Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Trump, nikoliv…

Jiří Weigl: Trump, nikoliv Brusel přináší naději

Jinýma očima, 10. 3. 2025

Sedm týdnů po nástupu amerického prezidenta Donalda Trumpa do funkce se zdá být náš svět vzhůru nohama. Evropští politici šílí, summit stíhá summit, jednou EU, jindy tzv. koalice ochotných prohlašují, že jsou připraveny cosi radikálního vykonat na Ukrajině v zájmu maximálního prodloužení tamější války, obrnit Evropu, všichni budou maximálně zbrojit a obejdou se bez spojenectví s USA.

Dnešní Amerika se ve výrocích našich i evropských mainstreamových politiků dostala na úroveň Ruska, je hystericky zatracována, karikována, obviňována, jako kdyby atlantické spojenectví snad nikdy neexistovalo. Sami evropští politici nad ním lámou hůl a zmítají se mezi zoufalstvím s bezradností a neopodstatněnou eufórií z jakési právě nabyté samostatnosti.

Tím démonem, který prý za všechno může, který rozmetal starý dobrý svět, je  prezident Donald Trump. Naše i evropská média a mnozí politici ho líčí naší veřejnosti jako jakéhosi nového Nerona, egomaniacké monstrum, které ovládlo všechna americká i světová média a veřejný prostor, které je nepředvídatelné, náladové, chaotické, nekonečně ješitné, prolhané a nepřátelské. Vyžaduje prý jen podlézání a lichocení, své názory mění jako počasí. Nenávidí Ukrajinu a Evropu a chce je zničit. Kolektivním selháním Američanů se prý k moci dostal autokrat s diktátorskými sklony a nikdo neví, co s tím.

Jedinou naději na záchranou nás Evropanů je prý rychlé a plné sjednocení EU, centralizace veškerého rozhodování v Bruselu, zrušení práva veta pro členské státy EU a neomezené zadlužování  zdůvodněné urychleným masivním zbrojením.  Jedině sjednocená a vyzbrojená Evropa  může odolat Trumpovi i Putinovi, který se prý již již chystá vytáhnout k Atlantiku. Proto se musí na Ukrajině válčit tak dlouho, jak to jen půjde, protože na Donbase se bojuje za Prahu, Paříž, Madrid i Varšavu, asi tak jako se za ně bojovalo před nedávnem u Kábulu.

Donald Trump ale není karikaturou, kterou nám náš mainstream vnucuje. V USA nevznikl autokratický režim jednoho nekontrolovatelného narcistního muže, ale probíhá tam v rámci tamějšího ústavního systému nekrvavá národně-konzervativní revoluce, jejímž je Donald Trump hybatelem, reprezentantem a nejviditelnější tváří, ale není to vývoj nahodilý, závislý na libovůli jednoho, byť  nejprominentnějšího  a nejviditelnějšího člověka.

Tato revoluce, dá-li se toto slovo ve spojení s konzervatismem vůbec použít, vznikla jako výraz odporu většiny Američanů vůči dlouhodobému směřování americké společnosti vnucovaném jí progresivistickými ideology a aktivisty, kteří za poslední dekády  ovládli hlavní média, akademickou sféru, významnou část velkého byznysu a především Demokratickou stranu. Zelené šílenství, dusivá politická korektnost, masová migrace, genderové a transgenderové nesmysly, omezování svobody slova v kombinaci se vysokou inflací, deindustrializací Ameriky a pauperizací širokých vrstev vytvořily základ široké občanské nespokojenosti.

Ta se poprvé projevila na politické scéně v roce 2016 v podobě nečekaného vítězství outsidera Trumpa nad vysoce favorizovanou příslušnicí progresivistické smetánky Hillary Clintonovou. Trumpovo vítězství zapůsobilo jako blesk z čistého nebe a vyvolalo zuřivý odpor starého establishmentu. Trump byl ve svém relativně umírněném vládnutí paralyzován neustálými politickými útoky, skandály a pokusy o sesazení, které se sice nezdařily, ale ukázaly, že osamocený člověk s progresivistickým establishmentem, nazývaným „deep state“, nemá šanci pohnout ani z pozice hlavy státu.

Vše vyvrcholilo ve velmi podivné globální epidemii nové nemoci covid-19 a reakci na ní, která byla do té doby nepředstavitelným útokem na občanské svobody a lidská práva nejen v USA, ale prostřednictví mezinárodních organizací a médií na celém světě. Umrtvení hospodářského, společenského a politického života Donalda Trumpa zásadně poškodilo při obhajobě jeho mandátu v roce 2020. Ne nadarmo také prezident Biden hlavního protagonistu covidové kauzy A. Fauciho před svým odchodem preventivně omilostnil.

Ještě více americkou společnost rozdělily samotné prezidentské volby, resp. jejich podivný průběh, kdy o vítězství demokrata Bidena rozhodl obrovský počet korespondenčních hlasů, které z nevysvětlitelných důvodů šly v drtivé většině právě jemu. To v situaci velkých nedostatků v evidenci obyvatel a voličů v USA vyvolalo u Trumpa i velké části Američanů přesvědčení, že volby byly zfalšovány. Výrazem této frustrace byl známý útok na Kapitol 6.1.2021. Donald Trump se na další čtyři roky stal předmětem nekonečných snah o likvidaci prostřednictvím justice i nakonec neúspěšného pokusu o atentát.

Americká pravice se však s touto situací nehodlala smířit a důkladně se na volební odvetu připravila. Na její stranu se přidali představitelé velkého byznysu, nejviditelněji především z technologických oborů, nespokojení s nekompetentní politikou demokratů. Trumpovi a jeho podporovatelům se podařilo ovládnout Republikánskou stranu a pravicové think-tanky a na rozdíl od minulosti se na převzetí moci po vítězných volbách důkladně připravit.

Vládnutí senilního Bidena  podporujícího masovou migraci, řádění levičáckých aktivistů dehonestujících tradiční americké hodnoty a tradice, vlastenectví, náboženskou víru, rozvracející rodinu a popírající zdravý selský rozum, to vše nakonec  přispělo k Trumpovu rozhodnému vítězství.

Hektická aktivita, kterou přineslo prvních sedm týdnů jeho vlády, není tedy žádným vrtochem narcistního politického sólisty, ale plánovaná realizace detailního programu boje za likvidaci dědictví progresivismu a jeho pozůstatků v americké politice a společnosti i v zahraničních aktivitách. Programu evidentně pečlivě připraveného a komplexního, jehož uskutečňování se účastní tisíce lidí a který má podporu většiny Američanů. V tom je hlavní rozdíl mezi prvním a druhým Trumpovým mandátem.

Rozhodnutí ukončit rychle americkou angažovanost na Ukrajině je součástí tohoto plánu. Trump vychází z existence multipolárního světa. Nechce řešit všechny problémy a respektuje zájmy ostatních velmocí. Současná republikánská administrativa nesdílí náš evropský narativ o příčinách vzniku války na Ukrajině. Za jejího hlavního spoluviníka považuje Bidenovu administrativu, a proto nehodlá v její politice pokračovat. Necítí závazky vůči Zelenského režimu, který byl široce napojen na Bidenovu vládu, a nehodlá  lít peníze do neprůhledných korupčních struktur kolem nekonečného ukrajinského válčení. Trump se nechce považovat za stranu konfliktu, ale za arbitra, který krizi urovná.  Vychází při tom z reality na bojišti a Ukrajinu chce skončením bojů uchránit od porážky, která ji bez amerického angažmá nevyhnutelně hrozí. Zelenského režim, zdá se, takový zájem nemá a nechce vzít na vědomí, že mu USA už válčení nehodlají platit.

Obdobný problém má Trump s evropskými spojenci.  Vládnou jim totiž až na malé výjimky blízcí partneři Bidenova režimu uskutečňující stejnou zhoubnou progresivistickou politiku, založenou na masové migraci, zeleném šílenství a genderové ideologii. Jsou to ideoví nepřátelé americké národně-konzervativní revoluce, cítí se jí ohroženi a spoléhají na návrat starého režimu v USA.  Vždy Trumpa nenáviděli a silně podporovali Bidena, pomáhali uskutečňovat jeho politiku a své země vedli a vedou k ještě většímu  rozvratu a úpadku, než jaký zažila Amerika. Nekontrolovatelná masová migrace rozkládá evropské národy, zelená politika likviduje průmysl a  ožebračuje občany, občanská práva jsou omezována, a tak na řadu přicházejí volební manipulace a snaha udržet se u moci všemi prostředky.

Projev viceprezidenta  J.D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci, který v Evropě vyvolal takové pobouření, byl zásadní. Jasně formuloval to, co si nová americká administrativa myslí o svých evropských spojencích, lépe řečeno, proč je za své spojence příliš nepovažuje.

Není ovšem pravdou, že by Trump a jeho okolí byli izolacionističtí nebo programově protievropští. Podporují evropské „disidenty“, jako je maďarský premiér Viktor Orbán nebo slovenský premiér Robert Fico, stejně jako italská premiérka Meloniová a pravicové strany sdružené v Evropském parlamentu ve frakci Patrioti pro Evropu. Jako své partnery v Evropě uznávají národní státy, nikoliv bruselskou byrokracii. Jde jim o Evropu, ale nikoliv tu pokrokářskou, jaká je dnes. Nehodlají za peníze amerických daňových poplatníků financovat bezpečnost vlád, které tak flagrantně působí proti zájmům svých zemí a jejich občanů. Trump není proti Evropě, záleží mu na ní, ale je proti těm, kteří jí dosud vládnou, je proti těm, kteří ji přivedli k rozvratu a úpadku.

Je příznačné, že právě tito lidé, kteří jsou dnes v Evropě u moci, ti,  kteří nám vnucují umělou drahotu, snížení životní úrovně, deindustrializaci a neomezenou masovou imigraci, se snaží vytvářet dojem, že jsme s nimi jako občané na jedné lodi vzpoury proti Trumpovi a že bychom jim kvůli němu měli svěřit absolutní moc zcela rozhodovat z Bruselu o našich životech.

To je lež. Nikoliv Trump, ale Ursula von der Leyen a spol. brání naší prosperitě a svobodě. Potřebují nekonečnou válku s Putinem kvůli zastrašování svých kritiků a odpůrců, potřebují řinčení zbraněmi k zakrytí debaklu své politiky. Ve snaze udržet za každou cenu své pozice nás vedou do střetů se všemi – s Ruskem i USA a lžou nám, že v tom může Evropa obstát.  Je to sobecká a neseriózní politika, která nemá se zájmy Evropanů nic společného. Spojenectví s USA je možné a nutné zachránit, ale nemůže se to ale povést těm,  kteří už tolikrát tak zjevně selhali a nehodlají z toho vyvodit ani poučení ani odpovědnost.

Jiří Weigl, 10. 3. 2025