Hlavní strana » Jinýma očima » Ivo Strejček: Tohle myslíte…

Ivo Strejček: Tohle myslíte vážně, ministře Beku?

Jinýma očima, 15. 1. 2025

Aby se to všechno „stihlo“, podepsal těsně před koncem roku 2024 ministr školství Mikuláš Bek tzv. reformu výuky. Je to prý největší reforma za posledních dvacet let. Podepsal, ale její znění prostřednictvím ministerstva školství nenechal zveřejnit. Pedagogická ani občanská veřejnost tak nevěděly, co se v reformě skrývá. Bek slíbil, že se vše dozvíme až v polovině ledna 2025, „až proběhnou poslední jazykové úpravy“. Včera Bek s „reformou“ předstoupil a zdráhám se uvěřit, že svá slova o „největší reformě za posledních dvacet let“ myslel vážně.

Než se dostaneme k několika poznámkám glosujících Bekovy změny, ptejme se nejprve obecně. Jak je vůbec možné, že nejen pedagogové, ale i ředitelé škol nedostali „reformu“ do rukou v jejím závěrečném provedení a před její medializací? Jak si může ministr školství, potažmo vláda, dovolit, aby učitelé a ředitelé neměli k dispozici finální podobu a o jejím rámcovém obsahu se dozvídali z televize? Jakou podporu lidí, kteří mají „reformu“ uvést v život, ministr Bek očekává, když mu právě tito lidé nestojí ani za to, aby byli těmi prvními, kdo budou detailně informováni? A rozhodně neobstojí argument, že ten či onen jednotlivec, ta či ona škola, zejména ovšem ta či ona neziskovka se na přípravě podíleli. Arogantní chování ministra Beka je daleko za hranou všeho představitelného. Nebo to byl záměr?

Ani druhou obecnější poznámku si nemohu odpustit: co se stalo, že v celé české politice neexistuje ani jeden politický subjekt, který by veřejně chování ministra Beka kritizoval a co víc, který by veřejnosti představil vlastní kritický pohled - na  po včerejšku již známé hlavní kontury - „reformy“? Je vůbec možné, že se (můžeme-li věřit několika českým tištěným médiím) „na změnách dohodly všechny politické strany ve sněmovně bez výhrad“? Kde vůbec je mimoparlamentní opozice? Ani ta nemá názor? Odpověď na tyto vážné otázky je asi jediná: žádná politická strana či hnutí v Čechách dnes nemají ujasněnou koncepci (natož sadu konkrétních návrhů), co s kolabujícím systémem vzdělání v této zemi dělat. A to je zřejmě mnohem horší, než sama tragická postava ministra Beka.

Co tedy ona „reforma“, fakticky revize rámcového vzdělávacího programu, kromě nábožného skandování „kompetence, kompetence, kompetence“, obsahuje? Dozvěděli jsme se obecné: Bekův dokument školám stanoví, co mají učit a současně slibuje „značnou flexibilitu a prostor k přizpůsobení vlastního vzdělávacího obsahu“. Čili další rozpliznutí a znepřehlednění, namísto pokusu o vnesení řádu a projasnění. Tohle je Bekova cesta vpřed? Ne, to je státem posvěcený další chaos.

„Novinkou … je princip průběžného vyhodnocování zkušeností … k tomu účelu bude vytvořena nově Národní kurikulární rada …,“ tvrdí náměstek Nantl. Tedy ne průběžné, pečlivé, důsledné, kritické a objektivní vyhodnocování získávání znalostí jako jediného možného a společensky akceptovatelného kritéria. Nic takového. Bude sice vytvořena další byrokratická vrstva, do které rychle a obratně vniknou všemožné neziskovky, kvalitu vzdělání to ovšem zvýší jen stěží.

Obsah výuky byl „provzdušněn“. To je moderní slovo Bekem tak často používané, které má učinit velkou tlustou čáru za „biflováním“. Každý z nás obsah slova biflování ze svých školních let známe. Ale každý z nás také víme, že bez jisté míry biflování se k ovládnutí učiva a získání nutných znalostí často dojít nedá (je zbytečné připomínat, že učení je práce a práce občas i bolí). Představa, že si budeme „vyprávět“ o tom, o čem se nám zrovna vyprávět chce, sedneme si k tomu do kroužku na koberec, možná vyústí v kompetence, rozhodně ale ne ve znalosti. A tak přichází doba výchovy ke „kritickému myšlení“, „kreativitě“, získávání „digitálních dovedností“, „spolupráce v týmu“, výchova k „řešení problémů“ či „kultivace klimatu ve škole“. A proto významně oslabí, snad i zmizí jasně obsahově definované předměty jako dějepis, přírodopis, zeměpis. „Provzdušňování“ tak nebude ničím jiným než snižováním laťky vzdělanosti o další významný stupeň níže.

Ministr Bek se ohání argumenty, že naši žáci a studenti pokulhávají a zaostávají za stejně starou mládeží z „vyspělých zemí“. Tato myšlenka je mimořádně směšná. Nás přece nemusí příliš zajímat, jak jsou na tom s úrovní vzdělání stejně staří Finové, Němci nebo Italové, nás má zajímat kritérium zásadnější a průkaznější: jak je na tom se znalostmi česká mládež současnosti v porovnání se znalostmi svých generačních předchůdců před deseti či dvaceti lety. A tady jsou srovnání (shodují se na tom pedagogové všech stupňů našich škol) docela drsná. Prokazují, že dnešní děti jsou na tom mnohem hůře než děti v letech předcházejících. Je tedy cesta „provzdušňování“ jako metoda ústupu od osvojování nejširšího možného množství znalostí cestou správnou?

A takhle můžeme jít dál a dál. Bekova povinná výuka angličtiny od první třídy je „pokusem na dětech“, který v důsledku bude znamenat, že většina z nich nebude umět ani anglicky, možná ani pořádně česky. Konec známkování na školním vysvědčení je koncem srozumitelné a nádherné motivace dětí i pochopitelného signálu jejich rodičům. Slovní hodnocení se nezvrhne v nic jiného, než „papírovací“ buzeraci učitelů, na jejímž konci se budou děti ptát svých rodičů a rodiče svých dětí, co tedy vůbec umí.

A tak si to tedy shrňme: ministr Bek s týmem anonymních reprezentantů modernistických a progresivistických neziskovek nám představili pokračování cesty k rozpadu vzdělávacího systému v Čechách. Jeho heslo „méně znalostí, více kompetencí“ je ve svém obsahovém důsledku tak strašné, že znovu je třeba se ptát, kdeže jsou opoziční politické hlasy, které by takovému řádění zabránily, či jej alespoň limitovaly.

Je více než jisté, že podzimní parlamentní volby ovládnou nejrůznější hloupé slogany. Neudělal by ale pro žáky, studenty, rodiče, pedagogy a tedy pro tuto zemi daleko víc ten, kdo by si do svého politického štítu raději vetknul vrácení řádu a normálnosti do českého vzdělávacího systému?

Ale je někdo takový?

Ivo Strejček, 15. 1. 2025