Hlavní strana » Články a eseje » Dva jednoduše vyjádřené…

Dva jednoduše vyjádřené světové názory: je to trivializace složité věci nebo naopak vystižení její podstaty?

Články a eseje, 23. 1. 2004

U nás, ale i kdekoli jinde, jsou v médiích vedeny spousty nekonečných sporů. Je to určitě správné. Patří to k životu ve svobodné společnosti a proto by bylo třeba, aby byly tyto debaty vedeny co nejkvalitněji, co nejférověji, a co nejsvobodněji. Aby probíhaly bez okřikování těmi, kteří si myslí, že jsou jedinými majiteli jediné výlučné pravdy. Intelektuální spor ostatně vždycky byl - a je i dnes - východiskem k hledání racionálního společenského uspořádání a je předpokladem k tomu, aby fungování společnosti, která je založena na demokracii, mohlo dospívat k pozitivním výsledkům.

Slovo demokracie jsem nepoužil náhodou. Zejména pro nás je nesmírně vážné a důležité. Demokracie – jako „teorie a struktura politické moci“ (jak říká Robert Nisbet ve své knize The Quest for Community z roku 1953) - je uspořádání, na které jsme po půlstoletí existence totalitárních režimů v naší zemi velmi pyšní a o které se z pochopitelných důvodů neustále bojíme. Známe jeho křehkost a zranitelnost, zažili jsme – někteří dokonce drtivou většinu svého života – jeho neexistenci, a proto se snažíme zajistit co nejvíce předpokladů pro jeho stabilitu. Východiskem k nepřetržitému hledání cest, jak to udělat, je široká intelektuální diskuse, nikoli mlčení, je jím vzájemné naslouchání si, nikoli arogantní diktát jedné údajné pravdy.

Občas bychom si ale pro kvalitu této diskuse měli připomenout nebo vyjasnit některé výchozí koncepty a postoje, které bývají - vědomě či nevědomě - zamlčovány. Texty Petra Úhla a Benjamina Kurase, Jiřího Peheho a Miroslava Macka, Tomáše Halíka a Ladislava Jakla jsou diametrálně odlišné vždy, ať je tématem cokoli. Je to náhoda nebo nevyhnutelnost? Je to výraz intelektuální slepoty a nezodpovědnosti těchto lidí nebo je to naopak důsledek jejich myšlenkové konzistentnosti? Jsou svými postoji svázáni a omezeni nebo právě díky jim získali tolik potřebný kompas pro pevné ukotvení svých názorů? Neskrývám, že jsem přesvědčen o tom, že je to to druhé.

Stalo se velkou módou povrchních politiků a politických komentátorů pokoušet se být kdesi ve středu a žádný silný názor nemít. Stalo se módou tvrdit, že jsou ideologie - a s nimi i takové pojmy jako levice a pravice - přežitkem, který je už dávno překonán rychlým civilizačním a technickým vývojem (ne-li dokonce genialitou samotného internetu) a z něho plynoucích možností apolitického racionalismu, ale já vím, že tomu tak není. Respektive, ví nás to daleko více, protože éry zpupného pseudoracionalismu se s železnou pravidelností opakují a zkušenost s nimi narůstá.

Obrysy dvou bazálních světových názorů jsou podle mne i dnes velmi pevné a velmi zřetelné:

- na straně jedné je názor, který je založen na víře v to, že svobodní jedinci jsou v rámci fungování takových anonymních společenských institucí jako je trh (v nejširším slova smyslu) a politická demokracie natolik disciplinováni důsledky svých vlastních činů, že nad nimi nemusí stát žádný vůdce, vychovatel, učitel, kazatel, demiurg, který by je poučoval a který by nad nimi a o nich moralizoval. „Dobré“ lidské chování je v tomto pohledu vedlejším produktem samotného žití, je výsledkem nepřetržitého „learning by doing“ neboli učení se za pochodu. Proto je možné a oprávněné tvrdit, že svoboda je hlavně o zodpovědnosti. A že nesvoboda je naopak cestou k nezodpovědnosti.

Podstata lidského chování není v tomto pohledu apriorně či exogenně dána. Je veličinou endogenní a tvoří se reálným životem. Ekonom by řekl, že vzniká na trhu idejí a vzorců chování. Nikdo nemusí nikoho k ničemu nutit. Chování je otázkou svobodného výběru. Od jednotlivců se neočekávají zázraky. Očekává se pouze to, že budou vystupovat jako jednotlivci, to znamená, že budou svéprávnými individui. Svoboda v tomto chápání není dobrá jenom sama o sobě, je – jak říká Max Hocutt – i „instrumentally valuable“ (je cenným nástrojem, k něčemu vede). Shrnuto a podtrženo: svoboda je předpokladem a současně i mechanismem vzniku „dobrého“ lidského chování;

- na straně druhé stojí neméně pevný názor, že svoboda nemůže fungovat bez toho, že budou lidé dobří a morální a že právě díky tomu budou schopni objektivně posuzovat, co je dobré a co špatné pro blaho jich samotných a pro blaho celku, ve kterém žijí, a podle toho se budou i chovat. Ani trh, ani politická demokracie nemohou podle stoupenců tohoto názoru bez tohoto předstupně dobře fungovat. I proto chtěli jinou cestu transformace postkomunistické společnosti – nejdříve měli být lidé vychováváni a vylepšováni, a teprve pak mělo být dovoleno měnit instituce. Nejdříve měla být výchova lidí k tomu, aby byli dobří (těmi, kteří vědí, jak na to), jinak převládne individualismus, sobectví, přízemnost, prosazování parciálního skupinového zájmu. Michael Kelly to v roce 1998 velmi trefně vyjádřil: „ti chytřejší z nás, smrtelníků, si myslí, že nás všechny mohou svým myšlením vyvést z omylů. Aplikace inteligentních mozků stačí k tomu, aby bylo poraženo zlo a aby byl z chaosu vytvořen řád.“ Opět shrnuto a podtrženo: kvalitní lidé musí být dříve než svoboda, jinak je svoboda špatná.

Nechci to příliš zjednodušovat a zplošťovat. Vím, že to různí lidé vidí složitěji. Vím, že např. Michael Novak trvá na tom, že „svoboda ponechaná sama sobě degeneruje“ a právě tam nachází prostor pro křesťanství, které celým svým životem a filosofickým a teologickým dílem obhajuje. Vím, že Andrew Robson v podobném kontextu říká, že pro zdravý život společnosti „potřebujeme hlasovací právo plus něco navíc“ a že je nezbytné, abychom toto něco navíc pozorně hledali. Alexandr Solženicyn, v mnoha ohledech hrdina těch, kteří prožili komunismus, ve svém slavném eseji v časopisu Time v roce 1988 říká: „svoboda je člověku dána jenom podmíněně – za předpokladu, že je svázán svou náboženskou odpovědností.“ Diskutujme o tom. Přesto se ale domnívám, že podstata našich postojů ve sporech o postavení jednotlivců a státu ve společnosti, ve sporech o naší dnešní vládu a o jejím fungování, ve sporech o Evropskou unii a o tisíci dalších věcí, je právě v tom základním odlišení, které jsem se pokusil stručně naznačit.

Václav Klaus, MF Dnes, 23.1.2004