Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Zahraniční…

Jiří Weigl: Zahraniční politika v éře Donald Trumpa

Jinýma očima, 3. 2. 2025

S razantním nástupem Donalda Trumpa do funkce se rychle sesypala řada pseudopravd a postojů, o nichž se u nás nesmělo do té doby ani náznakem zapochybovat. Jednou z nich je prý neochvějný hodnotový základ západní zahraniční politiky, který spočívá v bezmezné oddanosti co nejšířeji pojatým lidským právům, ochraně klimatu a liberální demokracii. Tato ideologie byla po skončení studené války jako univerzální všemi prostředky včetně vojenského násilí šířena USA a EU v celém světě.

Nic nevadilo, že i v zemích vyspělého Západu představovala hypertrofovaná lidská práva zásadní inovaci či dokonce popření tradičních hodnot, na kterých západní civilizace stála. V unipolárním světě po pádu komunismu na to nikdo nebral ohled, vše se zdálo možné.

Západ až do konce studené války přitom byl ideologicky vysoce pluralitní a představoval tradiční, přirozeně vzniklou společnost, která se bránila světovládným ambicím revoluční univerzalistické marxistické ideologie. Právě v přirozené pluralitě byla síla Západu v boji s netolerantním agresivním a sektářským komunismem. Pod americký obranný deštník se tak vešly nejen vyspělé demokracie Západní Evropy, ale i tradiční polofeudální monarchie Blízkého východu či vojenské diktatury v Asii a Latinské Americe, stejně jako pohrobci fašismu 30. let na Pyrenejském poloostrově. Americké vedení prokazovalo potřebnou míru tolerance a realistický pragmatismus, který udržoval západní blok pohromadě. Tento pragmatický realismus umožnil i zmírnění napětí mezi oběma bloky a jejich relativně stabilní koexistenci.

Po pádu komunismu a zmizení globálního soupeře Sovětského svazu nebylo už pragmatismu potřeba. Zápas o budoucnost světa se zdál navždy rozhodnut a dominance USA připomínala epochu světovládného Říma. Jediná světová velmoc si mohla dovolit cokoliv. Nastala doba silné ideologizace politiky a tzv. vývozu demokracie zahraničními intervencemi. Přinesla dlouhou éru hegemonie amerických neokonů určujících zahraniční politiku republikánských i demokratických administrativ až do nedávných dnů.

Západ a Východ se přepólovaly – zatímco Východ se snažil učit pluralitě a demokracii, Západ propadl levičácké představě o potřebě svět měnit a zlepšit v souladu s jedinou přípustnou ideologickou pravdou formulovanou moderním progresivismem, v nějž zmutovaly různé neomarxistické a environmentalistické ideové proudy. Začala být vzývána hodnotová politika, neboť v unipolárním světě nebylo třeba dělat kompromisy a respektovat soupeře. Vítězil globalismus a sílila moc mezinárodních organizací ovládaných Západem.

Výsledky tří dekád tohoto vývoje však byly jiné, než se zpočátku mohlo zdát. Globalizace a přesun materiální výroby do Činy a dalších asijských zemí jim přinesl velmi rychlý ekonomický rozvoj, přesun bohatství v jejich prospěch a s tím související rostoucí politickou sílu. Čína se stala supervelmocí a reálným vyzyvatelem USA ve všech oblastech. Indie, Brazílie a mnoho dalších zemí nastoupily podobnou cestu. Rusko překonalo desetiletí úpadku a agresivně se dožaduje uznání své obnovené velmocenské pozice. Svět se stal multipolárním a USA na to reagují, což potvrzuje vítězství Donalda Trumpa.

On dobře ví, že síla Ameriky v posledních dekádách relativně upadla. Sice hlásá, že ji chce učinit znovu velkou, ale dobře ví, že má vážné soupeře a že s nimi musí najít způsob koexistence. Starý arogantní neokonský imperialismus se do dnešní doby už nehodí.

Trump vnímá, že globalizace a volný obchod svědčí nyní především Číně a dalším americkým vyzyvatelům. Odtud pramení jeho protekcionismus, avšak cla nebo hrozbu jimi používá spíše jako nátlakový prostředek vůči partnerům, nikoliv jako nástroj obrany amerických firem.

Zcela odepisuje tzv. hodnotovou politiku v mezinárodních vztazích, kterou se prezentovaly především demokratické administrativy. Okázalá hodnotová politika totiž neumožňuje nebo silně komplikuje dosažení kompromisů se soupeři a partnery. Pro hlasitého vyznavače vznešených hodnot kompromis s nepřítelem znamená morální selhání a zradu posvátných principů. Vznešené hodnoty vyžadují válku až do konce – vítězství nebo smrt. To si USA mohly dovolit v éře své absolutní hegemonie, kdy porážka nebyla pravděpodobná nebo mnoho neznamenala.

Dnes je situace podstatně jiná. Trump ví, že má silné soupeře a chce pro svou zemi s nimi vyjednat co nejlepší podmínky. Proto jsou jeho rétorika a gesta vůči Číně a Rusku v některých ohledech pro někoho překvapivě vstřícné.

Postoje Trumpa a jeho okolí v přístupu k dosavadním spojencům začínají připomínat názory gorbačovské elity v SSSR na konci 80. let minulého století. Ta ve snaze obnovit moc a sílu upadajícího Sovětského svazu došla k názoru, že náklady na udržování komunistického impéria ve východní Evropě se dávno nevyplácejí, a nebyla ochotna pokračovat v dosavadní podpoře svých satelitů. I Trump má pocit, že dosavadní podpora amerických spojenců, NATO a dalších organizací se USA nevyplácí, že z nich profitují jiní. Proto drsný nátlak, cla a konfrontační rétorika vůči překvapeným partnerům.

Na druhé straně ve vztazích se soupeři se snaží se dosáhnout svých cílů pokud možno po dobrém, vnímá jejich zájmy a je připraven hledat kompromisy. To je výrazná pozitivní změna přístupu oproti Bidenovské administrativě, která vztahy dramaticky vyhrocovala, aniž by hledala pragmatická východiska a kompromisní řešení.

Zdá se tedy, že se v Trumpově éře dočkáme renesance realistické zahraniční politiky, která namísto eskalace konfliktů a pokryteckých kampaní bude hledat mocenskou rovnováhu, obnovení stability a bude dávat přednost mírovým vztahům mezi velmocemi.

Pro českou zahraniční politiku tento obrat představuje zásadní změnu. Až dosud byla zvyklá nahrazovat odhodlané prosazování českých zájmů demonstracemi neochvějné loajality a ideové pravověrnosti vůči momentálním hegemonům, za což – většinou marně – očekávala odměnu. Právě málo zodpovědná gesta a hysterické reakce naší zahraniční politiky vyjadřují nedospělý a nesamozřejmý přístup dnešní vládní garnitury k naší suverenitě a signalizují spoléhání na to, že někdo jiný za nás problémy a hrozby vyřeší.

V trumpovské době s takovými postoji uspět nemůžeme. Bude na nás, abychom racionální a realistickou politikou předcházeli krizím ve vztazích se sousedy i s velmocemi a vytvářeli tak podmínky pro svou bezpečnost a prosperitu. Eskalovat nepřátelství a spoléhat na cizí ochranu, je krátkozraký hazard s budoucností naší země. Staronový americký prezident dává najevo, že bude hájit americké, nikoliv cizí zájmy. Brusel na české zájmy ohled nebere, to dávno víme. Chovejme se tedy podle toho.

Jiří Weigl, 3. 2. 2025