Hlavní strana » Dokumenty » Zápis ze čtvrtých Rozmluv na…

Zápis ze čtvrtých Rozmluv na Hanspaulce: Umění, kultura a kulturnost - je exploze kulturních aktivit totožná s uměním a kulturností?

Dokumenty, 29. 1. 2014

V úterý odpoledne 28. ledna 2014 se konaly již čtvrté „Rozmluvy na Hanspaulce“, tentokráte na téma Umění, kultura a kulturnost - je exploze kulturních aktivit totožná s uměním a kulturností? Téma je to velké, diskuse, které se zúčastnilo více než dvacet účastníků většinou ze světa kultury, byla velmi živá, zazněla tam spousta mimořádně zajímavých tezí, které bohužel nelze v krátkosti všechny reprodukovat. Ukázalo se, což jsme trochu očekávali, že je nadhozené téma příliš širokým rámcem pro diskusi, že je nedostatečně specifické a málo ohraničující. Neaspirovali jsme na to, otázku v názvu jakkoli „vyřešit“.

Že dochází k „explozi kulturních aktivit“, byli přesvědčeni pravděpodobně všichni účastníci Rozmluv, i když to určitě neplatí ve všech oborech (například soudobá vážná hudba se zcela vytrácí z povědomí české společnosti a žije v novém „undergroundu“, jak mi ještě druhý den ráno v emailu napsal jeden z účastníků). Že exploze kulturních aktivit není uměním, že není totožná s explozí umění, si myslí také všichni. Složitější byla debata o příčinách této exploze a zejména o jejích důsledcích.

K nárůstu objemu kulturních aktivit nepochybně přispívá – a to zejména v oblasti hudby, jak argumentovali přítomní zástupci tohoto oboru – jejich technologická usnadněnost (zazněl až výrok o „demokratizaci“ hudby, kdy si ji se snadno dostupnými technickými prostředky může doma vyrábět téměř každý) a na druhé straně masivní příliv peněz na různé, nikoli všechny kulturní aktivity. A to jak od skutečných posluchačů, diváků či čtenářů, kteří na to – přes všechnu oprávněnou kritiku již řadu let trvající ekonomické stagnace u nás a v celé Evropě – v podstatě „mají“, tak peněz ve formě dotací a grantů od státu či dalších veřejných institucí (mimořádná role obcí, měst a krajů). Kvantita nemůže nebýt na úkor kvality. Zcela zákonitě dochází k devalvaci kvality, k nadprodukci kulturních činností či pseudočinností, k výrobě evidentního braku a ke zklamávání diváků, čtenářů a posluchačů. Že lidé masivně odcházejí z divadelních představení, je známým jevem a při Rozmluvách to bylo opakovaně zdůrazněno. Že jsou koupené koncertní sály pro firemní akce poloprázdné, víme také všichni. Že má Praha více divadelních souborů a symfonických orchestrů než kterékoli jiné, mnohokrát větší velkoměsto, je také banální pravdou. Souvislost kvantity a kvality se zdá být nesporná, úměrnost mezi nimi je samozřejmě nepřímá.

Nevyhnutelně nás to vedlo k debatě o dotacích (či grantech). O jejich přínosu či naopak negativních efektech byla diskuse asi největší. Zněly výroky jako „dotace imunizují autora od diváků“, „dotace narušují přirozenou strukturu kulturních aktivit“, „dotace jsou formou kulturní korupce“, „české umění je předotované“ atd., atd. Trápí nás pocit nárokovosti, který se zahnízdil mezi nemalou částí našich umělců, ale bylo zdůrazněno, že celá naše společnost (a nejenom naše) je „nároková a dotační“. Otázkou je, zda je umění nárokové více nebo méně než jiné oblasti společenského života.

Protikladné názory byly vyslovovány o tom, zda je tento jev českou specifikou nebo problémem celého současného světa, zejména Evropy. Zněly věty jako „čeští umělci jsou elitáři“, ale i to, že je to celoevropským jevem. Jistá „přetíženost umění“, vyvolaná tím, že umění u nás už od dob národního obrození fungovalo jako jistá náhražka politiky, což bylo ještě posíleno specifičností postavení umění (nebo spíše kulturních aktivit) za komunismu, nemohla nevést k jisté distorzi postoje nejen celé společnosti, ale i umělců samotných k umění a kultuře. Podobný pocit ohrožení dnešním bruselským impériem sice zatím ještě v naší společnosti nenastal, ale naší specifičností byla extrémní pozice Václava Havla v těchto věcech a dodnes přežívající havlismus.

Dotace nebyly částí účastníků Rozmluv zcela zavrženy, libertariánství nezvítězilo. Důraz byl však kladen na důsledné odlišování soukromého a veřejného sektoru v této věci a na opírání se o užitečný ekonomický pojem „public goods“, neboli veřejné statky. Na počátku 90. let jsme za veřejné statky v oblasti kultury označili Národní muzeum, Národní galerii, Národní divadlo a Českou filharmonii. To byly a jsou instituce, které nebyly výrazem „bořící či revoltující role“ umění, ale spíše výrazem role sjednocující, konzervující, zachování kontinuity zajišťující. Navíc instituce skutečně národní, nikoli evropské či globální. Absolutistické požadavky na vynulování dotací zazněly, ale nepřevládly. Trápila nás spíše nahodilost dotací, jejich nepromyšlenost, jejich paušálnost a neutrálnost. Stát by jistý názor na to, co a proč dotuje, mít měl a to u nás chybí.

Mnoho prvků Rozmluv není možné zkratkovitě prezentovat, aniž by došlo k jejich zkreslení. Byli jsme si vědomi rozdílu mezi malým a velkým a nákladným a nenákladným uměním, kladli jsme si otázku, zda k nadprodukci kultury dochází díky tlakům na straně nabídkové nebo poptávkové, kladli jsme si otázku, nakolik politici (na všech úrovních) využívají či zneužívají umění (a přiživují se na něm). Zajímavý byl názor, že stát podporuje „eventy“, události, nikoli v klidu a tichu vytvářená a konzumovaná umělecká díla. Dotkli jsme se i nezodpověditelné otázky, kolik filmů „má“ být natáčeno v zemi, která jich vyrábí více než mnohokrát větší země světa. Tématem bylo i to – při vší kritice dotací a reálné dotační politiky – zda vedle dotací špatných existuje i „dobrá“ eventualita dotací.

I když zněly hlasy, že umění je málo (i když umělců moc), i když se člověk může uzoufat nad tím, jaké filmy běží na všech možných i nemožných televizních kanálech, převažující pocit účastníků Rozmluv byl jiný, pozitivní a optimistický – dobrého umění je kolem nás stále více než dost, více než jsme schopni absorbovat, jenom musíme být jeho aktivními vyhledávači. Ekonomové vědí dobře, že skutečné náklady pořízení jakéhokoli ekonomického (i neekonomického) statku jsou vyšší než jeho nominální cena. Vědí, že vedle ceny jsou ještě tzv. „searching costs“ (vyhledávací náklady). Jsme přesvědčeni, že se tomuto vyhledávání musíme věnovat. Dobré umění k nám nepřichází samo.

Václav Klaus, Institut Václava Klause, 29. ledna 2014.