Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Budoucnost Evropy: Beethoven…

Budoucnost Evropy: Beethoven nebo Schönberg, Óda na radost nebo dodekafonie?

Projevy a vystoupení, 25. 4. 2008

Děkuji Bertelsmannově nadaci za zorganizování dnešní slavnostní akce a za inspirativní návrh tématu mého vystoupení. Odvažuji-li se zde v Berlíně mluvit o budoucnosti Evropy, nemám v úmyslu přicházet s nějakou abstraktní, na technokratické bázi postavenou futurologií. Nebude to ani tolik populární únik do budoucnosti, nebo nějaké snění o budoucnosti. Jde mi o náš dnešek. Pokouším se zamyslet nad dnes se prosazujícími trendy, a to z pozice člověka, který má v sobě kvůli půl století žití v komunistickém režimu zvýšenou míru citlivosti v otázce svobody. Tu považuji za základní řídící princip uspořádání jakékoli smysluplné lidské společnosti. Takové, ve které bych chtěl žít. Toto je můj vstupní předpoklad, který by bylo chybou zamlčet.

Slovo svoboda kdekdo používá, ale zdá se mi, že ho mnozí neberou vážně. Cílem veškerého dnešního směřování se stává jakési mýtické všeobecné Dobro a v něm se poptávka po skutečné svobodě téměř nevyskytuje. Obávám se navíc, že to jen málokomu vadí. Je to také proto, že se pádem komunismu a rozbitím zrcadla, které Západu nastavoval, zapomíná na samotnou podstatu demokracie. Hrozí, že zůstaneme stát nebo budeme jen rozpačitě přešlapovat na místě. A sami sobě předstírat, že jdeme vpřed.

Český spisovatel a dramatik Milan Kundera v závěru své hry Jakub fatalista klade otázku: Kupředu, ale kam to je? Výsledkem chybějící odpovědi je to, že hrdina zůstává ochromeně stát. Podobně jako celá dnešní Evropa. Ta nechce jít ani doleva, ani doprava, chce jít vpřed, což ale teď, s dnes dominantní myšlenkovou výbavou a návyky, bohužel nejde. Abychom se mohli pohnout vpřed, musíme se – zdánlivě paradoxně – vydat zpět. Zpět ke kořenům, na nichž moderní evropské demokracie postavily své úspěchy, včetně své prosperity. A tím se nutně dostáváme ke svobodě a k tomu, co je pro její zajištění nezbytné.

Ne každý z nás to vidí takto ostře, ale přesto věřím, že v Německu, v zemi, která prožila tragickou éru národního socialismu a její východní část neméně vábný socialismus komunistického typu, může snad tento můj postoj najít jisté porozumění.

Snad jste si všimli mého dodatku k navrženému názvu. Proč tato „hudební analogie“? Co znamená od člověka, který nechce předstírat žádné hluboké muzikologické znalosti, zejména v zemi hudbou téměř definované?
Určitě bych se neodvážil jakkoli zpochybňovat velikost Ludwiga van Beethovena, ale zdá se mi, že je v celém jeho díle „umělý přílepek“ k  Deváté symfonii – Óda na radost, tato neformální „hymna EU“ – věcí pravděpodobně nejspornější. Patetický hymnus na Schillerův text je vším jen ne reflexí reality nebo náznakem cesty jak dál. Touha po všeobecném sbratření lidstva a všehomíra je jistě chvályhodná, ale s realitou jeho doby, ale ani doby naší a všech dob, které si umíme představit, nemá moc společného.

Arnold Schönberg udělal něco jiného. Byl jedním z prvních, kdo objevili nový způsob organizace tónového materiálu, tzv. dodekafonii, která představovala popření tradiční hierarchie tónů. Tvořil v jejím rámci. Troufal bych si tvrdit, že to nebyl jen produkt jakéhosi „samovývoje“ hudby. Muselo to odrážet i autorovy pocity ze světa kolem něho.

V totalitním Československu jeho hudba pozitivně přijímána nebyla. Vedoucími ideology komunistické strany byla pokládána za nesrozumitelnou, lidovému uchu neladící. Nehodila se k jednohlasnému všelidovému chóru, jenž měl být chválou budování nového světa. Naproti tomu Beethovenova Óda na radost pravidelně uzavírala – tehdy i dnes respektovaný – mezinárodní festival vážné hudby Pražské jaro.

Je snad zřejmé, kam touto analogií mířím. Je lepším vyjádřením naší současnosti a z ní vycházející budoucnosti beethovenovská Óda či schönbergovská Serenáda? Jinak řečeno, máme o naší budoucnosti romanticky snít, nebo se raději vážně zaposlouchat do kakofonie, vyjadřující reálně existující zájmy a tendence, probíhající uvnitř evropského kontinentu? Chceme-li se nad budoucností Evropy zamýšlet vážně, pak jsem přesvědčen, že se musíme pokoušet o to druhé.

Co vidím dnes v Evropě já?

Na straně jedné zdánlivé ideologické klidno, které nastalo po pádu komunismu. Zdůrazňuji zdánlivé, protože ve stínu mudrování o konci historie došlo v tomto období na ose občan-stát i na ose trh-plán (či regulace) – byť plíživým způsobem – k výraznému posunu, a to ve směru, který jsme my – v bývalých komunistických zemích – v radostném okamžiku pádu komunismu neočekávali. Chtěli jsme být blíže u občana a trhu a dále od státu a regulace. Bohužel tomu tak není. Toto nevidět by mohlo být osudné.

Vidím jen formální svobodu a demokracii, které se nezadržitelně mění v systém člověka více a více regulující a v postdemokracii. Právní řád uvnitř jednotlivých zemí staví jednotlivce do podřízeného postavení oproti státu. Občana a politika od sebe strašlivě vzdalují i narůstající pravomoci mezinárodních institucí (zejména EU).

Vidím i to, že Evropa sice je, resp. zůstává být, relativně bohatým a ekonomicky vyspělým kontinentem, ale stagnující ekonomika v řadě zemí nespornou realitou již poměrně dlouhou dobu je. Mnozí si myslíme, že je to primárně způsobeno v podstatě postbismarckovským sociálním systémem vysoce protekcionistického, paternalistického typu. Novým jevem je umělé brzdění ekonomického růstu zcela zbytečným zdražováním energie na základě iracionálních environmentalistických představ.

Nezpochybňuji evropskou integraci, ale vidím neúprosný tlak na sjednocování kontinentu do jednoho nadnárodního, nadstátního celku, i když je zřejmé, že Evropa nikdy v minulosti politickou entitou nebyla (a evidentně být nepotřebuje). Stačilo, že byla „referenčním rámcem duchovního a kulturního rozměru“. Sjednocování je něco jiného než integrace. Právě v tomto smyslu pro mne Óda na radost není ničím jiným, než neživotným symbolem plánu na ono umělé bratření se.

Vidím i neplodné fráze abstraktního universalismu, vidím pokrytectví politické korektnosti, vidím ztrátu kritérií pro posuzování toho, co je dobré a co špatné, vidím popírání jakýchkoli autorit (pod praporem antitotalitarismu), vidím růst násilného chování, extremismu, hrubosti a vulgarity.

Budeme-li takto pokračovat, obávám se, že se budou realizovat nikoli Utopie, ale Antiutopie, že to spíše bude Brave New World Huxleyho, svět Zamjatina, Orwella a myslitelů tohoto typu, než romantické představy utopických socialistů o „Slunečním státě“.

Předvídat budoucnost je samozřejmě obtížné, ale klást si byť i nepříjemné otázky je třeba.

Co se stane s politickým systémem? Udrží se dnes tolik oslabovaná parlamentní demokracie, založená na ideologicky definovaných politických stranách? Udrží se pod tlakem senzacechtivých, on-line fungujících médií, kterým už dávno o podstatu a kontext nejde? Zůstane v centru našeho konání občanský princip nebo bude dominovat dílčími, věcnými tématy definovaný souboj různých agresivních nátlakových a lobbyistických skupin? Bude zachován mechanismus, umožňující usilovat o zájem o systém jako celek a o procedurální demokracii, nebo zvítězí parciální zájem o tu či onu konkrétní věc, vybojovávanou v podstatě jakýmkoli způsobem na úkor celku?

Co se stane s ekonomickým systémem? Dočkáme se Schumpeterem očekávaného konce kapitalismu, kdy zmizí jeho tvořivý duch – podnikatel, inovátor – a bude dominovat evropské granty rozdělující úředník? Přetrvá dostatečně vysoká motivace k práci a výkonu při rostoucím bohatství a hojnosti? Keynes si již před 80 lety myslel, že „s rostoucím příjmem bude klesat mezní užitečnost příjmu.“ Přežije evropská ekonomika nárokovost dnešního sociálního systému, který se posouvá směrem k imunizaci kvality života člověka od jeho vlastního pracovního výkonu? Přežije ekonomika atak environmentalismu, jehož rozpínavostí není dostatečně bráněno?

Co se stane s Evropou při viditelném stárnutí jejího obyvatelstva? Jak unese to, že zatímco dnes je v EU 35 důchodců na 100 zaměstnanců, v roce 2050 jich bude už 75? Jak Evropa unese své relativní zmenšování ve světě? V roce 1950 žilo v Evropě 22% lidí světa, v roce 2000 již jen 12% a v roce 2050 to bude jen 7%. Jaký bude důsledek neochoty Evropanů vykonávat různé méně příjemné či méně inspirativní profese, které nicméně vykonávány být musí? Nelze je nikam „outsoursovat“, abych využil toto módní, ošklivé slovo. Pohrdání řemesly a dělnickými profesemi vedlo k naprosto vychýlené struktuře vzdělávacího systému a k velmi kontroverznímu prodlužování délky studia. Ekonom ve mně musí připomenout, že i když „je celkový efekt vzdělání velký, jeho mezní efekt je malý“. Důsledkem toho všeho je rostoucí příliv pracovních sil (a imigrantů vůbec) z velmi odlišných civilizačních okruhů, což zásadním způsobem narušuje koherenci společnosti, ač se nám ideologové multikulturalismu pokoušejí namluvit opak. Je toto všechno zastavitelné? Je i toto Óda na radost?

Co se stane s demokracií, která – jak historie prokázala – funguje nejvýše na úrovni národních států, při jejich dnešním faktickém potlačování, ne-li mizení? Uvědomují si to stoupenci radikálního prohlubování evropského unifikačního procesu? Jsou tak naivní nebo se tolik těší na technokraticky koncipované úřednické rozhodování nadnárodních institucí, pro které je občan příliš daleko? Že jim vyhovuje občany nekontrolovatelné celokontinentální rozhodování, je přece zcela zjevné. I v tom vidím velký problém dneška a zejména budoucnosti.

Bude tedy znít Evropou spíše Beethoven nebo Schönberg? Lze s tím něco udělat? Věřím, že lze. Nikoli únikem kupředu, ale otevřením prostoru pro autentickou, nikým shora nediktovanou aktivitu občanů jednotlivých evropských států. Jediná nefalšovaná Óda na radost se jmenuje svoboda. A nejlépe ji zpívá nikým za ručičku nevedený chór těch, jímž je umožněno v ní žít, tvořit a hledat.

Václav Klaus, česká verze projevu na večeru Bertelsmannovy nadace, Berlín, 23. dubna 2008