Hlavní strana » Projevy a vystoupení » 18 let transformace: reflexe…

18 let transformace: reflexe jejích ideových kořenů

Projevy a vystoupení, 20. 5. 2008

Vážená paní rektorko, pane hejtmane, pane primátore, dámy a pánové,

udělení Zlaté medaile Vaší univerzity si opravdu velmi vážím a udělalo mi to radost. Ocenění se stejným názvem jsem dostal v dubnu letošního roku na American University v egyptské Káhiře, což zmiňuji hlavně proto, že je velmi zajímavé, že jsem ji v obou případech dostal na základě zhruba stejných zdůvodnění, ač se rektoři spolu jistě nedomlouvali: za prosazování liberálních principů v ekonomice a za netradiční postoje vůči různým módním společenskovědním doktrínám či ideologiím současnosti.

Být takto oceněn doma je určitě významnější, protože těžší. Historie nás učí, že doma člověk nebývá prorokem. Na druhé straně je pozoruhodné, že si někoho od nás – kromě našich egyptologů, kteří tam mají velmi vysoké renomé – povšimnou až v dalekém Egyptě.

Po listopadu 1989 jsme – my politikové – cítili silnou a v dané chvíli nesmírně potřebnou podporu ve výrazně většinovém odmítání komunistického režimu a jeho nesvobodného politického a nefunkčního ekonomického systému občany naší země, ale cestu vpřed brzdilo to, že více méně přetrvávala absence jakékoli jasné představy kam, kudy a jak jíti dále. Většina lidí nepochybně chtěla systém jiný, než jaký zažívala v minulosti. Chtěla systém lepší, svobodnější a efektivnější, ale byla natolik ovlivněna čtyřiceti lety komunismu u nás (a celým dvacátým stoletím socialismu či sociáldemokratismu v Evropě), že se bála otevřeně říci, že by chtěla kapitalismus. A mnozí ho pravděpodobně ani nechtěli.

Byl jsem tehdy jedním z mála, kdo slovo kapitalismus – ve smyslu naznačení cesty kam jít, ve smyslu formulace našeho cíle – nahlas a veřejně vyslovil. Teď je to už – do jisté míry oprávněně – pozapomenuto, ale měli bychom si přiznat, že to bylo slovo, kterého se po čtyřicetileté indoktrinaci u nás mnozí báli a někteří bojí dodnes. To slovo bylo považováno za překonané, navýsost nemoderní, ne-li dokonce neslušné. Mělo evidentně záporné znaménko.

Bylo proto daleko přijatelnější a hlavně bezbolestnější hovořit o tzv. třetích cestách, stejně jako je dnes pro někoho snadnější utéci od podstaty věci a hovořit o globalizaci, střetu civilizací či o společnosti znalostí nebo o vzdělanostní ekonomice. Je to omyl a myšlenková nedůslednost. Je to zřeknutí se poznatků komparativní ekonomie či politologie. Náš dnešní společenský systém je definován parlamentní demokracií, založenou na existenci ideově se vymezujících politických stran, a tržní ekonomikou, opírající se o institut soukromého vlastnictví a o jen omezený rozsah státní intervence. Pro tento systém se hodí termín kapitalismus. Že má mnoho dalších dimenzí je evidentní, ale při komparaci společenských systémů jsou tyto dva aspekty standardně považovány za určující.

Připomenutím těchto dvou základních charakteristik našeho současného společenského systému chci zdůraznit, že náš systém není definován více či méně intenzivním používáním internetu, větším či menším počtem vysokých škol a vysokoškolských studentů, ani znalostmi toho či onoho typu. Je založen na svobodě jednotlivce smět si vybrat sám – místo aby to za něho dělal někdo jiný – zda například internet používat chce či nechce, zda chce či nechce studovat na vysoké škole, zda usiluje či neusiluje o získání těch či oněch znalostí. Lišíme se mezi sebou v názoru na to, zda mu toto rozhodování máme svěřit. Lišíme se v míře důvěry, kterou máme v to, že se tento svobodný jedinec – agregujeme-li ho v prostoru i v čase – rozhoduje v principu správně a v přesvědčení, že o tom, je-li to či ono správné, či nikoli, rozhoduje jen a jedině tento svobodný jedinec.

Někteří v tohoto jedince, a tudíž v celý takto koncipovaný systém věříme, jiní nikoli. Někteří dáváme jedinci právo posoudit, co je pro něho správné a vhodné, jiní mu toto právo upírají. Právě v tom vždy bylo, je a bude jádro sporu o samotnou podstatu našeho současného společenského uspořádání. Právě v tom, konec konců, spočívá střetávání, které můžeme dnes a denně vidět v televizních přenosech z našeho parlamentu, i když to tak třeba na první pohled nemusí vypadat.

Že jde o to, jsme si byli – alespoň někteří – vědomi od samotného počátku. Proto jsme kladli důraz na onen pověstný „trh bez adjektiv“. Proto jsme odmítali nejrůznější třetí cesty, vybudované na omylu, že je možné ze zcela protichůdných a proto navzájem nekompatibilních systémů „vyzobávat“ jen jejich hezké a příjemné stránky. Proto jsem i já od počátku usiloval o standardní politickou demokracii (a nikoli o nepolitickou politiku či o tzv. občanskou společnost). Proto se dnes tolik zasazuji o zachování standardní struktury států v Evropě jako nenahraditelných záruk demokracie, a proto zdvíhám hlas proti jejich postupné eliminaci vytvořením supranacionální evropské entity a rozporcováním kontinentu do nikoli států, ale regiónů.

To byla jedna část problému. První věcí bylo rozhodnout kam jít, druhou jak tam jít. Čekat možné nebylo, přesněji řečeno, bylo by to velmi riskantní. Zrušením institucí starého politického, ekonomického a sociálního systému vzniklo vakuum, které bylo nezbytné co nejrychleji zaplnit, protože by se jinak zaplnilo samo. Dopustit ztrátu všech s minulým systémem spojených koordinačních „mechanismů“ a čekat na postupnou evoluci institucí a pravidel systému nového, od nuly, jakoby „na zelené louce“, ospravedlnitelné nebylo. Proto jsme se snažili postupovat způsobem, který jsem od počátku – poněkud ambiciózně – nazýval „českou cestou“. Ta byla jistou specifickou kombinací opatrného konstruktivismu institucí a pravidel nových na straně jedné a spontánní evoluce, uváděné v chod nikým neorganizovanou aktivitou miliónů konečně svobodných lidí, na straně druhé.

Obhajoba postupu opačného, spočívajícího v zabrzdění jakýchkoli, tehdy nevyhnutelně co nejrychleji prováděných změn a v jejich nahrazení dlouhými léty příprav institucí a pravidel nových v jakémsi systémovém provizóriu, byla tragickým omylem. Byla navíc de facto snahou o zachování, pro stoupence těchto názorů vlastně velmi přijatelného, statu quo, ve kterém se uměli dobře pohybovat. Právě proto oni nechtěli nic jiného než o největší nepřijatelnosti očištěný komunismus s nějakou líbivější tváří a názvem, i když to možná ani sami sobě tehdy nepřiznávali. Toto bylo jádrem sporů o tzv. gradualismus nebo šokovou terapii, jakkoli jsou oba tyto – dnes již částečně pozapomenuté – termíny tolik nepřesné a proto zavádějící. Ani jedno, ani druhé nebylo – ze samotné podstaty věci – možné. Jednotlivá transformační opatření měla výrazně se lišící časovou náročnost. Některá se dala udělat hned, jiná musela trvat léta.

Díky relativně příznivé politické a sociální konstelaci byly u nás základní systémové změny provedeny v historicky relativně krátké době. Jakkoli spory o podstatu našeho společenského uspořádání zůstávají i nadále velmi ostré, jsme už kvalitativně úplně jinde.

Spory zůstávají, což je samozřejmě dobře. Bez nich by nastalo mrtvolné ticho. Jenom je třeba, aby byly tyto spory racionálně strukturované a v tom vidím nezastupitelnou úlohu univerzit, škol a akademických institucí, které se v této diskusi po listopadu 1989 drží zbytečně stranou. Zejména společenské vědy si o své místo na slunci zatím výrazněji vůbec neřekly.

Staronový je např. špatně pojatý spor o to, zda slovo „sociální“ patří před nebo za termín „tržní ekonomika“. Jinak řečeno, zda je ono mýtické „sociálno“ primární definiční charakteristikou našeho systému, nebo zda je jen jeho doplňkem, jeho sice nesporně důležitým, ale přesto sekundárním prvkem. Na vlastní vyřešení tohoto problému jsme více méně rezignovali. Povinný import evropské legislativy, vyvolaný naším členstvím v EU a nepřetržitým posilováním unijních pravomocí, vede bohužel k tomu, že stále více začíná jít o charakteristiku definiční, jakkoli je evidentní, že jsou důsledky tohoto, dá se říci „evropského modelu“ na ekonomickou výkonnost a motivaci k práci zcela destruktivní. Ztráta pozic Evropy ve světě to dokumentuje více než přesvědčivě.

Podobný je spor o to, zda před závorku vytknout i slovo „ekologický“, jako jakýsi nový kategorický imperativ. I v tomto případě jsem přesvědčen o tom, že by to měla být pouze doplňková charakteristika, což není jejím podceňováním, ale jejím zasazením na místo, kam patří. Budeme-li totiž takto před závorku vytýkat všechny další významné či méně významné, konsensuálně přijaté nebo násilně prosazované parametry kvality našeho života, nikam se nedostaneme. Tyto parametry nepatří před závorku, protože jsou výsledkem našeho snažení, nikoli jeho vstupním předpokladem. V odbornější terminologii, jsou proměnnou endogenní, nikoli exogenní.

Lidské jednání je navíc volbou mezi alternativami. Je volbou, při které je – z definice – vždy něco za něco. Nemáme neomezené prostředky a zdroje, vzácnost existuje, a proto nežijeme ve světě aditivnosti, ale ve světě substituce. Na to někteří stále zapomínají. Tuto volbu mezi alternativami by však neměl dělat nikdo jiný než svobodný jedinec. Neměli by ji za něho dělat nějací „vyvolení“ (a už vůbec ne sami sebe vyvolující). Právě o tom je ale celý náš demokratický systém.

Vývoj v posledních, už více než 18 letech ukázal, že je prosazování racionálních postojů do společenského dění obtížné a v každém případě úspěšné jen dlouhodobě. Současně se prokazuje, jak přitažlivé a svůdné jsou pohledy a přístupy, které slibují opak, které nabízejí, že problémy občanů a jejich šťastný život za ně zajistí někdo jiný, nejlépe stát (či dnes už neméně často „stát“ Brusel). Díky tomu další a další generace podléhají kolektivistickým a etatistickým ideologiím, které jsou konec konců pořád stejné a v čase mění pouze svůj obal (nebo svou vnější schránku).

Proto se na závěr musím ještě jednou vrátit k již vyslovené tézi. Vidím nesmírný význam vzdělávacích institucí jako je Vaše univerzita. Ty však musí být schopny studentům zprostředkovávat nejen odborné vědomosti technického či přírodovědeckého typu, ale i orientaci ve společenském dění a schopnost proniknout za jevovou stránku různých doktrín a ideologií. Cílem je vychovat z nich samostatné a kriticky myslící vzdělané občany.

Václav Klaus, vystoupení při udělení Zlaté medaile Univerzity Hradec Králové, aula univerzity, Hradec Králové, 20. května 2008