Hlavní strana » Ekonomické texty » Hospodaření státu na šikmé…

Hospodaření státu na šikmé ploše – pohled makroekonoma a exministra financí

Ekonomické texty, 28. 2. 2023

-> videozáznam <-

Pro náš seminář jsme tentokráte vybrali téma z oblasti ekonomické dimenze našich životů a z ní zejména aspekt financí. Vážných problémů má naše země hodně, ale tento je v tuto chvíli nepochybně jedním z klíčových.

My v IVK si velmi silně uvědomujeme nebezpečí, plynoucí z jednoho z nejzáludnějších problémů dnešní doby, z inflace. Poslední známé číslo meziroční inflace, 17,5 %, publikované v polovině února, inflaci spíše podceňující, je ve stoleté historii našeho státu něčím zcela mimořádným. Dominantní aktéři naší dnešní veřejné diskuse – politici a média – nejsou největšími oběťmi dnešní inflace, proto ji bagatelizují.

Hodnotu peněz u nás inflace zřetelně oslabuje už více než rok, první článek jsem o tom napsal již v létě 2021, ale je evidentní, že inflace ještě ani zdaleka nekončí. Poškozuje nejen hodnotu peněz, ale chaotizuje ekonomiku jako celek, protože vede k chybným rozhodnutím na mikro i makroúrovni. To jsou sice banální učebnicové pravdy, ale vláda si tyto vedlejší účinky inflace asi vůbec neuvědomuje.

Na rozdíl třeba od zemětřesení v Turecku není inflace přírodní katastrofou. Dělají ji lidé. Je vždy fenoménem měnovým, i když její konkrétní spouštěče mohou být různé. V každém případě je inflace důsledkem a projevem nadměrného množství peněz v ekonomice. Tato „nadměrnost“ byla u nás vytvářena v průběhu řady let a – protože nemůže dojít k žádnému ekonomickému zázraku – bude odstraňována právě inflací. Na to spoléhat je možné jen za předpokladu, že to bude mít dobrý konec, že se inflaci podaří zastavit a že poškození ekonomiky bude v přijatelné době opravitelné.

Chtěl bych ale – nikoli proto, že jsme v budově ČNB – předeslat, že budoucí dynamiku inflace u nás dnes více předurčuje politika rozpočtová, než politika měnová, tedy vláda spíše než centrální banka. Nevyhnutelně vznikající inflační spirály, které jsou způsobem obrany ekonomických subjektů před důsledky cenového pohybu, budou průběh inflace i nadále významně ovlivňovat, ať si to vláda přeje, či nikoli.

Měnovou politiku je třeba pochválit za to, že začala brzdit už v polovině roku 2021. Tématem dnešního semináře ale není – jinak legitimní – spor o tom, zda má právě teď brzdit ještě více. Podstatné je, že rozpočtová politika státu brzdit ještě nezačala.

Je to sice způsobeno celým komplexem vlivů a příčin, které rozpočtovou politiku přesahují, ale vládu a ministra financí vinit musíme.

Kdybych jako první postkomunistický ministr financí nezačal již v prosinci roku 1989 tvrdě prosazovat jednu specifickou rozpočtovou politiku, politiku restriktivní, politiku makroekonomické restrikce, dopustil bych obří inflaci, kterou v té době prožívali v Polsku, v Baltských zemích, v Bulharsku a prakticky ve všech postsovětských republikách. Byl bych za to s odstupem času oprávněně kritizován.

Naštěstí k tomu nedošlo. Nevyhnutelnost restriktivní politiky byla v naší zemi tehdy akceptována. Veřejnost o tom ale musela být přesvědčována. Jak jsme ukázali v knize napsané spolu s dnešním velvyslancem v Číně, prof. Tomšíkem , inflaci jsme v celé této dekádě měli ze všech postkomunistických zemí nejnižší.

Učiním malou odbočku. Diskutuji-li dnes náš ekonomický, rozpočtový a inflační problém a považuji-li ho za projev velmi vážného systémového defektu české společnosti v oblasti ekonomické i politické, neznamená to, že by mne stejně silně netrápily problémy v jiných sférách naší současnosti.

Mimořádně mne trápí defekt politický, který se tak zřetelně projevil v parlamentních volbách v říjnu 2021 a snad ještě silněji v letošních volbách prezidentských. Tímto defektem je faktická absence standardních politických stran. Stran definovaných ideologicky, světonázorově, usilujících o celkový, nikoli parciální pohled na společnost. Bylo naší obrovskou výhodou, že jsme takové standardní politické strany u nás po roce 1989 začali rychle vytvářet, ale je smutné, že jsme tuto výhodu v posledních dvou desetiletích neméně rychle opět poztráceli.

Nedávné prezidentské volby prokázaly, že u nás dominuje nepolitická, což znamená nestranická, či dokonce antistranická politika. Interpretuje-li to někdo jako žádoucí příspěvek k depolitizaci našich životů, pak musím trvat na tom, že od této jen fiktivní depolitizace vede přímá cesta k velmi nefiktivní dedemokratizaci našich životů. Ostatně právě o to propagátorům této politiky vždy šlo.

Trápí mne s touto dedemokratizací spojené radikální omezování svobody slova, které jeden komentátor před několika týdny vtipně označil jako mccarthizaci naší země. Bylo by až příliš snadné a laciné přirovnávat to i ke komunistickým praktikám, které si někteří, už je nás ale jen menšina, dobře pamatujeme. To, co se dnes v rámci účelové dedemokratizační kampaně s tzv. desinformacemi u nás děje, je další z dílčích, nesmírně vážných a nebezpečných systémových změn. A to, že se proti tomu nezvedá odpor významného rozsahu, je varovné ještě více.

Chtěl bych zmínit i systémovou změnu v zahraničně-politické orientaci naší země, která sice latentně probíhala už delší dobu, ale válka na Ukrajině jí dala nový impuls. Nastala éra naprosté rezignace na formulaci českých národních zájmů, a tím méně na jejich jakoukoli obhajobu. To sice malé země občas dělají, ale v našem případě nastal posun zcela extrémní. Nic podobného země naší velikosti – typu Maďarska, Rakouska a Švýcarska – nedělají. Je to projevem totálního zapomenutí na zkušenosti z naší historie, resp. je to jejich účelová, jen k poklepávání po ramenou od světových státníků se hodící přeměna. Tak se zahraniční politika dělat nesmí. Naše, dnes tak silně deklarovaná orientace na Ukrajinu a Tchaj-wan žádným z našich autentických zájmů ospravedlnitelná není.

Ale zpátky k našemu rozpočtovému problému. Můžeme vést spor o tom, jakou roli v naší inflaci hraje politika měnová a politika rozpočtová nebo o tom, jaká část naší inflace je home-made, čili doma způsobená, a jaká část je dovezená.

Ať je to ale jakkoli, klíčovou příčinou naší dnešní vysoké inflace je už řadu let prováděná proinflační rozpočtová politika českého státu charakterizovaná – v minulosti nepředstavitelně velkými – deficity státního rozpočtu. Neznám seriózní učebnici ekonomie, která by něco takového doporučovala nebo obhajovala, i když vím, že v tomto ohledu keynesiánství napáchalo nedozírné škody. 

Graf deficitu státního rozpočtu České republiky (v mld. Kč.)

Zdroj: ČSÚ 2023

Vláda sice okázale kritizuje Babišovy (a Schillerové) rozpočtové deficity let 2020 a 2021 (a zamlčuje covidový šok a své vlastní chování v opozičních lavicích v těchto letech), ale v roce 2022 vytvořila deficit stejně velký a podobně velký deficit plánuje i na zbytek svého mandátu, na léta 2023, 2024 a 2025. Tváří se, že s tím nic dělat nemůže, což není vládnutí, ale populismus nejvyššího stupně. Schovávat se za vnější faktory a vlivy je laciné a falešné. Vláda spíše nic dělat nechce, neboť – jak u nás v IVK už dlouho argumentuje Jiří Weigl – „vláda má vysokou inflaci ráda“. (Bohužel musím říci, že nejen naše vláda.)

Ukazuje se (viz dnes a denně publikované úvahy o zvyšování různých typů daní), že naší, údajně pravicové vládě nevadí dlouhodobě vysoká daňová kvóta. Protože nemá odvahu sahat do rozpočtových výdajů, resp. provádět jejich naprosto nevyhnutelné škrty, musí mluvit – spolu s kdysi liberálním a protržním ekonomem Mojmírem Hamplem – o zvyšování daní.

Liberální ekonom (liberální v klasickém významu slova) musí primárně usilovat o snižování míry přerozdělování, a proto si nesmí hrát se zvyšováním daní. Musí začít něco zásadního dělat s nafouknutou výdajovou stranou rozpočtu. Naše vláda však daně zvyšovat chce a výdajů se dotýkat nechce. Když začíná debatovat o zvyšování daní z nemovitostí, pak je to evidentní útok na střední a vyšší třídy, a hlavně, je to předstupeň záměru celkového zvyšování všech daní, i těm chudším. V médiích se množí rok a půl staré citáty výroků ministra financí Stanjury, když před volbami říkal voličům, že „socialisté opět vyhlašují útok na naše peněženky“, zatímco on ví, že „zvyšování daně z nemovitostí nepomůže nikomu“.

Tento ministr dnes vybízí k dalšímu zvyšování daňové kvóty, k vyššímu přerozdělování. Navíc si myslí, že ví, komu má daně zvyšovat. My naopak víme, že má vláda spíše dělat zásahy plošné, že nesmí k daňovým experimentům „moudře“ vybírat ty či ony skupiny našich spoluobčanů.

Inflace se bez radikálního snížení rozpočtového deficitu – i při pokračování dnešní relativně rozumné, byť nikoli radikální měnové politiky – odstranit nedá. Inflace bude pokračovat a ekonomika bude stagnovat či klesat, což je mimořádně nebezpečné. Jestli někoho uspokojuje loňský růst HDP o 2,5%, pak asi zapomíná, že je to růst proti velkému pádu předcházejícího roku. Ještě jsme se s naším HDP nedostali na předcovidovou úroveň roku 2019. Opakuje se – v evropském kontextu – mimořádnost délky našeho krizového výkyvu, což známe i z období 2008-2009.

Ocitáme se v evidentní rozpočtové pasti a z té je možné uniknout jen odvážnou rozpočtovou politikou. Za klíčové považuji slovo „politikou“, nejde o technikálie. Máme čtyři možnosti, jak řešit problém naší hluboké rozpočtové nerovnováhy:
1. zahájit radikální rozpočtovou restrikci;
2. nedělat nic, zbavovat se nerovnováhy inflací (se všemi jejími negativními doprovodnými efekty);
3. pokračovat v politice rozpočtových deficitů s vědomím, že břemeno přesuneme na budoucí daňové poplatníky, kteří budou muset dluhy státu splácet. Navíc s lichou nadějí, že nám „trhy“ obří deficity budou i nadále tolerovat;
4. zkoušet rozeštvat společnost zvyšováním daní.

Preference IVK je jasná. Je nezbytné udělat krok první. Přistupovat k němu musíme s vědomím, že jsme to naprosto nezodpovědně nechali dojít strašně daleko a že to proto žádné bezbolestné řešení nemá. Může naopak přijít další negativní exogenní šok.

Vláda musí konat rychle. Musí být připravena nést nemalé politické náklady. Musí veřejnosti s předstihem a maximálně srozumitelným způsobem oznamovat všechny své připravované kroky. Před třiceti lety jsem si zapsal výrok svého přítele, izraelského ekonoma Jacoba Frenkela (tehdy hlavního ekonoma Mezinárodního měnového fondu): „chcete-li stabilizovat státní rozpočet, nekácejte stromy a nesbírejte listí, ale vykopávejte kořeny těchto stromů.“

Vyžaduje to zásahy, které budou zasahovat do podstaty existujícího systému a s ním spojených vzorců chování. Jde o to, je-li to u nás připraveno, či předpřipraveno. Milton Friedman koncem 80. let řekl: „zásadní systémové změny jsou vždy předbíhány posunem myšlenkového klimatu“ . Mám strach, že u nás žádný takový potřebný myšlenkový posun nejen neproběhl, ale ještě ani nezačal probíhat. A že není, kdo by ho inicioval.

Václav Klaus, Projev na semináři IVK: Hospodaření státu na šikmé ploše, 27. 2. 2023