Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Vánoce, vánoce…

Jiří Weigl: Vánoce, vánoce přicházejí

Jinýma očima, 23. 12. 2024

Už jsou znovu tady – nejkrásnější svátky v roce, křesťanům radostně sdělující Spasitelovo narození a všem lidem připomínající, že se svět už přestal ponořovat do stále hlubší tmy, že slunce na své pouti oblohou dosáhlo své jižní úvrati a začíná se vracet. Obě poselství dávají lidem naději na život pozemský i věčný. V každodenním shonu si tyto souvislosti málo uvědomujeme a připomínáme, ale přesto cítíme, že tradice vánoc patří k tomu nejkrásnějšímu, co člověka v naší kultuře provází životem.

Jsou to svátky štědrosti vůči blízkým, jsou to svátky rodinné pospolitosti, jsou to svátky klidu a pohody, příležitost k rozjímání, vzpomínkám, které nás propojují s minulými generacemi a jejich odkazem a hodnotami. Jsou to svátky zvyků a tradic, které jsou nám zděděnou kotvou ve stále zmatenějším světě, která ho činí blízkým a přehledným. Jsou to svátky dětského těšení se a očekávání dárků, které právě nám v českých zemích nosí přímo sám narozený Ježíšek, děťátko, kterému se v betlémech klaní tři králové, svátky rozzářených vánočních stromečků, světel ve městech a vánočních trhů, svátky smaženého kapra se salátem a napečeného cukroví, zkrátka svátky domova, který máme v srdci z dob našeho dětství.

Proto lpíme na vánocích a nechceme si je nechat vzít. Víme, že tradice vánoc překáží všem, kteří chtějí zničit náš svět a namyšleně jej chtějí svévolně měnit podle svých představ proti vůli ostatních lidí. Tradici vánoc nenáviděl komunistický režim a snažil se ji všemožně omezovat a měnit – Ježíška nahradit z východu dovezeným Dědou Mrázem a potlačovat duchovní rozměr vánoc. Přesto se právě rodinný charakter vánoc stal hrází, za níž společnost čerpala ze svých starých přirozených kořenů sílu k přežití. Ježíška nám nedokázaly vzít ani západní vlivy po pádu komunismu – kýčovitý Santa se svými falešnými vousy, soby a rolničkami, míchající českého Mikuláše s vánocemi, symbol utrácení a konzumu. Už bezmála od konce letních dovolených nás přepadává v supermarketech a vnucuje nám falešnou představu, že podstatou blížících se vánoc je kupování co nejvíce stále dražších dárků. Ani ze všech možných míst úporné zdůrazňování, že patříme k Západu, nás nepřimělo se s tímto pojetím vánoc ztotožnit – náš český Ježíšek vítězí. A tak si užíváme koled, vánočních stromů na náměstích a jejich rozsvěcování, vánočních trhů a půlnočních mší, co srdce ráčí.

Přitom si ale příliš neuvědomujeme, že vánoce čelí dnes daleko zásadnější hrozbě. Na západ od nás už v některých zemích vánoce dávno nejsou v kurzu. Jsou příliš křesťanské a příliš spojeny s národními tradicemi. Nenaplňují moderní hodnoty multikulturalismu, diverzity a inkluze. Pro pokrokáře zavánějí tradicemi „starého bílého muže“, kolonialismu a diskriminace menšin. Ani rodinný charakter vánoc a oslava mateřství, kterou také ztělesňují, neodpovídá programové atomizaci společnosti a neomalthusiánským představám zelené záchrany planty navzdory lidstvu.

A tak dostáváme ze zemí na západ od nás pohlednice přinášející nám „Season´s Greetings“, protože Vánoce (Christmas) už se nesmí ani vyslovit. Mohlo by to být nepříjemné muslimským, hinduistickým či animistickým migrantům, o něž dnes jde především. Raději se oficiálně v západoevropských zemích slaví ramadán, ale křesťanské vánoce jsou na indexu. Nejsou prostě woke.

U nás si zatím myslíme, že se nás to netýká. Muslimové zde nejsou a stále jsme si nezvykli na to, že se polistopadové poměry zásadně mění. Ale pozor, už to začíná – nadnárodní řetězce a banky a levičáckými piráty dirigovaný pražský magistrát už vytáhli proti tradici vánočního prodeje živých kaprů. Prý kvůli ochraně zvířat proti týrání. Ale je to jenom první krok k rozbití tradic spojených s dosavadním způsobem života, který progresivistům nevyhovuje. Chtějí přikazovat, co máme jíst, kam smíme chodit a cestovat, co si musíme myslet. Zákazy doprovází umělé zdražování, prý pro dobro našeho zdraví a pro budoucnost planety. Nenechme se ukolébat, postupují systematicky krok za krokem. Kapři jsou jenom začátek.

Přes to přese všechno máme stále v myslích vánoce především jako svátky radosti a rodinné pohody. Nezapomínejme však, že právě kvůli tomu jsou pro mnoho lidí kolem nás i obdobím silně prožívaného smutku a deprese. Nikoliv pouze kvůli těm, kteří zemřeli a budou nám u štědrovečerní večeře scházet. Nikoliv jenom kvůli tomu, že stále více lidí má v dnešní zhoršující se hospodářské situaci materiální a finanční problémy. Vánoce jsou těžkým obdobím pro všechny, kteří jsou nebo se cítí osamělí a opuštění, ať jsou to staří a nemocní lidé, na které nemají jejich blízcí čas, nebo stále větší počet těch, kteří z nejrůznějších důvodů žijí sami. Jejich počet vzrůstá a představuje velmi vážný společenský problém. Současné, společenským a mediálním mainstreamem prosazované trendy atomizaci společnosti podporují na úkor tradičních rodinných vazeb a zázemí. A právě vánoce bývají tou dobou, kdy osamělému člověku se smutná bezvýchodnost takové opuštěné existence vyjeví v plné nahotě. Proto bývá vánoční čas pro mnohé i dobou rozčarování a smutku, kdy každoročně roste i počet sebevražd. Nezapomínejme proto na to, že je kolem nás spousta lidí, kteří se cítí sami a snažme se jim v dobrém přiblížit, alespoň o vánocích. Abychom mohli o letošních svátcích říci, že byly pro co nejvíce z nás šťastné a veselé.

Jiří Weigl, 23. 12. 2024