Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Třetí cesta a její fatální…

Třetí cesta a její fatální omyl

Projevy a vystoupení, 30. 8. 1999

Když jsem – před několika měsíci – dostal dopis od Miltona Friedmana, ve kterém mne pozval k tomuto vystoupení, odpověděl jsem bez sebemenšího zaváhání, že rád přijedu. Celý život jsem se snažil vystupovat proti třetím cestám mezi socialismem a svobodou a proto se mi zdálo, že promluvit na toto téma bude velmi snadné.

Když jsem se na své vystoupení začal připravovat, když jsem začal hledat jednoznačné argumenty, přesvědčivé citáty a relevantní odkazy na literaturu a když jsem si začal strukturovat své myšlenky, zjistil jsem, že téma není dobře definováno, že v celé diskusi chybí seriózní akademické příspěvky a že můžeme najít jen buď velmi účelová, většinou zcela prázdná politická prohlášení nebo velmi povrchní novinářské články, ale nic mezi tím.

Obávám se, že ani já v tom neudělám žádný zásadní průlom. Je snad možné přidat pár argumentů. Je možné podívat se na celý problém trochu jinak – podívat se očima někoho, kdo otevřeně odmítal myšlenku třetí cesty už v období komunismu, a stejně tak i v období jeho demontáže. V tomto ohledu jsem zde dnes v naprosté menšině.

Po pádu komunismu, před deseti lety, při jedné ze svých prvních příležitostí oslovit západní publikum, jsem získal na Světovém ekonomickém fóru v Davosu potlesk za větu: „Třetí cesta je nejrychlejší cestou do třetího světa“. V té chvíli se mi zdálo, že je tento typ myšlení – spolu s komunismem – tak zdiskreditován, že se ho nikdo nemůže odvážit obhajovat a že s ním nikdo nemůže znovu přijít.

Mýlil jsem se. Kolaps komunismu vytvořil zvláštní vakuum, které bylo velmi rychle vyplněno jednou, vždy pohotovou ideologií. Ideologií těch, kteří neměli rádi liberalismus (v evropském smyslu), kteří nevěřili ve svobodu a ve svobodné trhy, kteří věřili více v sebe sama a ve svou privilegovanou roli a postavení ve společnosti, kteří se považovali za osvícené a „vyvolené“ (ve smyslu jak to ve své známé knize definuje Thomas Sowell), kteří si mysleli, že jsou pokrokoví a hlavně, že jsou lepší než my ostatní. Byli dost chytří a proto v tehdejší chvíli svou ideologii nazývali „konec ideologií“. Pozdější stoupenci těchto postojů však začali hledat alternativní název a někteří z nich je začali – znovu-nazývat „třetí cesta“. Je to takto banální.

Deziluze vyvolané pádem komunismu na jedné straně a popularita politiky Margaret Thatcherové a Ronalda Reagana na straně druhé tehdy znemožňovaly otevřeně obhajovat zastaralé socialistické iluze, omyly a s nimi spojené zastaralé metody léčení ekonomických a sociálních problémů. Bylo nutné přijít na trh s novým produktem nebo, alespoň, se starým produktem v novém balení. Proto si myslím, že třetí cesta devadesátých let není nic jiného než nový pokus zachránit socialismus, sociáldemokratismus a stát blahobytu. Jsem totiž přesvědčen, že jsou jen dvě cesty lidské společnosti a že je třetí cesta eufemistickým a zavádějícím termínem pro cestu druhou – pro socialismus.

Tony Blair nedávno kouzelně poznamenal: „třetí cesta je novou aliancí mezi pokrokem a spravedlností“ (Washington Post, 27. 9. 1998). Vím, že je obtížné nebo téměř nemožné brát tuto formulaci vážně, ale měli bychom to udělat. Bylo chybou, že tato a podobné věty nebyly z naší strany hned analyzovány a zpochybňovány – buď jsme jim nevěnovali dostatečnou pozornost nebo jsme si snad říkali, že není možné tak nejasná a nedefinovaná slova jako aliance, pokrok a spravedlnost a zejména jejich neurčité spojení vážně diskutovat. Není tomu tak. Můžeme se nad nimi usmívat, ale měli bychom si být vědomi toho, že tyto formulky byly více méně akceptovány jako nové dogma, jako dnes dominantní neliberální ideologie.

Pro zastánce montpelerinského způsobu myšlení není v této nové verzi třetí cesty nic nového a všechny naše argumenty proti socialismu, korporativismu, technokratismu, sociálnímu inženýrství, elitismu, etatismu, intervencionismu, atd., jsou opět relevantní. Obhájci třetích cest však neposlouchají. Musíme být proto jasnější a přesnější. Cíl naší kritiky je nejasný a pohyblivý, tím se všechno komplikuje. Třetí cesta není cestou uzavřené skupiny lidí, nepředstavuje dobře definovanou politickou strukturu a není ani jasnou filosofií nebo ideologií. Termín třetí cesta byl v minulosti užíván velmi různými lidmi – používal ho Franco ve Španělsku, Tito v Jugoslávii, švédští sociální demokraté po válce, Ota Šik v naší zemi v období Pražského jara (a dá se říci, že tento termín dokonce vyvolal sovětskou invazi), v období perestrojky ho používal Gorbačov, používá ho Clinton a jeho „noví demokraté“, Blair a jeho noví labouristé, ale i Václav Havel a jemu blízcí v postkomunistických zemích a mnozí další. Každý z nich chtěl a chce být i nyní považován za ztělesnění moderní doby, pokroku, rozumu, moudrosti a otevřenosti.

Třetí cesta zůstává i nadále, po celé řadě desetiletí její existence, velmi vágním konceptem, který nemá operativní definici a který není řádně definován. To brzdí vážnou diskusi, ale neblokuje to jeho používání a nezodpovědné rozšiřování a samo o sobě to neznehodnocuje sliby, které jsou s tímto konceptem spojené.

Není pouze termínem vágním, je i velmi širokým a expanzivním.

Původně byl používán v ekonomické oblasti. Ti, kteří neměli rádi centrální plánování i svobodné trhy (a já bych dodal: ti, kteří nerozuměli jak centrálnímu plánování, tak svobodným trhům), preferovali třetí cesty, které byly – v jejich naivním uvažování – nejasnými kombinacemi centrálního plánování, intervencionismu a trhů. Zdá se mi zbytečné opakovat argumenty Misese a Hayeka, které používali ve svém sporu s Langem, Lernerem, Dickinsonem a dalšími obhájci tržního socialismu ve třicátých letech. Stejně tak se mi zdá zbytečné vracet se k argumentům, které byly používány proti německé „sociální tržní ekonomice“. Ta představuje další příklad třetí cesty a my musíme uznat, že její počátek byl spojen s jedním slavným členem Montpelerinské společnosti, s Ludwigem Erhardem. Je ale také spravedlivé dodat, že Erhard tento pojem používal jinak než dnešní němečtí politikové – jak v SPD, tak v CDU (o tom více v mé řeči při udělení ceny Ludwiga Erharda, jejíž česká verze je přetisknuta v mé knize „Mezi minulostí a budoucností“, Nadace Universitas Masarykiana, Brno, 1996).

Dnešní exponenti třetích cest jsou relativně úspěšní v předstírání, že podporují liberální hospodářskou politiku, což – samozřejmě – není pravda. Neměli bychom se nechat svádět jejich rétorikou. Nikdy nediskutují detaily, nikdy neprozrazují co mají na mysli, když mluví o regulaci a nikdy neříkají jak vyřešit vážné finanční problémy vysoké úrovně státních výdajů, nezbytné pro financování jimi navrhovaných sociálních programů.

Třetí cesta má své místo i v politickém uvažování a v dnešní době představuje velmi módní přístup k politice. Existuje v mnoha zemích, ale asi nenajdeme její lepší příklad než jaký představuje apolitická politika Václava Havla, prosazovaná v naší zemi v celém postkomunistickém desetiletí. Je založena na silné nedůvěře v klasickou liberální demokracii, v politické strany, v reprezentativní demokracii a naopak na silné víře v přímou demokracii, ve vůdčí roli intelektuálních elit a v jejich schopnost zavést „civilizaci míru a lásky“ bez komplikací, spojených se standardními mechanismy, tak typickými pro dvacáté století, pro „éru politiky“, kterou chtějí překonat.

Třetí cesta existuje i v mezinárodní politice. Byrokratická, nepřirozená, nesamovolná, neevoluční a proto umělá unifikace Evropy, obrovský růst různých mezinárodních institucí (s velmi spornými kompetencemi), pokusy zavést mezinárodní jurisdikci, bombardování NATO v Jugoslávii a řada dalších věcí jsou příklady třetí cesty v mezinárodní politice. Novým a nepochybně nebezpečným je fakt, že dnešní politikové třetí cesty opustili tradiční, na levici hluboce zakořeněný pacifismus a že jsou připraveni své myšlenky rozšiřovat i násilím – je-li to zapotřebí.

Spolu se zrozením se komunitarismu (nebo-li „občanské společnosti“ jak je to nazýváno v některých zemích) jsme svědky třetí cesty i v morální a kulturní oblasti. Její obhájci navrhují nový etický systém, ale nechápu, že jak morálka, tak kultura představují složité systémy, které nemohou být naprojektovány, že jsou to typické systémy, které se samovolně vyvíjejí v procesu lidské aktivity, které nemohou být stvořeny zákonem, vládním nařízením nebo dobrými radami. Tito lidé chtějí nám všem vnutit své názory na morálku a kulturu – ať si to přejeme či nikoli.

Kde se to všechno bere? Jsem přesvědčen, že je to spojeno s vírou v socialismus, s aprioristickou nedůvěrou v liberalismus a individualismus, s hluboce zakořeněným kolektivismem a etatismem, s opomíjením tragické zkušenosti s totalitárními systémy dvacátého století, s nečtením Hayeka, s neposloucháním těch, kteří varují proti známým, mnohokrát diskutovaným a dostatečně dokumentovaným zlům tohoto zvláštního století. Je to založeno na konstruktivistickém racionalismu, na předstírání znalostí, na nepochopení omezení lidského rozumu, na ambicích elit. Je to též založeno na zneužití humanistických nebo pseudohumanistických myšlenek. V této souvislosti je poctivé říci, že další ze zakladatelů Montpelerinské společnosti – Wilhelm Röpke (ve své knize z roku 1960 „A Human Economy“, Intercollegiate Studies Institute, 1998) – také používal termín třetí cesta. Zdá se mi ale, že by dnes při diskusi lidské společnosti dával přednost adjektivu „svobodná“ před všemi dalšími adjektivy, i před těmi, které znějí tak pozitivně a sympaticky jako adjektivum „lidský“.

Obhájci, exponenti a propagandisté třetích cest nikdy nediskutují metody, pomocí nichž by museli realizovat své cíle a sliby. Explicitně nepopisují podstatu a logiku vertikálních vztahů ve společnosti, kterou navrhují. A to je fatální chyba (nebo snad chytré opomenutí). Souhlasím s Kennethem Minoguem, který nedávno řekl, že: „jakákoli diskuse, která se zabývá společností a nezabývá se seriózně státem, je nečestná“ (Policy, č. 1, 1997). Propagandisté třetích cest nenavrhli žádné nové metody řízení a vládnutí ve společnosti, žádné nové metody jak překonat problém „rozptýlených znalostí“, žádné nové metody vyřešení argumentů školy veřejné volby ohledně motivací, které mají jednotlivci reprezentující stát, atd.

Anthony Giddens, velmi vlivný poradce Tonyho Blaira, ve své nedávné knize „Třetí cesta: Renesance sociální demokracie“ (Cambridge, Policy Press, 1998) již samotným názvem dává dohromady třetí cestu se sociáldemokratismem. Aspoň je dostatečně upřímný, zatímco jiní to skrývají. Jeho kniha navrhuje 7 základních důvodů pro činnost vlády ve společnosti, kterou propaguje:

1. zajišťování veřejných statků

2. regulace trhů ve veřejném zájmu

3. podpora sociálního smíru

4. aktivní vytváření lidského kapitálu centrální úlohou státu ve vzdělávacím systému, čímž jsou determinovány základní normy a hodnoty společností

5. zabezpečování infrastruktury

6. podpora regionálních a nadnárodních společenství a sledování globálních cílů

7. úloha primárního zaměstnavatele, zejména v ekologické sféře.

Když se díváme na tento seznam, musíme přiznat, že 3 z těchto důvodů patří i do klasického liberálního uvažování, ale ostatní znamenají nesmírný přesun moci do rukou politiků na úkor individuální svobody.

Relevantní otázkou je otázka budoucnosti, resp. potenciální vnitřní dynamiky společnosti založené na myšlenkách třetí cesty. Kam povedou západní společnost, budou-li uskutečněny? Bude to znamenat vůči dnešku zásadní změnu?

Je nepochybně nadsázkou, dělá-li někdo laciný argument, že třetí cesta nevyhnutelně vede k otroctví, ale někteří z nás takto hovoří. Socialistické a sociálně demokratické myšlenky jsou však s námi již dlouhou dobu. Je nepochybné, že podkopávají fungování trhů a zejména inherentní morálku svobodných trhů. Bude třetí cesta (bude-li prosazena) pouze marginální extenzí starých socialistických idejí a nezmění, tudíž, zásadně dnešní společnost nebo způsobí hlubokou změnu?

Musím se přiznat, že zásadní změnu nečekám. Třetí cesta je nejspíše novou formou ospravedlnění starých socialistických praktik než čímkoli jiným. To samo o sobě je nebezpečné. Pro ty z nás, kteří jsou citliví na různé „plíživé“ jevy a tendence – kam řadím stát blahobytu, rozpínavý stát, byrokratizaci společnosti, pokusy zájmových, nátlakových skupin polepšit si na úkor ostatních, nenávistná a iracionální nedůvěra v svobodné trhy a v jejich protagonisty – musíme očekávat, že nová vlna třetích cest může zkomplikovat naše snahy obhajovat svobodné trhy a svobodu vůbec, protože může svést některé z těch, kteří nás původně podporovali.

Nevidím okamžitou hrozbu v ekonomické sféře. Větší nebezpečí vidím ve sféře politiky (domácí i mezinárodní) a velmi se bojím kazatelů nové morálky a kultury. To se může k ekonomice vrátit, ale až se zpožděním.

Naším cílem je s třetími cestami bojovat a rozkrývat nevinný romantismus různých současných gurů třetích cest, protože tak nevinní nejsou.

Václav Klaus, Vancouver, 30. srpna 1999

(Vystoupení na zasedání Montpelerinské společnosti, překlad z angličtiny)