Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Panika kolem globálního…

Panika kolem globálního oteplování je nepřijatelná, čelit jí musí i ekonomové

Projevy a vystoupení, 2. 10. 2008

Můj dnešní projev ve městě růží Portlandu je věnován tématu globálního oteplování. Vím, že jsem v jednom z „nejzelenějších“ států USA, ale je to současně stát, kde vznikla známá Oregonská petice, která varuje proti iracionalitě a jednostrannosti kampaně ohledně globálního oteplování. Byla nesmírně zapotřebí. Racionálně uvažující lidé vědí, že mírné oteplování, které zažíváme a které nemá smysl popírat, zůstává v mezích toho, co bylo v posledních deseti tisících letech přirozeným výkyvem. To musí být východiskem našeho uvažování.

Rád bych toto téma zařadil do širší perspektivy. Během svých návštěv ve Spojených státech jsem v průběhu devatenácti let od pádu komunismu pronesl desítky projevů na celou řadu témat. Přesto mezi nimi existuje jasná souvislost. Všechny byly o svobodě a o hrozbách, které vůči svobodě dnes a denně vznikají. Můj dnešní projev se v tomto ohledu nebude lišit. Pokusím se Vás přesvědčit o tom, že i téma globálního oteplování je o svobodě, že není o teplotě nebo o obsahu CO2 v atmosféře. Nevidím důvod věnovat se v tomto omezeném čase klimatologii nebo jiným, s ní souvisejícím přírodním vědám, ale je třeba zabývat se dopady, které má panika kolem globálního oteplování na nás, na naši svobodu, na naši prosperitu, na náš právní řád. Jde o obecnější problém.

V době, která následovala bezprostředně po pádu komunismu, jsem zde ve Spojených státech většinou hovořil o své (a naší) zkušenosti s odstraňováním tohoto tragického, iracionálního, represivního a nefunkčního systému, o zkušenostech s poměrně komplikovaným přechodem od jednoho společenského systému k systému radikálně odlišnému a o problémech spojených s budováním svobodné společnosti a tržní ekonomiky. Leccos jsme pochopili a to by nemělo být zapomenuto. Už se to teď sice tolik netýká České republiky, tam již transformace skončila, ale má to svůj význam pro podobné procesy na dalších místech světa.

Existují však další jevy a procesy, které bychom neměli podceňovat a před kterými je nutné varovat. Velmi pozorně sleduji a studuji situaci na evropském kontinentě. Uspokojení z konce komunismu už dnes není žádné velké téma. O to více mne zneklidňuje vývoj, který následoval poté, co se komunismus zhroutil. Opakovaně se snažím Američanům vysvětlovat vývojové tendence evropského integračního procesu, zejména probíhající radikální změnu jeho podstaty od evoluční, více či méně přirozené (a vlastně autentické) integrace, založené na otevírání se, na liberalizaci, na odstraňování různých ochranářských bariér, směrem k politické a byrokraticky organizované unifikaci celého kontinentu. Nejsme již příliš daleko od i formálního ustavení superstátu zvaného Evropská unie, a s tím spojeného oslabování demokracie a omezování volného trhu v celé Evropě.

Aby to nebylo špatně pochopeno, nejsem proti členství České republiky v Evropské unii (mimochodem jsem to byl já, kdo podal v roce 1996, kdy jsem byl premiérem, formální žádost o vstup do EU). I když je vývoj posledních dvou desetiletí problematický, v dnešní Evropě žádná jiná alternativa není. Jsme svědky ubývání svobody, demokracie, suverenity, a přibývání regulace a extenzivní intervence státu v rozsahu, který je větší než jsme očekávali, když padl komunismus.

Jako by to nestačilo, stali jsme se v posledních letech svědky dalšího radikálního útoku na svobodu a volný trh, přicházejícího od environmentalismu a – především – od jeho „globálně oteplovací“ varianty. Nejde vůbec o ochranu přírody. Explicitně vyslovované záměry aktivistů této ideologie jsou jasné. Chtějí změnit nás, chtějí změnit celé lidstvo, lidské chování, strukturu a fungování společnosti. Chtějí změnit celý náš, po staletí se utvářející hodnotový systém. Tyto záměry jsou nebezpečné a jejích důsledky dalekosáhlé. Tito lidé chtějí omezit naši svobodu. Je naší povinností říci NE.

Jak jsem řekl úvodem, současná celosvětová panika, při které je vytvářen dojem dramatických, v minulosti údajně neznámých globálních klimatických změn a jejich následných katastrofálních důsledků pro budoucnost lidské civilizace, nesmí zůstat bez rezolutní odezvy dosud více či méně mlčící většiny racionálně uvažujících lidí.

Jsem přesvědčen, že tato panika nemá seriózní opodstatnění a že nebere v úvahu lidskou zkušenost. Vím, že se její protagonisté všemožně snaží vyhnout se konfrontaci s racionálními argumenty a vím že podstatou jejich argumentů není věda. Naopak. Jedná se o zneužití vědy touto neliberální, extrémně autoritářskou, svobodou a prosperitou pohrdající ideologií, environmentalismem.

Je důležité poukázat i na to, že nesmíme připustit, že se jedná o vědecký problém laikům nepřístupný. Globální oteplování není téma, které patří výhradně nebo převážně do oblasti přírodních věd, i když nám Al Gore a jeho stoupenci vnucují, že tomu tak je. Jde opět o onen starý, pro mnohé z nás velmi známý spor: svoboda a volný trh nebo dirigismus, politická kontrola a expanzivní a v podstatě ničím nezastavitelná regulace lidského chování ze strany státu.

Tento posun se mi zdá být velmi nebezpečný. Ambice environmentalistů vypadají šlechetně, atraktivně a přitažlivě. Jsou velmi chytře orientovány do budoucna a proto jsou prakticky “imunizovány” od reality, od existujících důkazů, od empirických pozorování, od standardního testování vědeckých hypotéz. To je také důvodem, proč jsou tyto milovány politiky, médii a všemi jejich společníky z řad tzv. public intellectuals.

Toto nebezpečí vnímám velmi silně a snažím se mu čelit, což bylo mým hlavním motivem k napsání knihy “Modrá, nikoli zelená planeta”, k mému aktivnímu angažování se v současné celosvětové debatě týkající se klimatických změn a k tomu, že jsem byl jedinou hlavou státu, která se v New Yorku, v září 2007, na Konferenci OSN ke klimatickým změnám otevřeně a explicitně postavila proti současné globálně-oteplovací hysterii.

Jsem zklamaný z toho, že mnoho lidí, včetně některých předních politiků, kteří v soukromí vyjadřují podobné názory, veřejně více či méně mlčí. Proto neustále slyšíme jednostrannou propagandu ohledně tzv. “skleníkové hypotézy”. Neslyšíme seriózní protiargumenty, jak z oboru klimatologie, tak z oblasti společenských věd.

Hodně toho dlužíme i my ekonomové. Neuspěli jsme v odmítnutí mylné hrozby vyčerpatelnosti přírodních zdrojů, včetně zdrojů energetických (za předpokladu, že jsou rozumně využívány, což znamená za pomoci nedeformovaných cen a dobře definovaných vlastnických práv). Dlouhá desetiletí jsem žil ve světě, ve kterém byly ceny a vlastnická práva učiněny bezvýznamnými. Měl jsem příležitost vidět, jak neracionálně byly zdroje využívány a jak zničené bylo v důsledku toho životní prostředí. Tato zkušenost mi říká, že bychom neměli nikomu znovu umožnit, aby si hrál na trh a diktoval, co má kdo vyrábět, jak to má vyrábět, jaké vstupy používat a jaké zavádět technologie. Mělo by to za následek další katastrofu a ohrožení životů stamiliónů lidí, zejména v rozvojových zemích. Určité známky toho vidíme bohužel už dnes.

Nepřišli jsme s jednoduchými, ale přesvědčivě vyargumentovanými studiemi o nákladech a výnosech v současnosti navrhovaných opatření a politik k omezení CO2. Měli bychom také více mluvit o velmi optimistické lidské zkušenosti s technickým pokrokem a vysvětlit naši oprávněnou víru nejen v jeho pokračování, ale také v jeho velmi pravděpodobnou akceleraci v budoucnosti. Je racionální očekávat, že technologické změny budou daleko významnější než jakékoliv potencionální změny klimatu. Není potřeba být skeptický vůči technice a není důvod očekávat, že vstoupíme do stacionárního světa – samozřejmě pokud environmentalisté nevyhrají a nezastaví vývoj lidstva.

Ekonomové by také měli vysvětlit tzv. důchodový efekt, který vyvolá velmi významné budoucí pohyby ve struktuře poptávky. S vyšším příjmem a bohatstvím lidé více „poptávají“ ochranu životního prostředí, která představuje klasický luxusní statek. Není proto nutné radikálně a nuceně snižovat dnešní spotřebu, protože mnohem zámožnější lidé v budoucnosti budou mít dostatek příležitosti učinit své vlastní racionální rozhodnutí ohledně spotřeby a investic bez naší dnešní “quasi pomoci”. Empirický výzkum v oblasti tzv. environmentálních Kuznetsových křivek nám dává velmi přesvědčivé argumenty, že ekonomický růst a zvyšování bohatství nevedou ke zhoršování životního prostředí.

Měli bychom také vysvětlit neekonomům zejména zcela klíčový koncept diskontování, který je jediným racionálním základem pro mezigenerační komparace a pro jakékoli rozhodování o budoucnosti. Kdokoli chce chránit budoucí generace, měl by nejprve vysvětlit, jak vidí budoucnost a jakou váhu či význam jí přikládá. Environmentalisté předpokládají, že ať je budoucnost vzdálená jakkoli, má stejný význam jako přítomnost, což odporuje lidské přirozenosti a zkušenostem. Opačný názor ekonomů není ani krátkozrakostí, ani ignoranstvím. Reálně existující preference přítomnosti před budoucností je v ekonomii tradičně diskutována pomocí pojmu „diskontní sazba“. Modely environmentalistů přinášejí podivné výsledky především proto, že oni postulují „společenskou diskontní sazbu“ jako nulovou nebo blízkou nule.

Důležitým tématem ekonomů je i vhodná míra averze vůči riziku. Každý rozumný člověk minimalizuje riziko – ale nikoliv za každou cenu. Princip předběžné opatrnosti, toto dogma environmentalistů, vede k neodůvodnitelné maximalizaci averze k riziku, což může ve svém důsledku vést k zablokování a zákazu téměř všeho. Takový přístup nemůže přinést dobré výsledky. Měli bychom místo toho nabídnout standardní analýzu nákladů a výnosů.

Ještě více frustrující je skutečnost, že ekonomové nevěnují dostatečnou pozornost zneužívání slov „trh“ a „cena“ těmi, kteří šíří paniku o globálním oteplování. Zavedením tzv. ceny uhlíku nechtějí nic jiného než nás zdanit, ale místo toho mluví o – k trhu přátelských – “schématech obchodování s emisemi”. Musíme jim říci, že emisní povolenky jsou implicitními daněmi a že hraní si na trh není možné. Ekonomové vědí, že změny daní mají dalekosáhlé důsledky. Nedávná americká studie (2) ukazuje, že “exogenní zvýšení daní o 1% HDP snižuje skutečný HDP o zhruba 2 až 3 procenta”. To je způsobeno zejména silnou odezvou investic na daňové změny. Nezapomínejme, že environmentalisté prosazují historicky neznámé zvyšování daňového břemene.

Lidé, kteří šíří paniku kolem globálního oteplování, vytvořili motivaci pro vznik velmi silné skupiny lobistů, „dobývajících rentu“ (rent-seeking group). Tito hledači renty profitují:

- z obchodování s povolenkami na vypouštění oxidu uhličitého;

- z produkce větrných, solárních a dalších zařízení schopných vyrábět pouze vysoce dotovanou elektrickou energii;

- z pěstování nepotravinových plodin, ze kterých jsou vyráběna biopaliva na úkor výroby potravy (s dobře známými vedlejšími efekty);

- z výzkumu, psaní a pronášení projevů o globálním oteplování, atd.

Tito lidé mají v dnešní debatě o globálním oteplování silný hlas. Nezajímá je teplota, CO2, svoboda nebo trhy, zajímá je jejich vlastní podnikání a jejich zisky – “vytvářené” s pomocí politiků a dogmatu o globálním oteplování.

Před závěrem bych chtěl vyjádřit naději, že je snad každému posluchači zřejmé, že nevystupuji proti tomu, aby byla životnímu prostředí a jeho ochraně věnována patřičná pozornost, protože ochrana životního prostředí je něco jiného než environmentalismus. Chci také zdůraznit, že neodmítám možnou spojitost mezi klimatem a oxidem uhličitým, této hypotéze musíme věnovat naši pozornost, ale jsem přesvědčen, že dnes existující důkazy neospravedlňují v současnosti navrhovaná, drahá, ekonomiku a společnost omezující a s největší pravděpodobností navíc zcela zbytečná a neefektivní opatření.

Jak jsem již mnohokrát řekl: současný spor není o životním prostředí, ale o svobodě.

A chtěl bych dodat: o prosperitě a o životních podmínkách miliónů lidí. Abychom předešli katastrofě, měli bychom věřit racionalitě člověka a spontánní evoluci lidské společnosti, nikoliv “dobru” plynoucímu z politického aktivismu.

Václav Klaus, Cascade Policy Institute, hotel Hilton, Portland, Oregon, USA, 30. září 2008.

1 - Is Schumpeter’s Vision of the End of Capitalism Relevant?, projev na výroční večeři Competitive Enterprise Institute, 28. května 2008, Washington D.C.

2 - Christina Romer, David Romer, “The Macroeconomic Effects of Tax Changes: Estimates based on a New Measure of Fiscal Shocks”, NBER Working Paper No 13264, Cambridge, MA, březen 2007.

(publikováno ve zkráceném znění v časopisu Ekonom č. 40, 2. – 8. 10. 2008, str. 62, a v plném znění na www.ekonom.cz)