Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Ne návratu do…

Jiří Weigl: Ne návratu do padesátých let

Jinýma očima, 13. 1. 2025

Začínáme žít v podivné éře. Po čtyřech dekádách studené války, kdy se dvě supervelmoci a jimi vedené bloky držely navzájem v klinči, a po euforickém období fukuyamovské iluze konce dějin po pádu komunismu se najednou zcela zjevně vracíme zpátky. Nevracíme se však někam do směšně zpuchřelých osmdesátých let minulého století, kdy na oficiálně hlásané nepřátelství vůči těm za železnou opnou už nikdo nevěřil a kdy hesly doby byla kontrola zbrojení a uvolňování napětí.

Jako bychom se dnes vraceli na samý začátek té nešťastné poválečné doby, kdy spojenectví vítězů nad Německem bylo rychle zvráceno v zuřivé nepřátelství a balancování na hraně války. Ukrajinská válka je jakousi novou Korejskou válkou a má paradoxně znovu i severokorejský komponent. Má rovněž z jedné strany svůj proxy charakter a podobně nejednoznačné výsledky. Stejně jako východoasijský konflikt v padesátých letech slouží jako katalyzátor dramatického zhoršení mezinárodních vztahů, válečné hysterie, oficiálně pěstovaného nepřátelství mezi státy a závodům ve zbrojení.

Kontrast s atmosférou a ideály devadesátých let - dobou optimismu, bourání zdí, obnovení svobody a přátelství mezi národy - nemůže být větší. Oficiální politikou dneška je šíření strachu, nenávisti a válečná hysterie. Nenávist k nepříteli je oceňovanou občanskou a politickou ctností. S nepřítelem nelze vyjednávat, nelze s ním uzavřít kompromisní dohody. Je to přece nový Hitler, tj. absolutní zlo a jakmile někam vstoupí Hitler, není o čem diskutovat a vyjednávat. Je to čisté zlo, a to musí být zničeno. Kdo si to nemyslí, kdo si dovolí mluvit o míru a hledá kompromis, je zrádce a kolaborant, zkrátka svině, a je třeba s ním zatočit.

Tato rétorika a z ní plynoucí politika charakterizovaly u nás tu nejostudnější dobu naší moderní historie – krvavá padesátá léta, kdy se pod podobnými záminkami likvidovali režimu nepohodlní lidé. Stydíme se za to, ale poučení si z této smutné doby dnešní politika a mediální mainstream nevzaly žádnou a surfují na podobné nenávistné vlně. Doba se sice změnila, zločiny už nejsou hrdelní, ale k profesní a společenské likvidaci nepohodlných stačí. A tak jako ke své hanbě bylo formálně civilizované Československo v padesátých letech v čele stalinistické protizápadní hysterie a perzekuce, tak i dnes je míra domácí oficiální válečnické hysterie v dnešní Evropě ojedinělá.

Veřejnost je bičována dvěma liniemi hysterické propagandy:

1)    Rusko je zkrachovalá, všestranně zaostalá říše ovládaná šíleným tyranem, jejíž hospodářství je v úpadku a na prahu kolapsu. Ruská armáda nemá sílu k prolomení ukrajinské obrany, naopak Ukrajina s dodávkami pár kusů západní techniky může a musí zvítězit nad zpuchřelou jadernou velmocí, jejíhož zbrojního arzenálu se nikdo nebojí.

2)   Rusko je říše zla vedená novodobým Hitlerem po staletí se agresivně šířící do Evropy, kterou chce dobýt a ovládnout. Nebude-li poražena na Ukrajině, bez ohledu na existenci NATO na svých hranicích ostatní evropské země napadne a zotročí. Proto se musíme připravovat na válku, protože jenom porážka Ruska je řešením.

Že se tyto dvě linie propagandy navzájem vylučují, nikoho netrápí. Sloganem doby je válka a příprava na ni. Těm, kteří jsou u moci a přišli o podporu voličů, se hysterie hodí k vyvolávání strachu a potlačování opozice. A tak se nám objevuje znovu cenzura, krytá hesly boje s dezinformacemi, gumový nový zákon na ochranu republiky, umožňující kriminalizovat nepohodlné opozičníky a adorovaný militarismus.

O potřebnosti eskalace výdajů na zbrojení vůbec nikdo nepochybuje. Diskutuje se sice o snižování schodku státního rozpočtu, ale ve vztahu ke zbrojení je maximální utrácení oslavováno. Dvě procenta HDP jsou málo, musíme utratit víc. Nikdo se neptá, za co vlastně a zda to má smysl. A Trump teď řekl 5% HDP. Budeme tedy utrácet ještě zběsileji, jako bychom si bezpečnost mohli koupit.

Cožpak někdo věří, že za to, že jsme zaplatili tolik a tolik miliard, USA půjdou kvůli nám do sebevražedné války s jaderným Ruskem, anebo, že proto, že jsme nezaplatili, nás nechají napospas? Takto přece svět nefunguje.

Radši se zbavíme svobody a šance na prosperitu a budeme tak, jako generace našich rodičů a prarodičů žít pod Damoklovým mečem války a zbrojení.

Nikoho při tom nenapadne, že válečná psychóza slouží a prospívá i diktátorům a tyranům, proti nimž my prý bojujeme. Bezskurpulózní technologové moci Stalin a Mao dobře věděli, že pro udržení osobní moci jsou trvalý boj s nepřítelem a válečné ohrožení nezbytné. Prodlužují jim bezproblémový život u moci. Platí to stále.

V zájmu naší země a jejích obyvatel není válka a válečná hysterie, rozpad světa do soupeřících bloků a nové železné opony. Nevěřme nikomu, kdo se bude ve volbách snažit tuto vlnu rozdmýchávat a pokoušet se získávat ve volbách hlasy šířením strachu z cizích nepřátel.

V našem zájmu je rychlé skončení války na východě a uvolňování napětí, nikoliv závody ve zbrojení. Dokázaly-li se domluvit na mírové koexistenci Spojené státy a Sovětský svaz a zajistit světu půl století stability, o to více by se měli snažit tohoto výsledku dosáhnout dnešní světoví vůdci. Rizika jsou přece daleko větší. Přejme proto snahám Donalda Trumpa o mír na Ukrajině úspěch. Byl by i velkým úspěchem pro naši zemi.

Jiří Weigl, 13. 1. 2025