Hlavní strana » Jinýma očima » Klaus, pád vlády a ruské zájmy

Klaus, pád vlády a ruské zájmy

Jinýma očima, 3. 4. 2009

Za pád vlády může Václav Klaus a jeho údajné zákulisní praktiky. Šlo by nad tím mávnout rukou jako nad dalším z banálních obvinění, která jsou produktem napjatých mocenských vztahů mezi Hradem a jeho soupeři. Závažnější jsou nařčení, podle nichž Hrad tajně jedná na objednávku Ruské federace. Rusové si přejí rozvrat Evropy, a proto tajně podporují antilisabonské snahy. Jeden agent již působí (Declan Ganley), další byl odhalen (Klaus). Kolosálnější nesmysl si lze stěží představit.

Představa, že odpor k nabízené nové „kvalitě“ evropské integrace je hraním na notu ruským zájmům, představuje nepochopení problému a dezorientaci v mezinárodně-politických otázkách. Přesto je stěžejním leitmotivem mnoha českých osvícených publicistů. 

Za prvé je nutno silně zpochybnit chápání Evropské unie jako určitého valu proti ruskému byzantinismu, jak si mnozí Unii představují. Povrchní rusofobní argumenty zásadně pomíjejí fakt, že Evropská unie je s Ruskem čím dál více propojena, a dopředu tak vylučují jakoukoli konstruktivní politiku vůči Ruské federaci, ať v přátelském, nebo kritickém duchu. Ve skutečnosti je reálně pravděpodobné, že čím dál více se integrující Evropa bude německo-francouzským tandemem zatahovat Rusko na unijní oběžnou dráhu. Oba státy potřebují Rusko pro oživení svých ekonomik. Oba (včetně dalších evropských států) blokují vstup rizikových zemí (Ukrajina, Gruzie) do NATO a snaží se hrát arbitra v kritických bodech vztahů mezi Ruskem a Západem (osetinská krize a mise Bernarda Kouchnera).

Pokud by platila rovnice „odmítnutí Lisabonu = ruský zájem“, nezbývá než se zeptat, jak to, že dva ponejvíce „rusofilní“ státy Evropy – tedy Francie a Německo – jej protlačují za každou cenu?

Radikální kritici Ruska zapomínají na to, co napsal Brzezinski ve svém díle Velká šachovnice. Aby Evropa hrála roli antiruského valu, musí být její státy zatahovány do americké zájmové sféry. To platilo za studené války. S rozpadem globální moci USA a oslabováním amerického vlivu na starém kontinentě nabývá na síle model kontinentální, bismarckovský, německo-ruský. Představa, že Lisabon znamená vymezení se vůči Ruské federaci je lichá.

Dalším důkazem nesmyslnosti této představy je fakt, že dokonce sám Igor Panarin, bývalý agent KGB a dnes analytik a profesor akademie ruského ministerstva zahraničí, v nedávném rozhovoru hovoří o budoucích vztazích mezi Evropou a Ruskem velmi pozitivně a propojuje tuto otázku s předpovědí rozpadu USA. 

Spojení Lisabonu s posílením pozic Ruska zkrátka neexistuje, respektive existuje, ale s opačným znaménkem, než jaké mají články, jimiž nás v posledních dnech krmí masmédia. Právě přijetí Lisabonu může daleko více posílit pozici Ruska oproti současnému stavu. Na propočty, které kalkulují, že v případě přijetí dalších „atlantistických“ států bude německo-francouzský tandem (přátelský k Rusku) možno přehlasovat, je iluzorní spoléhat. Předně je „atlanticismus“ nepolitická kategorie, která snadno zapomíná na reálnou podobu politických rozhodnutí, za druhé je dnes už evidentní, že Unie si dá se svým rozšiřováním na několik let stop. V neposlední řadě nesmíme zapomínat, že Francie, pokud cítí, že jsou záležitosti evropských zájmů v jakémkoli zásadnějším rozporu s jejími vlastními národními zájmy, neváhá hrát na strunu protekcionismu a nacionalismu. Národovecké páky silných evropských hráčů nepřiměje k poslušnosti ani Lisabonská smlouva.

Zkusme praktický příklad. Šlo-li současné (vlastně už bývalé) vládě o jasně prozápadní zahraniční politiku, ať už ve vztahu k osetinské krizi nebo lednové válce v Gaze, připomeňme si, jak se chovaly a jaký postoj zaujaly státy „staré“ Evropy. Ve chvíli, kdy bude platit Lisabonská smlouva se společnou zahraniční politikou, už bude stěží možné, aby český ministr zahraničí oficiálně podpořil Izrael; Evropská unie oficiálně zaujme vlastní stanovisko. A vzhledem k současné konstelaci sil se „evropská“ rozhodnutí týkající se zahraniční politiky budou s „národními zájmy“ akcentovanými minulou vládou protínat nepříliš často. 

Uvědomují si to naši mediální matematici, snažící se řešit kvadraturu kruhu „ne Lisabonu + Putin = Klaus“?

A na závěr jedno malé plácnutí do zatuchlých vod českého politického rybníčku. Jak je možné, že údajně protizápadní ČSSD taktéž Lisabonskou smlouvu podporuje? Neměla by správně činit opak? Proč ale nalezla společné slovo s Václavem Klausem, který je tvrdě proti prohlubování integrace EU a společnými silami svrhla vládu? Žádný ruský komplot financovaný plynovými penězi nečekejte. Pozadí nedávných událostí má daleko jednodušší charakter. Motivace ČSSD byla jasná – svrhnout nenáviděnou vládu. Avšak oslepena touhou po moci tak možná učinila v pro ni netaktickou chvíli. 

A Klaus? S největší pravděpodobností se mu podařil mistrovský kus. Veden deziluzí z neschopnosti „euroskeptického tábora“ zaujmout jednotné stanovisko (o váš případný euroskeptický hlas ve volbách do Evropského parlamentu se budou ucházet Svobodní, Libertas.cz, Suverenita a také slábnoucí eurorealistické křídlo v ODS) se mu podařilo učinit pád Lisabonu výrazně pravděpodobnějším, než aby čekal možnou červnovou blamáž.

Ondřej Šlechta, Revuepolitika.cz, 2. dubna 2009