Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev prezidenta republiky k…

Projev prezidenta republiky k výročí 17. listopadu

Projevy a vystoupení, 17. 11. 2007

Vážení přítomní,

děkuji za pozvání na tuto každoroční vzpomínkovou akci, konanou na místě, které výročí 17. listopadu tak přesvědčivě symbolizuje. Hlávkova kolej je – pro generaci mých rodičů, pro generaci mou a jsem rád, že i pro generaci mých dětí – jedním z tragických symbolů 20. století a jeho dvou totalitních režimů. Nesmíme dopustit, aby na toto místo a na události s ním spojené bylo zapomenuto.

Do jisté míry se zamýšlím nad oprávněností své zmínky o „generaci mých dětí“, protože si nejsem jist, zda se to týká všech příslušníků této generace, nebo jen těch z nich, jejichž rodiče tyto věci brali a berou dostatečně vážně. Nedovedu si ale vůbec představit, jak se na události roku 1939 budou dívat děti mých dětí.

Sedmnáctý listopad je pro každého přemýšlejícího, a o naší zemi se starajícího občana České republiky jedním ze zlomových dat. Právě tento den se v roce 1939 přeměnil v rozhodující impuls k zahájení drtivého útlaku německých okupantů, jehož konečným cílem bylo zničení české státnosti a vymazání našeho národa z mapy Evropy. Německé okupační síly si vzaly demonstraci při pohřbu zavražděného studenta Jana Opletala za záminku otevřeného útoku proti české inteligenci. Došlo k uzavření vysokých škol, mnozí studenti byli odvlečeni do koncentračních táborů a naše země se ponořila do hlubokého temna nacistické totality.

Nebylo náhodou, že se přesně o padesát roků později právě díky – s tímto datem spojené – studentské demonstraci u nás zhroutil komunistický režim. To nám umožnilo zahájit cestu za svobodou a po dlouhé době opět žít v  suverénním demokratickém státě. Bylo historickou tragédií, ale současně něčím, co nespadlo z nebe bez našeho přispění, že jsme nedlouho po totalitě nacistické upadli do totality komunistické. Ta první byla nesmírně krutá, ale přes všechny hrůzy války a brutalitu okupantů přece jen s vyhlídkou na nějaký konec, neboť tehdy téměř každý věřil, že válka dříve či později porážkou Německa skončí. To se také nakonec stalo.

Druhá totalita vypadala v mnohém ohledu beznadějněji, protože jsme se na jejím vzniku podíleli sami. Mnoho lidí podlehlo poválečné komunistické propagandě. Po zkušenostech z předválečného selhání západních velmocí hledaly naše demokratické politické elity bezpečnostní záruky pro naši zemi na východě. Přispělo k tomu i to, že se významná část inteligence, především spisovatelů, filozofů a žurnalistů, už v době naší meziválečné první republiky nechala omámit levicovými utopistickými vizemi. Tím – vědomě nebo nevědomě – spolupracovala na vytvoření toho zvláštního společenského podhoubí, které bylo později zneužito k protidemokratickému převratu.

17. listopad v sobě skrývá dvě výročí. Od jednoho dnes uplynulo 68 let, od druhého let osmnáct. I přes velký časový odstup jsou tato výročí propojena. Neměli bychom zapomínat ani na jedno, ani na druhé.

Václav Klaus, Hlávkova kolej, Praha, 17. 11. 2007