Hlavní strana » Jinýma očima » "V. Klaus: Pracovní stůl…

"V. Klaus: Pracovní stůl nemám rozdělený na zóny"

Jinýma očima, 26. 3. 2002

Vstup do pracovny předsedy Poslanecké sněmovny byl pro nás tak trochu krokem do neznáma. Politika není právě naše parketa, nicméně politici jsou, i když se nám to někdy nezdá, také lidé z masa a kostí. Jako třeba Václav Klaus. Radost měl z obyčejných »rytmusáckých« propisek. Prý se hodí. A se slovy: „Píšící tužka je můj hlavní výrobní prostředek,“ si je obřadně položil na pracovní stůl. Když nám pak jako pozorný hostitel nabídl kafe, měli jsme pocit, že jsme si je zasloužili, i když práce byla teprve před námi.

Když z nás spadla prvotní tréma, rozhlédli jsme se po prostorné, účelně zařízené kanceláři, které vévodí nádherné intarzované skříně. „Ty jsou tady jediné původní. Po svém předchůdci Miloši Zemanovi jsem zdědil prokouřenou kancelář, kde »díky« zažranému cigaretovému dýmu nebyly žluté tapety už vůbec žluté.“ S novým předsedou se tedy začalo měnit i předsednické pracoviště. „Do zařizování jsem mluvit mohl,“ odpověděl pan Klaus na náš dotaz, do jaké míry se svými představami podílel na rekonstrukci pracovny. Od rázného předsedy sněmovny jsme vlastně ani jinou odpověď nečekali. Šlo vlastně pouze o konečný výběr. „To chci, to zase ne!“ S architekty a dodavateli jinak vše sjednávala ředitelka předsednické kanceláře. Ať rozhodoval, kdo rozhodoval, nynější vzhled pracovny je důkazem toho, že byla zařizována se skutečně vytříbeným vkusem.

Místnosti vévodí velký jídelní stůl, u kterého se však bohužel nejí. Přijímají se u něj návštěvy. Seděli  jsme zde s profesorem Klausem i my a on se při našich otázkách usmíval pod vousy a upíjel čaj z hrníčku s příznačným nápisem Boss. Prý se o něj pokouší chřipka. Nemoc si však nemůže dovolit. Razí totiž před ostatními teorii, že nemoc je stavem ducha, který se dokáže rozhodnout, že nemoc nepřijímá. No a boss Klaus má přece silného ducha. Lékaři si u něj na své nepřijdou. Aby se nemusel podřizovat různým terapiím a dobře míněným radám, nemá raději ani svého ošetřujícího lékaře. (Pro politika výrazná přednost – pozn. red.).

Jak vypadá takový pracovní den v předsednické kanceláři? Nejprve se otevírají okna. Ať prší či svítí sluníčko, bez čerstvého vzduchu to jednoduše nejde. (A co takhle vyvětrat v Poslanecké sněmovně? – pozn. red.) Pak přijde na řadu obligátní káva. No a nakonec předseda usedá za svůj pracovní stůl, na němž bychom při jeho známé pořádkumilovnosti čekali přinejmenším proslulé cimrmanovské zóny« ze slavné filmové tetralogie o básnících. Skutečnost se však trochu od představy odchyluje. „Pořádek na stole mívám, ale nepřeháním to, puntičkář nejsem,“ vyvedl nás Václav Klaus hned z falešných domněnek. Pracovní stůl prý občas podle plánu vymění za místo u stolu jídelního. V lenošce pod diplomy a čestnými doktoráty byste ho však hledali marně. „V kanceláři neodpočívám a nerelaxuji, není kdy. K tomu se dostanu třeba až večer při sportu. A kanceláře si také moc neužiji. Člověk má takovou spoustu cest u nás i po cizině, že považuje za naprosté vítězství den, jako je dnešní, kdy já jsem tady a tady odsud si velím.“ Vzácnou pohodu však jindy vystřídá velení v parlamentu, které rozhodně jednoduché není. Je pravda, že se poslanci chovají jako žáčci ve škole? (Po absolvování školní exkurze potvrdila tento fakt i moje dcera – pozn. red.) Předseda sněmovny se opět typicky klausovsky pousmál a z přímé odpovědi se umně, diplomaticky vykroutil: „Já bych je strašně urazil, kdybych vám potvrdil, že to tak je.“ A co využít profesorské zkušenosti? Na poslance stačí jen aplikovat stejná výchovná pravidla, jako na studenty. „To se ale některým pánům a dámám z poslaneckých lavic nelíbí a následně si stěžují, že jsem nedovoleně přísný,“ posteskl si Václav Klaus. Přísnost však k jeho imagi jaksi patří. „Nejvíce ze všeho mi vadí nepořádek a odfláknutá práce. To se pak mračím na své podřízené i na své blízké.

Na své blízké se ale Václav Klaus moc mračit nestíhá. Vídá je  zřídka. S manželkou se potkává většinou večer a to jen v případech, že není na cestách. No a vnuci? Přijdou zkrátka úplně. „O ty se stará moje manželka. Mě znají vnoučata spíše z televize. Od štědrovečerního rozdávání dárků jsem s nimi byl jednou o víkendu v Peci pod Sněžkou. Moc mě však potěšili, je jim pět a tři a půl a lyžují naprosto bezvadně.“ (Geny se jednoduše nezapřou – pozn. red.) Třeba budou v dospělosti tak činorodí jako jejich děda. Ten si třeba pasivně u televize neposedí. Raději píše články, čte. Nerozlišuje, zda čte odbornou literaturu či detektivku. Oba literární žánry jsou pro něj stejnou zábavou. „Pracuji všude, kde to jde. Například při cestě z Brna do Prahy zasednu a hned si začnu čmárat do papírů. Já můžu mít pracovnu klidně i v autě. Dokážu se soustředit na libovolném místě.“

Lze si tedy položit otázku – není kancelář předsedy Poslanecké sněmovny, o níž jsme si spolu povídali, pro Václava Kause příliš velkým přepychem? 

Andrea Byčkovská, Rytmus života, 26.3.2002