Hlavní strana » Knihy » Podtrženo – Výpisky z četby…

Podtrženo – Výpisky z četby let 1970-2020

Knihy, 24. 6. 2021

Úvod: Objevná četba svých vlastních „dávných“ výpisků z literatury

Když jsem dopsal poslední, čtyřicátý čtvrtý text založený na mých – dlouhých pět desetiletí vznikajících – „výpiscích“ z knih a časopisů, pocítil jsem určitý smutek. Smutek z toho, že už je konec.

Jak jsem uvedl v jednom z těchto textů, „mrzí mne, že nemohu pokračovat. Byl to pro mne po dobu téměř celého roku 2020 radostný a inspirativní úkol. Díky tomu jsem si uvědomil nejen to, co všechno jsem už dávno věděl, slyšel a četl, ale i to, co jsem už dávno zapomněl. V každém případě to bylo velmi objevné čtení a psaní pro mne, snad i pro některé čtenáře. Řada lidí mi píše, že teprve teď chápou některé mé postoje a názory. Pochopil jsem, že je to jedna z možných forem psaní pamětí.“ Výstižněji to zformulovat neumím.

Věnoval jsem se přípravě těchto textů prakticky v celém podivném koronavirovém a sochy minulosti bourajícím roce 2020. Když jsem na tento nápad v lednu přišel, při náhodném hledání jednoho konkrétního citátu z roku 2002, hned jsem pochopil, že je to – jak jsem si uvědomil už při psaní prvních z těchto výpisků – „můj pracovní projekt pro rok 2020“.

Bylo to 6. ledna 2020 a v tom jsem se nemýlil. Přesto realizace tohoto nápadu překonala má očekávání. Některé „znovuobjevené“ citáty mne udivovaly svou silou, hloubkou a vlastně i jejich trvalou aktuálností. Znovu a znovu jsem si potvrdil, jak se svět v mnohém nezměnil (ač jsme přesvědčeni o naprostém opaku) a jak jsou si mnohé myšlenky, ale také boje a spory podobné, i když je dělí nejen desítky let, ale i fundamentální změna našeho společenského systému.

Přiznám se, že mne toto psaní moc těšilo, ale to by bylo málo. Doufal jsem, že vzniklá publikace může těšit i čtenáře. Podle slov, dopisů klasických i emailových – mně známých i neznámých pisatelů – snad je to i těšilo. Jedna z čtenářek, mimořádně kvalitní česká spisovatelka, mi právě ve chvíli psaní tohoto úvodu poslala vzkaz se slovy: „Škoda, že už Vaše výpisky končí, zvykla jsem si na ně, na jejich četbu. A občas jsem si z nich také vypisovala… A co bude teď?“. Že mi to bude chybět, dobře vím, ale ostře formulovanou otázku „A co bude teď?“ jsem si ještě nepoložil, natož zodpověděl.

Určitě není nic nového pod sluncem. Určitě už knihy tohoto typu vznikaly, jenom já je neznám, resp. nejsem si jich vědom. Nejsem si zejména vědom toho, že by něco takového dělal politik. Podobný záměr však asi sledoval Ronald Reagan ve svých knihách „The Reagan Diaries“ a „The Notes: Ronald Reagan’s Private Collection of Stories and Wisdom“, které jsem kdysi četl. Naprosto průkazně dokazovaly, že Ronald Reagan nebyl jen pouhý bývalý herec, jak se ho zejména levicoví intelektuálové (a politici) stále snaží prezentovat.

Teď mne napadá, že jsem obě tyto Reaganovy knížky četl, ale že z nich žádné výpisky nemám. To prozrazuje neúplnost mých výpisků. Existují celé mnou „podtrhané“ knihy, ze kterých nemám vypsáno nic. Ukazuje se, že jsem si výpisky dělal jen z kratších textů, ne z těch, z nichž bych si vypisoval každou druhou větu. Knihy a články Misese, Hayeka, Friedmana a dalších mám kolem sebe pořád a opakovaně z nich cituji. Jeden z nečekaných poznatků po dokončení redakce této knížky je ten, že mé výpisky paradoxně vůbec nejsou přehledem toho, koho jsem já sám ve svých jinde publikovaných textech nejčastěji citoval.

Tato knížka je z mé strany nabídkou „vhledu“ (jestli toto slovo vůbec v češtině existuje) do toho, jak se po dlouhá desetiletí utvářel můj myšlenkový svět. Je dobře, že jsem byl systematický a dělal si poznámky tohoto typu.

Je třeba přiznat, že tato knížka vznikala na dvě etapy. Na počátku jsem měl k dispozici sešity svých výpisků z let 1980 až 2020 a litoval jsem, že nemohu najít své zápisníky ze 70. let, které jsou svým stářím ještě unikátnější. Tyto původní výpisky – bylo jich třicet čtyři – vycházely jednou týdně v prvních devíti měsících roku v internetové verzi časopisu Echo. Už jsem rezignoval, ale počátkem prosince jsem zcela nahodile objevil zápisníky let sedmdesátých. Ty v internetové verzi nevycházely a jsou proto zcela originálně publikovány až v této knížce.

Všechny své „výpisky“ jsem psal rukou. Bylo zajímavé sledovat, jak se s přibývajícím věkem mění písmo. Asi se zhoršuje, neboť mi má asistentka při přepisování říká, že se ty staré daly lépe přečíst.

Patřím ke generaci, která byla vychována k permanentní četbě a k povinnosti nepřetržitého zvyšování si znalostí, což byla ohromná výhoda. Jedině tak se může člověk ve světě dobře orientovat. Nejsem čtenář jedné knihy, ani jednoho typu knih. Jsem smutný z toho, že se systematické čtení v éře internetu, Twitteru, Facebooku a podobných neknih a nečasopisů bohužel ztrácí a jsem přesvědčen, že je to vidět i na naší politice (troufám si dodat i na naší žurnalistice, kultuře i na našich společenských vědách).

Číst určitě nepřestávají všichni, ale číst přestává jakási středová společenská vrstva, která dříve byla jádrem čtenářstva a která si za komunismu každý čtvrtek ráno kupovala týdeník Nové knihy a ve čtyři hodiny odpoledne čekávala ve frontě před knihkupectvími, až se tyto nové knihy začnou prodávat. Lidé tohoto typu jsou v dnešní době už jen menšinou, která by měla být pozitivně diskriminována, podporována, dotována (když už si stát svými obřími rozpočtovými deficity dovoluje vytvářet – samozřejmě na dluh – neomezené množství prostředků, které může na jakýkoli účel vydávat bez pocitu svého rozpočtového omezení).

Napsal a vydal jsem v posledních desetiletích desítky knih doma i v zahraničí, přesto jsem si více než jist, že jsem na trhu idejí umístěn na „demand side“, na poptávkové straně. V naprosté většině případů myšlenky hledám, nikoli tvořím. (Toto originální odlišení poptávkové a nabídkové strany trhu idejí zmiňuji v jedné kapitole této knížky.) Hledá takto pokorně ideje i většina dnešních účastníků naší společenské debaty, nebo mají spíše ve všem až příliš brzy jasno?

Někteří čtenáři tři čtvrtě roku vydávaných výpisků v internetové verzi časopisu Echo mi říkali, že je to vlastně i jistá forma psaní memoárů. Ano, je to prezentování mého myšlenkového zázemí. Je to prozrazování toho, co mne ovlivnilo. Je to ohlížení se zpátky. Je to forma sdělení, že i za komunismu se dalo studovat a na sobě pracovat i při „vytěsnění“ (abych neřekl vyhození) z akademické sféry na dvě dlouhá desetiletí po událostech roku 1968, což se stalo mně.

Možná někoho napadne porovnávat mé myšlenkové zázemí s jeho vnějšími projevy, které byly vidět v mých činech, textech i projevech v celé mé politické éře. Někdo tam možná najde rozpor, já vidím soulad. (To neznamená, že si nejsem dobře vědom toho, že politika vyžaduje kompromisy a že zdaleka ne vždy může politik prosadit všechno to, co chce.)

V každém případě snad tyto výpisky přesvědčí čtenáře, že „ekonom“ Klaus zdaleka nebyl jen ekonomem. Propojenost mého ekonomického myšlení s myšlením politickým a společenskovědním je z těchto výpisků zřejmá. Zcela popírám, že bych žil nějakým „ekonomistním redukcionismem“. Přesto jsem přesvědčen, že je ekonomie nejsilnější ze společenských věd a že je výborným základem politického myšlení. Bez ekonomie bych politiku dělat nemohl.

I mne překvapila rozmanitost, jak se teď módně říká diversita, citovaných autorů. Jsou skutečně z celého světa. Navíc jsem se s mnoha těmito autory znal, setkával, diskutoval, dopisoval si. Při redakci této knížky jsme přišli na to, že jsem do ní zařadil citáty nebo odkazy na 418 autorů (jak je vidět ve jmenném rejstříku této knížky) z jejich daleko většího množství v původních zápisnících. Je zajímavé, že jsem citoval z 88 odlišných časopisů (jak je vidět v dalším rejstříku), nejčastěji z australského měsíčníku Quadrant. Naši rusobijci by si mohli všimnout, že ani jednou z časopisu ruského. Zmiňuji i 57 knih.

Za pozornost stojí, že je citováno – v dnešní chvíli politicky zcela nekorektně – 398 mužů a jen 20 žen. Za prvé musím říci, že diktát politické korektnosti a nuceného rovnoměrného zastoupení rezolutně odmítám, a že mne to tudíž netrápí. Za druhé chci zmínit, že by mne např. v roce 1980 nenapadlo (a asi nejen mne) počet mužů a žen v citacích z literatury vůbec odlišovat. A za třetí, ani teď si nemyslím, že je to jakkoli významné. Jde o ideje a ne o pohlaví jejich autorů.

Nejčastěji jsou mezi citovanými autory – přesně podle mého očekávání – János Kornai, Milton Friedman, Tomáš Ježek, John O’Sullivan, Margaret Thatcherová, Dušan Tříska a Ludwig von Mises. Něco trochu jiného by bylo, kdo byl nejčastěji zmiňován bez citace. Není třeba přesně oddělovat ani to, kdo byl citován souhlasně a kdo nesouhlasně, ale v každém případě v této knížce vítězí citace souhlasné. Tomáš Ježek se na mne v posledních letech svého života trochu zlobil, já bych řekl, že zbytečně, ale teď jsem rád, že i počet citátů z jeho textů dosvědčuje, že jsem si ho vždy velmi vážil.

Chtěl bych poděkovat řadě kolegů z IVK, kteří mé texty v průběhu roku četli a komentovali. Chtěl bych poděkovat i své asistentce Kateřině Bartošové za péči, kterou této knize věnovala (zejména jejím rejstříkům).

Velmi bych si přál, aby nebyla tato kniha inspirací jen pro mne, ale i pro některé z čtenářů. Věřím, že – nikoli až tak mojí zásluhou, ale zásluhou síly uváděných myšlenek – snad bude. 

Václav Klaus, 25. ledna 2021

Informace o knize: 

Název: Podtrženo - Výpisky z četby let 1970-2020
Autor: Václav Klaus
Vydavatel: Echo Media
Rok vydání: 2021
Počet stran: 232
ISBN: 978-80-907-4063-1

Knihu je možné objednat zde.