Hlavní strana » Projevy a vystoupení » 100 let od narození…

100 let od narození Friedricha Augusta von Hayeka

Projevy a vystoupení, 13. 5. 1999

8. května tomu bylo 100 let, kdy se ve Vídni narodil jeden z největších a nejoriginálnějších myslitelů dvacátého století – století „vzpoury davů“, socialismu a totalitních ideologií – F. A. von Hayek. Byl to právě on, kdo se s těmito jevy, s totalitárními režimy a s je ospravedlňující ideologiemi, fašismem a komunismem, utkal snad nejostřeji a nejdůsledněji ze všech a kdo také snad nejvíce přispěl k jejich porážce. Nikoli mečem (v závěru tohoto století by asi bylo vhodnější říci laserem řízenou dálkovou střelou), ale perem.

Hayek byl díky své mimořádné odvaze a nekonformitě celá dlouhá desetiletí odmítán a zneuznáván a dnes se nám zdá téměř neuvěřitelné, že se při své komplikované životní dráze – z Rakouska přes Anglii a USA do Německa – dočkal plné universitní profesury v Evropě až ve věku 63 let v německém Freiburgu (pro ekonomy dodávám, že usedl na stolici, kterou měl před ním Walter Eucken). Hayek se svého uznání naštěstí dožil. V roce 1974 dostal Nobelovu cenu za ekonomii, jeho nejznámější kniha „Cesta do otroctví“ (z roku 1944) byla přeložena do více než 30 jazyků a dočkal se i konce komunismu.

Dějiny mu daly v mnohém za pravdu, ale jeho mise není a nikdy nebude ukončena. Nedožil se např. vydání své knihy v Číně, což se stalo 2 roky po jeho smrti, v roce 1994. Tuto jednotlivost neuvádím náhodou. Přemýšlím-li o síle myšlenek v lidské společnosti, kladu si otázku, zda je čínské vydání – o půl století po vydání anglickém – důvodem k optimismu nebo pesimismu. Myslím si, že je to spíše důvodem k optimismu. Vycházím zejména z toho, že v roce 1944 nechtěl Hayekovu knihu vytisknout nikdo a nikde. Byla příliš radikální. Měřeno lidskými dějinami toto zpoždění podle mého názoru důvodem k optimismu určitě je, měřeno délkou lidského života možná ne tak úplně.

Nevím, je-li v tomto sále někdo jiný než já, kdo Hayeka viděl a slyšel, i když musím říci, že to v mém případě bylo ve velmi pohnuté chvíli. V srpnu 1968 jsem byl – přesně v okamžiku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy – účastníkem známého Evropského fóra v rakouském Alpbachu, na kterém tehdy Hayek vystoupil s projevem o právu a o problémech jeho vytváření. Bylo to 24. srpna, tedy 3 dny po invazi, a já jsem se na Hayeka přišel opravdu jen podívat a protože jsem byl myšlenkami úplně jinde, téměř jsem ho neposlouchal.

V rámci vzpomínek bych chtěl připomenout ještě jeden rakouský zážitek, tentokrát z doby před deseti lety. Den před naší studentskou demonstrací, znamenající počátek sametové revoluce, jsem měl vystoupení před studenty na univerzitě v Linci o tehdejších reformách v zemích východní Evropy. My jsme tehdy byli Hayeka a celé rakouské školy plni a já jsem odpoledne – při besedě s pány profesory tamní katedry ekonomie – ke svému úžasu zjistil, že se v Linci student ekonomie za celou dobu svého studia v povinné literatuře se jménem Hayek nesetká. V zaplněné aule jsem večer před 17. listopadem 1989 provokativně řekl, že jestli je Hayek v Rakousku už mrtev, my ho v Praze zase oživíme. Samozřejmě jsem netušil, co se stane přesně za 24 hodin.

O Hayekovi jsem psal (např. nekrolog v dubnu 1992, přetisknutý následně v mé knize „Mezi minulostí a budoucností“, Nadace Universitas Masarykiana, Brno, 1996, v roce 1994 jsem psal o půl století, které uplynulo od Hayekovy Cesty do otroctví, přetisknuté tamtéž). Hayeka jsem nesčíslněkrát citoval. Hayeka jsem překládal (prvně pro časopis Tvář v roce 1968 jako excerpta z jeho slavné „pře o socialismus“ z třicátých let), a v Londýně jsem v roce 1996 pronášel Hayekovu výroční řeč, ale ještě nikdy jsem o něm neměl samostatné vystoupení.

S Robertem Holmanem jsme si dnes trochu rozdělili úkoly a já jsem slíbil, že budu méně mluvit o Hayekovi jako o ekonomovi, že se nebudu plést do zasazení Hayeka do rakouské školy a do dějin ekonomických teorií, a že zůstanu u obecnějších společenskovědních témat. Nečiní mi to problém, protože jsem přesvědčen, že právě v tom byl přínos Hayeka největší a že i jeho dnešní aktuálnost je právě z tohoto hlediska zcela mimořádná. Z toho ale vůbec neplyne, že bych podceňoval Hayeka jako ekonoma. V jisté chvíli byl spor Hayek – Keynes dominantním tématem ekonomické disciplíny.

Hayekova úloha byla mimořádná v minulosti, řekněme od třicátých do osmdesátých let, kdy na Východě vládl komunismus a centrální plánování a na Západě keynesiánství, státní intervencionismus a pečovatelství státu blahobytu.

Hayekova úloha byla mimořádná v první postkomunistické fázi, tedy v devadesátých letech, kdy fungoval jako orientace a jako varování před pokusy vytvářet svobodnou lidskou společnost a tržní ekonomiku konstruktivisticky a na základě „pýchy rozumu“.

Hayekova úloha bude mimořádná i v budoucnosti vzhledem k nepřetržitému a nikdy neukončitelnému zpochybňování svobody a trhu socialisty všeho druhu. Ti se již poměrně úspěšně otřepali po úspěchu Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové přibrzdit rozpínající se stát, i po úspěchu radikálního bourání komunismu v naší části světa, a znovu vidí hlavní nebezpečí v „market failure“ a nikoli v „government failure“. Místo neviditelné ruky trhu znovu preferují ruku viditelnou (a já bych bez sebemenší nadsázky dodal, že víme, že se nejedná o žádnou abstraktní ruku, ale o zcela konkrétní ruku pana Grégra, Fencla, Peltráma, Mládka a dalších novodobých socialistů).

Hayeka je těžké zařadit do jednoduchých škatulek a kategorií, protože nepatřil do žádné z nich. Získal tři doktoráty – z práva, z ekonomie a z politické (či obecné společenské) vědy, publikoval zásadní díla nejen v ekonomii, ale i v politologii, právu, filosofii, psychologii, metodologii vědy i v oblasti historie (zejména historie teorií a doktrín). Ve všech těchto oborech byl důsledným „bořitelem mýtů“ a narušovatelem všeobecně přijímaných pravd a moudrostí. Byl úzkostlivým intelektuálem, ale byl i organizátorem, který spoluzaložil slavnou Mont-Pelerinskou společnost sdružující od roku 1947 liberály celého světa. Nechci se zabývat jeho životopisem, ale jedna maličkost mne nedávno upoutala. Jeho prvním zaměstnáním byla v říjnu 1921 práce v Österreichische Abrechnungsamt, což bylo něco jako naše Konsolidační banka, byla to instituce, která se zabývala řešením předválečných rakouských dluhů. Zbytek života se však už pohyboval výlučně v akademickém světě.

Hayek začal ekonomií, ale postupně se přesouval do oblasti sociálně filosofických problémů ekonomie a do jejích nejrůznějších návazností a souvislostí. Ve své klíčové (a já dodávám mimovědní či mimoscientistní) práci „Cesta do otroctví“ z roku 1944, která akademickou veřejností dlouho nebyla přijímána, odmítl tehdejší líbivý a proto dominantní názor, že je možné sladit centrální plánování a lidskou svobodu. De facto odmítl možnost konvergence ekonomických systémů. I když se už více než půlstoletí vedou nekonečné debaty o tom, zda Hayek měl či neměl pravdu, když tvrdil, že socialismus (a tak on nazýval i tehdejší intervencionistický stát západoevropského typu) nutně a nevyhnutelně vede k omezení a narušení svobody a tedy konec konců k nesvobodě, zdá se mi, že to není to nejdůležitější. Důležitější je to, že ve známé „při o socialismus“ rakouské školy (Mises a Hayek) proti novodobým západním socialistům (Lange a Lerner) Hayek obhájil trh proti plánování, ceny proti direktivám, individualismus proti kolektivismu, spontánní evoluci lidské společnosti proti racionalistickému konstruktivismu společnosti vyvolenou elitou.

Hayek také jasně a nekompromisně poukázal na myšlenkové a filosofické kořeny soudobých politických a ideologických sporů. Ukázal, že jedna cesta vede od Huma a Voltaira, Adama Smithe a Kanta k liberalismu a že druhá cesta vede od Hegela, Comteho, Feuerbacha a Marxe k totalitárním režimům a ideologiím.

Přemýšlím-li co od Hayeka nejčastěji cituji, pak je to asi jeho teze o rozptýlených či roztroušených znalostech ve společnosti a o nemožnosti převést je z  mikrosvěta, kam patří, kde vznikají a kde se používají do jakéhokoli centrálního mozku, úřadu, orgánu.

Ve své asi nejdůležitější práci „Využití znalostí ve společnosti“ (The Use of Knowledge in Society, publikované v roce 1944 v The American Economic Review), která navázala na jeho „Ekonomie a znalosti“ (Economics and Knowledge, publikované o 7 let dříve v anglickém časopise Economica), Hayek rozdělil znalosti (vědomosti) na vědní, vědecké, v jistém smyslu organizované nebo organizovatelné a na neorganizované, neorganizovatelné, existující pouze ve vazbě na konkrétní místo a čas. Intenzívně se zabýval tím, jak spojit všechny tyto znalosti v určitý celek a dospěl k tomu, že je to možné jedině za pomoci cenového systému, čili decentralizovanou cestou. Cenový systém je podle Hayeka jediným mechanismem, který může zajistit racionální a dostatečně účinný přenos informací ve společnosti.

Hayek nám odkázal triviální, ale velmi antiintuitivní myšlenku, která se – alespoň podle mne – stala nejsilnějším argumentem proti socialismům všeho druhu. Centrální řízení je podle Hayeka možné jen v systémech jednoduchých, ale ve složitém systému možné není. Tam musí nastoupit ceny a trh. My víme, že to socialisté vidí přesně opačně a právě toto vidění Hayek ve své poslední knize z roku 1988, nazvané Fatal Conceit, označil za fatální omyl celého dvacátého století. Sám Hayek považuje toto za svůj největší přínos. Do této oblasti úvah patří myšlenky o rozdílnostech jednoduchého a složitého systému, o konstrukci a evoluci systémů, o úloze lidského projektu (human design) a lidské činnosti (human action) při utváření lidské společnosti a dalších složitých systémů, o pýše rozumu neboli o falešnosti a nebezpečnosti ambiciózního racionalismu, o omezeních scientismu, o kontrarevoluci vědy, atd. Šíře Hayekova záběru je v tomto smyslu opravdu neuvěřitelná. (A to abstrahuji od jeho přínosu v čisté ekonomii.)

Hayekova netriviální myšlenka, že člověk nemůže vědět všechno a že to vede k obrovským problémům, když si myslí, že všechno ví, je zcela zásadní. „Pro lidský rozum je asi nejobtížnější racionálně pochopit svá vlastní omezení“, řekl Hayek. Ve své Nobelovské řeči, nazvané „The Pretence of Knowledge“ (Předstírání znalostí, 1974) ukázal, že právě tento postoj vede k omezení lidské svobody.

Mám-li zůstat mimo teoretickou ekonomii, pak musím připomenout i to, že Hayek důsledně odmítal lidskou pýchu a ambice neskromného a nepokorného člověka dvacátého století měnit svět k obrazu svému, čímž se dostal do naprostého protikladu k progresivistům a líbivým, krasomluvným humanistům tohoto století. Hayek se tímto svým postojem odvážil zpochybnit jednu z centrálních idejí dnešní doby (tak populární v moralizování některých našich politiků), podle níž je člověk – a tím i celá společnost – zdokonalitelná (mám rád anglické slovo perfectible). Pro Hayeka nebyly ideálem utopické reformy, ale hledání pravidel, které by umožnily, aby lidé s různými názory, postoji, hodnotami i sny mohli žít pohromadě. Dobře vím, jak odvážné bylo Hayekovo vyslovení této teze a jak moc se za něco takového ve dvacátém století platilo a platí.

Zejména ve své knize „The Constitution of Liberty“ (z roku 1960), ale i v řadě dalších textů z šedesátých a sedmdesátých let, Hayek poukazoval na neoddělitelnost svobody a odpovědnosti. „Svoboda neznamená jen to, že má člověk možnost a tíhu volby. Znamená i to, že člověk musí nést důsledky svého jednání a že za své jednání bude chválen či peskován“. Právě proto si Hayek myslel, že se „lidé bojí svobody“. Že se bojí s ní spojené odpovědnosti. I to se mi zdá být – právě dnes – v naší zemi nesmírně aktuální.

Milton Friedman, druhá srovnatelná osobnost tohoto století, narozený o 13 let později a dožívající se letos v plné myšlenkové svěžesti 87 let, u Hayeka zdůrazňuje právě tuto stránku jeho osobnosti a jeho intelektuálního přínosu. Říká, že Hayekovy příspěvky k ekonomické teorii a politické filosofii jsou až „druhořadé ve srovnání s jeho významem pro obhajobu morální a intelektuální základny svobodné společnosti“. Považuji to za velmi výstižné hodnocení. Z neuvěřitelně rozsáhlého Hayekova díla bychom si tu dnes mohli vybírat spoustu dalších věcí, a i já jsem si samozřejmě jen vybíral a mnohé jsem ponechal stranou, ale nezpochybnitelné zůstane asi to, že nám Hayek ukázal, že si musíme vybrat mezi svobodou a státním donucováním a přinucováním a že neexistuje žádná třetí cesta. Protože hrozí, že se rodí a stále rodit budou nové a nové třetí cesty, Hayek nejen byl a je, ale bude i nadále aktuální. Právě proto jsme si ho dnes měli připomenout.

Václav Klaus, Obecní dům, Praha, 13. května 1999

(Podklad pro vystoupení na vzpomínkovém setkání CEPu)