Hlavní strana » Komentáře IVK » Jiří Weigl: Jak to bylo před…

Jiří Weigl: Jak to bylo před třiceti lety - připomenutí 30. výročí rozdělení Československa

Komentáře IVK, 2. 11. 2022

1. ledna 2023 uplyne třicet let od vzniku samostatné České re­publiky a zániku Československa. Již dnes se vzpomíná mnoha kro­ků a jednání, které k osudové historické události vedly. Vyjadřuje se k ní a bude vyjadřovat řada hlasů pamětníků i dnešních komentátorů a tak, jak čas plyne, budeme nepochybně svědky mnoha zkreslení, re­interpretací i posunů toho, co se tenkrát vlastně odehrálo, jaké byly příčiny a hybné síly tehdejšího vývoje. Vzhledem k tomu, že jsem ony historické události sledoval a zažíval z bezprostřední blízkosti vrcholu tehdejší politiky a v případě řady z nich byl i přímým účastníkem teh­dejších jednání, myslím, že mám právo a možná i povinnost k tomuto výročí něco říci.

Malé historické ohlédnutí

Československo a spojení Čechů a Slováků v něm byl účelový kon­strukt, který v průběhu první světové války přetavil buditelskou myš­lenku česko-slovenské vzájemnosti v politický projekt směřující k rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření nového „národního“ státu z části jeho teritoria, který by mohl být dohodovým velmocem prezentován jako uskutečnění wilsonovského práva národů na sebeurčení. Tímto náro­dem byl k tomu zkonstruovaný „národ československý“, množina Če­chů a uherských Slováků, která vytvářela přesvědčivou většinu vůči německým obyvatelům českých zemí, kteří své zapojení do takového státu s historickými hranicemi českých zemí rozhodně odmítali.

Slováci v účasti na československém projektu získali šanci uniknout tvrdému maďarizačnímu tlaku v Uhrách a možnost získat podmínky a předpoklady k plnohodnotnému národnímu rozvoji na jasně vymeze­ném teritoriu (Slovensko do té doby jasně teritoriálně definovanou en­titou nebylo).

Tyto cíle První československá republika sice naplnila, ale model pseudonárodního státu s obří německou a dalšími menšinami se rych­le ukázal jako neživotaschopný. České Němce se pro republiku získat nepodařilo a Slováci – přestože s českou pomocí vybudovali národní politické a kulturní instituce – s reálně druhořadým postavením spoko­jeni nebyli a rychle mezi nimi sílil autonomismus přerůstající v otevře­ný separatismus. Nakonec se spíše než oporou Čechů ve společném státě stali prostřednictvím ve slovenské politice stále více dominujících luďáků spíše spojenci henleinovců. Tomuto negativnímu vývoji vedle světové hospodářské krize nepochybně napomohlo i obtížné hospodář­ské postavení Slovenska, jehož skromný průmysl nebyl schopný obstát v konkurenci s vyspělejším českým hospodářstvím. Slovensko tak před válkou zažívalo éru deindustrializace a přeměnu v agrární přívěsek čes­kých zemí.

Od té doby se datují snahy Slováků o emancipaci ve společném stá­tě, které eskalovaly při všech politických krizích, které Československo za dobu své existence zažilo. Nejtragičtější bylo nepochybně rozbití Československa Hitlerem, jehož se slovenští nacionalisté aktivně účast­nili a byli za svou roli Vůdcem odměněni prvním slovenským samostat­ným státem, byť v Maďarskem okleštěných hranicích. Hanebná účast ve válce po boku nacistů a zločiny vůči vlastním občanům ideu slo­venské samostatnosti na dlouhá desetiletí zdiskreditovaly. Poválečné obnovení společného státu s Čechy však znovu slovenské emancipační ambice neuspokojilo. Čechoslovakismus byl sice opuštěn, ale republi­ka byla stále unitární stát s minimálními prvky slovenské autonomie. Z českého hlediska odsunem Němců zmizel hlavní důvod vytvoření spo­lečného státu se Slováky – výrazné přečíslení novému státu nepřátel­ské německé menšiny. Potenciál pro další krize byl proto z obou stran stále latentně přítomen.

Komunismus, zvítězivší ve volbách v českých zemích, byl Slovensku proti vůli většiny Slováků vnucen, ale do jejich národní paměti se za­psal i jako režim, který vynaložil obrovské sumy na industrializaci země a pozvednutí životního standardu jejích obyvatel. Proto až dodnes je na Slovensku reflexe komunistické totality daleko méně negativní a jednoznačná než u nás.

Dalším mezníkem česko-slovenské koexistence se stal rok 1968, v českých zemích nesený ideály obrody socialismu, na Slovensku však do značné míry živený snahou o slovenskou emancipaci v rámci Česko­slovenska. Slovenští politici také hráli v oné době i letech následujících ve společném státě klíčovou roli – na jedné straně Alexander Dubček, symbol „Pražského jara“, na druhé straně Gustáv Husák, oběť procesů 50. let, jeden z mužů Ledna 1968, po srpnu 1968 až do sametové re­voluce 1989 hlavní protagonista československé tzv. normalizace. Je­diná věc, která nezdařený reformní pokus roku 1968 přežila, byla pře­měna unitární Československé socialistické republiky ve federaci dvou národních republik. Slovensko tím sice získalo zdání vlastní státnosti a jí odpovídající instituce (vládu a parlament), ale v totalitním komunis­tickém systému šlo pouze o formální byrokratickou zástěrku.

Primárně však národní slovenské aspirace nebyly celkově v drama­tickém období Pražského jara brány na české straně včas dostatečně vážně, a to se po sovětské invazi 21. srpna pražským reformátorům nevyplatilo. Právě získání podpory na Slovensku umožnilo normalizáto­rům definitivně zvítězit i v českých zemích. Velmi zdařilou knihu Osma­šedesátý na toto téma napsal disident a pozdější politik Petr Pithart a pasoval se tím na znalce slovenské problematiky, který se vyzná ve složité slovenské duši. Později se však ukázalo, že i to byla iluze.

Československá federace byla i nadále centrálně řízena totalitními metodami z Prahy, byť většinou na vrcholových pozicích byli komunis­tičtí politici slovenské národnosti. Příznačné bylo, že svým odchodem do pražského centra přestali být často na Slovensku vnímáni jako „skuteční“ Slováci a slovenská veřejnost neměla pocit, že by její zájmy byly v Praze skutečně prosazovány, i když to většinou tak nebylo.

Léta normalizace znamenala pro Slovensko díky mohutným fiskál­ním transferům z českých zemí období výrazného hospodářského a so­ciálního rozvoje a zvýšení kvality života obyvatel. Normalizační režim na Slovensku měl také daleko mírnější a liberálnější charakter než na druhém břehu řeky Moravy. Čistky byly daleko mírnější, počty vyhoze­ných ze zaměstnání výrazně menší, kulturní politika liberálnější atd. Úměrně tomu byl i menší odpor proti režimu ve veřejnosti.

Československé vztahy po roce 1989

Pád komunismu přišel pro velkou část společnosti nečekaně, přes­tože bylo dlouho zřetelné, že režim prožívá agónii a sovětský blok se kolem nás hroutí. Po policejním násilí 17. listopadu vůči studentské manifestaci a následných demonstracích se komunistický režim urych­leně zhroutil a sám aktivně předal moc nepřipraveným opozičním silám. Do jejich čela se jako jediné trochu veřejně známé osobnosti postavily osoby z disidentských špiček, mezi nimiž měli významné postavení bý­valí prominenti roku 1968, někteří umělci a osoby z akademické sféry. Na Slovensku, kde byla opozice daleko slabší, se vedle bratislavských umělců a ekologů rekrutovala v nemalé míře i z lidí, kteří svými názory i osobními vazbami a kořeny byli spojeni s obdobím válečného Sloven­ského štátu. Ti v dramatických politických změnách viděli příležitost, jak otázku plné slovenské státní suverenity znovu nastolit.

První stín v porevoluční idyle nastal již před koncem roku 1989 jako střet ikony roku 1968 Alexandera Dubčeka a vůdčí osobnosti Char­ty 77 Václava Havla o post prezidenta republiky po odstoupivším Slo­vákovi Gustávovi Husákovi. Dubček, jemuž značná část lidí především na české straně vyčítala osobnostní slabost a selhání po sovětské in­vazi v roce 1968, byl nucen po nátlaku a zákulisních intrikách Havlovi ustoupit, což na slovenské straně vyvolalo jisté rozladění a nespoko­jenost. Pražského „federálního“ Slováka Mariána Čalfu, který se stal prvním porevolučním předsedou federální vlády, za záruku obhájení slo­venských „špecifík“ lidé na Slovensku nepovažovali.

Předehrou celé pozdější česko-slovenské krize byla tzv. pomlčko­vá válka, jíž proces dezintegrace společného státu započal a už se nezastavil. Spustil ji nechtěně prezident republiky Václav Havel svým projevem před Federálním shromážděním 23. 1. 1990, v němž naivně a nic zlého nepředpokládaje navrhl změnu státních symbolů a vypuš­tění slova „socialistická“ z názvu republiky. Havel nechápal politiku jako střetávání rozdílných zájmů ve společnosti, ale věren své původní profesi autora divadelních her ji nazíral jako jakýsi dramatický útvar, jemuž se snažil dát zápletku a hledal její řešení různými gesty a in­scenačními postupy ve snaze dosáhnout kýžené katarze. Politika však takto nefunguje a Havel se o tom mohl ve své politické dráze mnoho­krát přesvědčit.

Jeho s nikým nekonzultovaný návrh odstartoval sérii vzrušených parlamentních diskusí o názvu státu, která ventilovala slovenskou fru­straci se svým postavením ve společném státě a nepříjemně šokovala nepřipravenou českou veřejnost, která s ničím takovým nepočítala. Vý­sledkem několikaměsíčních sporů byl podivný název „Česká a Slovenská federativní republika“, který odporoval českým i slovenským pravopis­ným pravidlům. O perspektivách dalšího soužití obou národů tento bi­zarní střet nevěštil nic dobrého.

Daleko horší však bylo, že rozpad sovětského bloku a narůstají­cí zmatky v Sovětském svazu začaly mít velmi rychle tvrdý dopad na hospodářskou situaci na Slovensku. Industrializace Slovenska komu­nistickými centrálními plánovači podle sovětského vzoru vytvořila hos­podářské entity, které mohly v nových vznikajících svobodných tržních poměrech vzhledem ke své velikosti, logistice a výrobní náplni jenom velmi obtížně přežít. Sovětský trh a trh zemí RVHP zmítajících se v ob­dobných zásadních problémech pro ně přestal prakticky existovat, chy­běly trhy, výrobní program, technologie, peníze i lidé schopní podniky v této situaci vést.

Situaci velmi zhoršily i katastrofální chyby nového vedení státu v čele s Václavem Havlem. Ten v roce 1990 rozhodl o okamžitém zruše­ní zbrojní výroby a obchodu se zbraněmi, což se týkalo do značné míry mnoha velkých průmyslových podniků především na Slovensku. Neza­městnanost a sociální problémy začaly v těchto regionech prudce na­růstat a s tím i odpor k novému pražskému režimu.

Slovenská vláda a parlament, které obsadila bratislavská kultur­ní a disidentská elita, se od počátku potýkaly s nedostatkem podpory v nejprve překvapené a novým vývojem zaskočené, a později stále více znejistělé a nespokojené veřejnosti na Slovensku.

Zatímco v českých zemích, kde kapitalismus a parlamentní demo­kracie měly dlouhou tradici, bylo na co navazovat a k čemu se vracet a odmítnutí předchozího totalitního režimu naprosto drtivou většinou společnosti bylo autentické, Slovensko zápasilo se svým nepříznivým historickým dědictvím, nemělo na co navazovat a těžko hledalo cestu vpřed.

Společenská a ekonomická transformace, která v Československu v roce 1990 započala, tak měla v obou republikách rozdílné výsledky. Slovensko velmi rychle zachvátila rostoucí nezaměstnanost a bylo po­znamenáno daleko pomalejší odezvou veřejnosti na možnosti soukro­mého podnikání. Proces restitucí, který v českých zemích rychle pře­dal do soukromých rukou drobné podnikání a změnil rychle tváře měst a obcí na Slovensku vůbec nebyl uskutečnitelný, neboť při aplikaci čes­kých pravidel by většinu majetku na Slovensku předal do rukou maďar­ské šlechty.

V této zhoršující se politické situaci se začali stále hlasitěji ozývat zastánci slovenské samostatnosti, jejichž nejvýraznějším představite­lem byl přední disident a od dubna 1991 do června 1992 předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský. Svými rodinnými vazbami byl spojen s érou Slovenského štátu a v soukromých rozhovorech (např. s Václa­vem Klausem) se netajil nezvratným názorem, že jeho konečným cílem je samostatnost Slovenska. Ze zahraničí v tomto směru velmi silně pů­sobila i početná luďácká emigrace, především z Kanady a USA.

Klíčovou osobou na cestě Slovenska k samostatnosti se však pa­radoxně nestal nikdo z ideologických slovenských separatistů, jako byl Čarnogurský, ale původně nestranický právník Vladimír Mečiar, který se v roce 1990 stal jako zcela neznámý začínající politik slovenským mi­nistrem vnitra. Projevil se jako velmi výrazná silná osobnost s velkým politickým talentem schopný komunikovat s veřejností a působit na ni. V této době se projevoval jako přesvědčený zastánce československé federace a odpůrce separatismu. Po volbách v červnu 1990 se jako nejpopulárnější slovenský politik stal předsedou slovenské vlády. Krize ve vztazích obou národů vyvolaná tzv. pomlčkovou válkou po­kračovala. Na české straně ji ke katastrofě dovedli dva disidentští vůd­cové Václav Havel a Petr Pithart – jeden jako hlava státu, druhý jako český premiér.

Slovenská reprezentace trvala na tzv. slovenských „špecifikách“ a požadovala nové rozdělení „kompetencií“ mezi federací a republika­mi. Mezi oběma národními politickými reprezentacemi proběhla řada jednání, v nichž slovenská strana eskalovala své požadavky až do mo­delu jakési konfederace, zatímco česká strana akcentovala funkčnost a racionalitu uspořádání společného státu. Svolavatelem těchto jedná­ní konaných na různých zámcích po celé republice byl prezident Havel, který věren svému politickému stylu inscenoval jejich dramatické scé­náře a spoléhal, že nějaký deus ex machina na tato beznadějná jednání vstoupí a kvadraturu kruhu vyřeší. Nestalo se.

Když už frustrace dostoupila jisté úrovně, vstoupil do hry puncova­ný odborník na Slovensko, český premiér Petr Pithart, který obešel fe­derální orgány a prezidenta a sešel se bilaterálně se svým slovenským protějškem Mečiarem k jednání o vyřešení státoprávního uspořádání. Implicitně už touto iniciativou podtrhl židli všem snahám o udržení fe­derace a jeho představa o „dvojdomku“, na níž se s Mečiarem shodl, anticipovala konfederační model a šokovala českou veřejnost. Vyhra­něně mocensky uvažující a jednající Mečiar s váhavým Pithartem hrál nerovnou partii a totálně tehdy zdevastoval pro českou veřejnost jeho věrohodnost jako politika.

V české politice i veřejnosti žádné takové ústupky nátlakové hře slovenského premiéra nenalézaly pochopení. Naopak, některé poli­tické síly, především okázale liberálně pravicová ODA, začaly využívat vzrůstajících antislovenských sentimentů na české straně k záměrnému hraní protislovenské karty. Začaly se objevovat výroky o nezbytnosti přerušení penězovodu z Čech na Slovensko – odvrácená tvář výkřiků slovenských nacionalistů o zastavení vykořisťování Slovenska Čechy.

Současně se stoupající veřejnou podporou začal Mečiar projevo­vat evidentní „vůli k moci“, čímž vyděsil dosavadní elitu na Slovensku vládnoucího hnutí VPN. To bylo velmi silně navázané na Václava Havla a hradní pražské struktury, které se jim rozhodly s nepohodlným vlast­ním premiérem přerůstajícím ostatním lídrům přes hlavu pomoci. Vác­lav Havel si liboval v neobratných intrikách vůči svým domnělým nebo skutečným politickým rivalům, které málokdy dopadly dobře a nakonec se většinou obrátily proti němu. Kauza Mečiar byla jednou z nich.

Na jaře roku 1991 se vedení VPN ve spolupráci s Havlem podařilo přesvědčit slovenský parlament k odvolání Mečiara z premiérské funk­ce. Tím si však vytvořili zásadního a nesmiřitelného nepřítele, který ne­jenže politický atentát přežil, ale získal aureolu oběti a mučedníka, vy­tvořil si vlastní politické Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) a stal se na dlouhou řadu let dominantní těžkou vahou slovenské politiky. Se­paratistům uzmul jejich téma boje za slovenské požadavky a nakonec i za samostatnost, čímž je marginalizoval.

Boj za zachování Československa začínal být už před volbami dávno ztracený. Havlovská strana se na Slovensku zcela zdiskreditovala, Vác­lav Havel byl předmětem veřejných urážek a napadání a jeho političtí spojenci na obou stranách nebyli schopni nic podstatného vyjednat.

Jediným českým významným politikem, který se dosud držel stra­nou nekonečných česko – slovenských sedánek po hradech a zámcích o státoprávním uspořádání a nezdiskreditoval se jimi, byl tehdejší fe­derální ministr financí Václav Klaus a jeho ODS. Přesto se pro udrže­ní společného státu snažil udělat maximum. Jako ministr financí dob­ře věděl, že bez fiskálních transferů (známého penězovodu) nemůže Slovensko v jednom státě s jednou měnou s českými zeměmi setrvat. Ve vzniklé vyhrocené politické situaci však nebylo možné tuto politiku otevřeně provádět – nacionalisté na obou stranách by ji svorně od­mítli. Přesto se však podařilo prosadit řadu dílčích, ale velmi důleži­tých kroků. Za všechny jmenujme např. převedení důchodového účtu na federální úroveň, což fakticky znamenalo velkou finanční úlevu Slo­vensku, neboť federální rozpočet byl z velké části tvořen příjmy z čes­kých zemí.

Václav Klaus byl rovněž jediným politikem, který se odvážil za za­chování společného státu přímo bojovat ve slovenské politice. Jeho ODS tam začala jako politická strana působit a aktivně leč neúspěšně se účastnila voleb v roce 1992.

Dělení federace

Tyto volby nakonec přinesly rozřešení. Občané v obou částech Čes­koslovenska dali najevo své zásadní rozčarování z neschopné havlov­ské politiky. ODS drtivě zvítězila v české části federace, zatímco Mečiarova HZDS na Slovensku. O budoucnosti mělo rozhodnout jednání vedení obou vítězných stran, které v dosavadním státoprávním galima­tyáši vážné slovo dosud nedostaly. Vladimír Mečiar zvítězil ve volbách s hesly o slovenské suverenitě, a ač nebyl přesvědčený nacionalista a separatista, byl nucen z vlastních mocenských důvodů dovést svou rétoriku do jasných politických kroků. Na české straně, kde dostal sil­ný mandát Václav Klaus k uskutečnění radikální ekonomické transfor­mace, panovaly obavy z pádu do pasti dalších nekonečných vyjedná­vání, slovenského vydírání a vymýšlení neživotaschopných dvojdomků a konfederací, které by agónii společného státu ke škodě všech pouze prodloužily. V nedalekém zahraničí se navíc začal vyhrocovat a eskalo­vat krvavý rozpad Jugoslávie, jemuž celý svět pouze nečinně přihlížel. Spolu s postupujícím chaosem v bývalém Sovětském svazu sílilo pře­svědčení, že nelze čekat na to, až spory přerostou ve vzájemné střety a násilí.

Po prvním setkání obou stran 8. 6. 1992 a vyslechnutí slovenských představ začalo být českým politikům jasné, že Československo udržet nebude možné. Slovenská strana jasně deklarovala pevný úmysl plné suverenity Slovenska dosáhnout, dávala však najevo nejistotu ohledně vlastní připravenosti země na takový krok, a proto byla ochotna jed­nat o nějakých přechodných konfederačních modalitách. To pro českou stranu nebylo přijatelné. Požadavek dvou centrálních bank, s nímž při­šla slovenská strana, jakékoliv smysluplné řešení vylučoval.

Pro českou veřejnost bylo klíčovým signálem o další budoucnosti to, zda se Václav Klause rozhodne pro funkci federálního nebo české­ho premiéra. Pokud by se rozhodl stát jako předseda nejsilnější strany ve Federálním shromáždění federálním premiérem, byl by to signál, že hodlá o udržení federace usilovat. Pozice českého premiéra dávala na­opak tušit, že oba národy směřují každý svou cestou. Dobře si vzpomí­nám, jak v oněch kritických dnech váhal a zjišťoval názory velmi široké­ho okruhu spolupracovníků a skutečně s těžkým srdcem funkci českého premiéra přijal.

Federální vláda pod vedením Jana Stráského se tak stala druhořa­dým, přechodným orgánem, jehož hlavním úkolem bylo zajišťovat hlad­ký průběh dělení federace.

Od chvíle, kdy česká strana přijala myšlenku rozdělení společného státu, se obraz česko-slovenského vyjednávání totálně změnil. Do té doby se Češi snažili všemi způsoby federaci udržet a byli předmětem nátlaku a vydírání ze slovenské strany, jemuž permanentně ustupo­vali, aniž by mohli dosáhnout nějakého definitivního řešení. Pouze si v dalším kole vykoledovali novou sérii požadavků, které společný stát destruovaly.

Rozhodnutí respektovat zcela evidentní odhodlání demokraticky zvolené politické reprezentace Slovenska dosáhnout plné státní su­verenity a přijmout rozdělení Československa jako fakt bylo zásadním státnickým krokem, který umožnil ukončit nekonečnou státoprávní agó­nii společného státu, vyhnout se eskalaci napětí mezi oběma národy a předejít potenciálnímu konfliktu s těžko předvídatelnými následky.

K rozdělení federace došlo právní cestou rozhodnutím parlamen­tů na základě dohod uzavřených vládami. Zcela zásadní bylo, že tato jednání probíhala kooperativně, protože obě strany dobře chápaly svůj společný zájem, aby proces dělení proběhl úspěšně, konsensuálně a aby si obě země udržely maximální rozsah vzájemných vztahů. Česká strana dobře chápala, že je jejím národním zájmem, aby samostatné Slovensko zůstalo nejbližší a přátelskou zemí a aby se bylo schopno s náklady a těžkostmi samostatné státní existence úspěšně vyrovnat.

Kritici tohoto postupu nepřestávají dodnes vyčítat Václavu Klau­sovi a Vladimíru Mečiarovi, že k rozdělení nedošlo na základě referen­da, předpokládajíce, že by v tomto případě neprošlo. Nechtějí chápat, že celostátní referendum v rámci Československa by nemělo smysl, že přehlasování Slováků Čechy by nic neřešilo a že takovým referen­dem na Slovensku již byly parlamentní volby s drtivým Mečiarovým vítězstvím a propadem stran, které měly zachování společného státu v programu. Ty se vůbec nedostaly do parlamentu. Zastánci referen­da opomíjejí i nemožnost zformulování otázky, která by zajistila funkč­ní uspořádání společného státu. Ignorují tehdejší postupující rozklad federace a nemožnost vrátit se kamkoliv zpět. Československo bylo v agónii fakticky již před volbami a dnes tolik medializovaná jednání v brněnské vile Tugendhat spíše konstatovala skutečnost a hledala z ní východiska, než že by vytvořila zásadně novou situaci. Šlo pouze o to realitu pochopit a přijmout ji.

Deklarace Slovenské národní rady o svrchovanosti Slovenské re­publiky ze dne 17. 7. 1992, z níž dnes některá média dělají jakýsi vý­střel z Aurory v procesu dělení Československa, byla z tohoto pohle­du pro celkové dění nikoliv zásadní moment. Pouze ztvrzovala to, co bylo o směřování Slovenska evidentní dlouho před volbami a zcela jas­né hned po nich. Odstoupení prezidenta Václava Havla z funkce 20. 7. 1992 nebylo ani tak reakcí na tuto deklaraci, jak se dnes někde uvá­dí, ale spíše výrazem toho, že slovenská strana dávala otevřeně na­jevo, že je pro ni zcela nepřijatelnou osobou. Federace tak zůstala až do svého oficiálního zániku bez prezidenta. Jeho pravomoci vykonával předseda federální vlády Jan Stráský.

Klíčovým prvkem jednání byla vzájemná vstřícnost obou stran. Ne­představitelný gordický uzel možných problémů dělení velmi různoro­dého majetku, aktiv, pohledávek a závazků společného státu byl ro­zetnut logickým a globálně spravedlivým principem 2:1, odrážejícím poměr počtu obyvatel obou národních republik. Dělení armády, vel­vyslanectví, majetku podniků jako Československá obchodní banka, Československé aerolinie, zahraničních pohledávek a závazků, budov a uměleckých sbírek, to vše se s několika málo výjimkami podařilo do­jednat a připravit k vládnímu a parlamentnímu schválení ve velmi krát­ké době. 25. 11. 1992 přijalo Federální shromáždění zákon o zániku ČSFR k 31. 12. 1992.

Úspěšně tak skončila unikátní a ve světě zcela ojedinělá politická operace, která představuje mezník v dějinách našich národů a úspěšný počátek nové etapy jejich dějin.

Jiří Weigl, publikováno v knize "Konec Československa: 30 let od vily Tugendhat" (sborníku IVK č. 62/2022).