---

Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Václav Klaus na Univerzitě…

---

Václav Klaus na Univerzitě Komenského v Bratislavě: 35 let od konce komunismu

Projevy a vystoupení, 19. 11. 2024

Děkuji za pozvání a za možnost zde v Bratislavě, na Univerzitě Komenského, opět promluvit. Vážím si toho. Manželka je ráda, že může být opět v Bratislavě, kde čtyři roky velvyslancovala.

V neděli bylo 35. výročí listopadu 1989. Na rozdíl od prvních polistopadových let, kdy bylo všechno jasnější a přehlednější a kdy byla nálada veřejnosti úplně jiná než dnes, začíná být nezbytné k výročí 17. listopadu a k jeho historickým souvislostem něco koncepčního říci. Už se ta, pouze 35 let stará minulost začíná ztrácet a zamlžovat. Je třeba nejen něco zopakovat, ale i něco obohatit tím, jak to vidíme dnešníma očima. Teď o víkendu promlouvala řada lidí. Ale někdy jsem nevěřil svým vlastním očím nebo uším.

Za svou povinnost považuji pokoušet se náš tehdejší prožitek a naši, tehdejšími událostmi ovlivněnou zkušenost předávat novým generacím. Je to ztíženo tím, že mnohé bylo zapomenuto, že mnohé bylo záměrně a cíleně tři desetiletí zkreslováno a desinterpretováno a že něco nebylo dobře vysvětleno a pochopeno nikdy. Už nás, kteří jsme to aktivně prožili, ubývá. Nezbývá nás mnoho, kdo prožili jak významnou část „našeho“ komunismu, tak chvíle radikální přeměny ve svobodnou společnosti, ale i dnešek. Tato triáda je zcela unikátní. A bude stále vzácnější.

Radikální změna byla na počátku devadesátých let rychle provedena, ale začínal jsem brzy být nervózní. Nová éra začínala být velmi rychle považována za samozřejmost, ač samozřejmostí tehdy ještě ani zdaleka nebyla. Téměř nikdo nechtěl brát v úvahu nevyhnutelnou křehkost prvních polistopadových let a z toho vyplývající nezbytnou opatrnost všech různorodých společenských „pohybů“. Ty jsme nikdo ani nemohli, ani nechtěli diktovat. Ty byly vedeny spontánním vývojem společnosti. Politika byla jen jedním z prvků určujících tento vývoj. Stejně jako dnes.

Teď je za námi celá jedna historická epocha, která je delší než tolik velebená 1. republika, delší než období raného, velmi tvrdého a krutého komunismu let 1948-1968, delší než éra komunismu pozdního, komunismu měkčího, kterým byla normalizace let 1968-1989.

Pád komunismu, který jsem intenzivně a aktivně prožíval, nemohu vysvětlovat jako čin několika významných disidentů, ani jako čin víceméně náhodné skupiny pražských studentů (mezi nimiž byl i můj syn), pochodujících v podvečer 17. listopadu 1989 po Národní třídě proti kordonům policistů, ale ani jako důsledek aktivity jakýchkoli jiných – médii idealizovaných – jednotlivců doma i v cizině. Všechny tyto skupiny lidí se od té doby pokoušejí si události kolem pádu komunismu přivlastnit. Neoprávněně. Žádný majitel pádu komunismu není a být nemůže.

Ukončení komunismu vidím jako historickou událost, která byla dlouho na spadnutí a která měla v jednotlivých zemích střední a východní Evropy různé spouštěcí mechanismy. Povinností je nezůstávat u oněch „spouštěcích mechanismů“. Na tyto spouštěcí mechanismy máme mnoho expertů, na výklad historických pohybů jich bohužel tolik není. Je to příliš složité téma.

V žádném případě nebagatelizuji činy odvážných jednotlivců, neboť prostřednictvím těchto činů se dějiny ubírají, ale snažím se vidět je v patřičných souvislostech. Vím, že někdo musí jako první zdvihnout prapor nebo – jako ve stovkách našich měst a městeček – vylézt v listopadu 1989 jako řečník na kašnu nebo pomník na náměstí před radnicí. Bez všech těchto lidí by změna systému nemohla být uskutečněna.

Komunismus padl, nebyl poražen. Už nebyl schopen fungovat. Už mu nikdo nevěřil. Už ho nikdo nebránil. Anglicky říkávám communism melted down. To ti, kteří se považovali, a i dnes se považují, za vítěze nad komunismem, a vybudovali si na tom svou následnou životní kariéru, nechtějí slyšet. To je totiž deheroizuje.

K tomu, co se u nás stalo v listopadu 1989, všechno dlouho směřovalo. Nikdo z nás sice nemohl znát přesný časový okamžik, kdy se to stane, nikdo nemohl znát konkrétní formu a způsob této historické události, ale společenský pohyb v tomto směru – a jeho nezadržitelnost – byl zřetelný.

To, co tady teď říkám, je pohled člověka z oboru společenských věd, který nevěří na konspirační teorie a který nesdílí zjednodušené, černo-bílé geopolitické koncepty, i když geopolitickou dimenzi konce komunismu nikdo nemůže popírat. Jména Reagan a Thatcherová na straně jedné a Gorbačov na straně druhé si zaslouží nebýt zapomenuta. Přesto si troufám tvrdit, že dominantní bylo to, co se dělo u nás doma. A u sousedů. O nás se nerozhodovalo ve Washingtonu, ale ani mezi krajany v Austrálii, Kanadě či Švýcarsku.

Po 17. listopadu jsme si po mnoha desetiletích svobodně vydechli a otevřely se nám nové možnosti a příležitosti. A nové životní šance. Přesně o to nám šlo. Nechtěli jsme – na rozdíl od některých našich vrstevníků – vytvářet nějaký nový, lepší svět. Svět, který do listopadu 1989 ještě nebyl znám a který nikde nebyl vyzkoušen. Nechtěli jsme zažít další z nekonečné řady – k nové nesvobodě mířících – utopií. Těch se dožíváme až nyní, v jejich velmi tragické zelené, pirátsko-progresivistické verzi.

Jsem i nyní přesvědčen, že drtivá většina naší veřejnosti chtěla konec komunismu a s ním spojeného zaostávání vůči vyspělým zemím světa, že chtěla svobodu, že chtěla západní blahobyt a že chtěla volný pohyb po celém světě. O tom nebylo sporu. Spor začínal ve druhé fázi.

Jednostrannost jásotu a euforie samozřejmě nevydržela dlouho. Nemohla. Ostatně, nevydrží nikdy. Lidé si brzy začali uvědomovat širší souvislosti. Chtít konec komunismu je věc jedna, chtít jeho alternativu, kapitalismus, je věc druhá. Úplně odlišná. Zrušit nefunkční centrální plánování si přáli snad také skoro všichni, chtít zavést tržní ekonomiku se vším, co přináší a vyžaduje, chtěli však jen někteří. Chtít zbavit se nadvlády Moskvy bylo také všeobecným přáním, chtít svobodnou, svrchovanou zemi s plným uvědoměním si toho, co všechno to ve svých důsledcích znamená, bylo chápáno velmi nedostatečně.

Rozdíly tohoto typu ne všichni v prvních chvílích domýšleli. Z toho vznikla nerealistická očekávání. Někteří je nedomýšlejí ani dnes. Mnozí předpokládali jakýsi automatismus jednosměrné cesty vzhůru. Mnozí, tehdy populární politici, zůstávali zcela nezodpovědně jen u první půlky onoho chtění, což bylo politicky velice snadné. Na té druhé půlce se velmi rychle ztrácely politické body. A voliči.

Že jsme radikální, v jednom čase provedenou změnou, nikoli tisíci malými a pomalými krůčky vpřed (či kamkoli), zavedením politické plurality (na bázi parlamentního systému) a přijetím trhu jako dominantního ekonomického mechanismu udělali správný krok, o tom jsem plně přesvědčen i dnes, po 35 letech.

Dynamiku a jasný směr cesty počátku 90. let jsme neudrželi. Ani v ČR, ani na Slovensku. Po tzv. „sarajevském atentátu“, po krachu vlády koncem roku 1997, jsme my v ČR začali na mnoha frontách prohrávat. Masivně se od té doby šíří nové levicové ideologie a na síle nabývá i na nás doléhající proces sebedestrukce Západu, jehož nejsme tvůrci. To obojí přichází zvenčí.

Od počátku, od listopadu 1989, byli lidé mého typu přesvědčeni o klíčovém významu politických stran. Zcela opačně to viděli politici elitářského založení. Ti pohrdali řadovými členy politických stran. Jak dokazuje dnešek, i tento střet jsme bohužel prohráli. Náš dnešní politický systém je karikaturou parlamentní demokracie. Racionální a fungování schopný politický systém vyžaduje existenci ideově nebo zájmově definovaných politických stran. Tak tomu dnes není. Nejen u nás. V celé Evropě a Severní Americe.

Naše – říkám naše, tedy v ČR, ale platí to v mnohém i na Slovensku – dnešní politické strany nejsou vymezeny ani ideově, ani zájmově. Dokonce je tomu často – záměrně a programově – úplně naopak. Naše politické strany (nebo hnutí), resp. vlastně jejich ideologové, své ideové politické zakotvení před voliči většinou úzkostlivě tají. A – chraň Bůh – že by si někdo dovolil připustit, že je pravicí.

Je to navíc výslovně asymetrické. Levice se za svou levicovost nestydí, což potvrzuje a prozrazuje výraznou levicovou vychýlenost naší doby. Pravice se za svou pravicovost stydí. Všem se zdá, že je správné „hájit sociální“ (a v dnešní době stále více a více zelené) než „honbu za ziskem“, jak je pravicovost už dlouho – účinně – karikována. Obhajovat socialismus není moderní, nepatří k bontonu. Obhajovat sociální spravedlnost moderní je. I když je to vlastně totéž.

Pravicovost je mylně chápána jako neštítění se slov byznys a podnikání. Jde samozřejmě o daleko více. Lidé se bohužel nesnaží pochopit kánonický výrok Miltona Friedmana: „I am pro market, I am not pro business.“ Probyznysoví jsou – a vždy byli – i mnozí přesvědčení levičáci. U nás bych teď připomenul Miloše Zemana, u vás nikoho připomínat nebudu.

Musím trvat na tom, že stejně jako trh není možný bez zásadních subjektů na trhu – firem, je parlamentní politický systém nemožný bez plnohodnotných politických stran. Resp. možný je, ale je nutně neefektivní.

V ekonomické oblasti nám sice z 90. let zbyl trh, ale je to znovu trh velice okleštěný. Zbylo tisíci regulacemi omezované soukromé podnikání. Ekonomický systém od 90. let výrazně zdegeneroval. Trh je stále více regulován a potlačován. Ekonomika opět ztratila vůči politice svou autonomnost, podobně jako tomu bylo za komunismu.

Vládne byrokracie a úředníci. Míra papírování a boje s úřady je už opět taková jako bývala kdysi. Úřady jsou dokonce sebevědomější a arogantnější, než byly za komunismu. Tehdy si nemohl vyskakovat nikdo. Ani úředník. A v telefonní ústředně odpovídal člověk, ne robot nebo záznamník.

Je třeba stále opakovat, že polistopadová transformace, která byla celočeskoslovenská, byla všeobsáhlou systémovou změnou, že byla rezolutním popřením a odstraněním komunistického ekonomického systému. Nebyla také jen změnou některých jeho parametrů. Nebyla jen ekonomickým procesem, jak je to dnes stále častěji mylně chápáno. Znamenala i budování základních institucí státu v nejširším slova smyslu.

Stále znovu a znovu připomínám, že tato komplexní transformace nebyla (protože být nemohla) cvičením v aplikované ekonomii, že byla komplikovaným, mnohovrstevnatým a vysoce konfliktním politickým procesem, že nešlo o „hru na jakési pomyslné šachovnici“, kde by se mohlo vyzkoušet tisíce tahů, než byl objeven ten nejlepší. Figurkami jsme byli my, živí lidé, s našimi zájmy, ambicemi, sny, ideály, ale i předsudky a nevědomostmi.

Šlo o navýsost politický proces. Velmi rychle se zrodil plnohodnotný parlament, který nám nic nedal zadarmo a který náš transformační projekt výrazně obměňoval a obracel k obrazu svému. V nemalém počtu případů to bylo v rozporu s tím, co zamýšleli tvůrci transformace.

Museli jsme zděděnou ekonomiku liberalizovat, deregulovat, desubsidizovat a museli jsme ji rychle privatizovat. Věděli jsme, že musí jít o rychlou a důkladnou obnovu soukromého vlastnictví, že se nesmí hledat nějaká třetí cesta odstátňování, denacionalizace, samosprávy, rad pracujících, holdingových společností, zaměstnaneckých akcií, atd.

Od prvních dní jsme kladli mimořádný důraz na makroekonomickou stabilitu, protože jsme se báli ničivého dopadu inflace. Toto rašínovské uvažování jsme v České republice ztratili až v covidové éře a v na ni navazující éře vládnutí současné pětikoalice. Bez jakéhokoli pocitu viny schvalují tito politici už pět let po sobě stamiliardové schodky státního rozpočtu. Že to je inflační faktor, nemůže popírat žádný seriózní člověk, který absolvoval alespoň první zkoušku z ekonomie.

Komunismus byl ze své podstaty nezásluhovou společností. Komunistická nezásluhovost však v ekonomickém smyslu nebyla subjektivně chápanou nárokovostí. Nárokovost byla tehdy účinně zdiskreditována heslem „každému podle jeho potřeb“, což i za komunismu nikdo nebral vážně.

V poslední době se zrodila nová nárokovost – často si proto dovoluji mluvit o vznikající (nebo už vzniklé) nárokové společnosti – žádající garantované rovné, nebo rovným se blížící, důchody, příjmy a výsady a benefity všeho druhu, ale i příležitosti. Došlo k ideově motivovanému potlačení zásluhovosti. Na té však byla naše celá transformační filosofie založena. To v ní vytváří obrovskou trhlinu.

Součástí této trhliny je i dekadentní apoteóza volného času, dovolenkování a houmofisů, což jsou témata, jejichž kritiku mnozí nechtějí slyšet. Je to u těchto lidí mylná víra, že se bohatství vytváří samo, lepší technikou nebo větším počtem vysokoškoláků (z měkkých společenských oborů) ve společnosti. A že třeba bude v budoucnu bohatství vytvářeno umělou inteligencí, to bude ještě snazší. Pak bude více času na dovolené.

I když jsme někteří dávno před listopadem 1989 opravdu chtěli kapitalismus, téměř nikdo si to hned po listopadu nedovoloval říci nahlas. Nechtěli jsme však, a to velmi rezolutně, žádné třetí cesty, nechtěli jsme – nebo alespoň někteří z nás nechtěli – onen pověstný socialismus s lidskou tváří. V tom byla tehdy naštěstí větší shoda. Není možné to právě teď nepřipomenout.

Protivníkem po listopadu 1989, zdůrazňuji po, nikoli před, nebyla ochablá a vyčpělá, dožívající, pouze ze setrvačnosti přetrvávající komunistická strana. Aktuálními protivníky byli ze všech svých pozic v 70. a 80. letech vytlačení osmašedesátníci (myslím, že daleko silněji v ČR), což vedlo k jejich životní frustraci (a v mnoha případech i neproduktivní nepřejícnosti), a spolu s nimi věční elitáři mediálního, kulturního a akademického světa.

Rozsáhlá komunistická byrokracie se – jak se to podobně prokázalo už mnohokrát v historii – po 17. listopadu jen přikrčila, bez zardění se zbavila svých komunistických legitimací a začala v nových poměrech rychle normálně (ze svého pohledu) fungovat. Toto „normálně“ znamenalo stejně nevýkonně a stejně neiniciativně jako dříve. Zažil jsem to osobně na Federálním ministerstvu financí, kam jsem v roli ministra nastoupil tři týdny po listopadu, v polovině prosince 1989. Obrovský úřednický aparát této velmi mocné instituce se rychle začal chovat zcela business-like. Nemohl jinak. A ani my nemohli jinak. Bylo možné zbavit se špiček státní byrokracie, nikoli statisíců úředníků všech profesí.

Dnes se nacházíme v čase defenzívy, zůstalo nám pouhé úsilí o udržení zbytků svobody a kapitalismu. Větší ambice mít nemůžeme. Kapitalismus už dnes v České republice nehájí téměř nikdo. O Slovensku si žádný silný soud učinit netroufám. Ale nejsme v tom jediní. Podobně je tomu v celé Evropě.

Vítězem pádu komunismu byl obyčejný člověk. Ten přispěl k následnému vytvoření všeobecného optimismu a k významnému vzedmutí lidské aktivity. Obyčejný člověk, tento neoficiální vítěz tohoto okamžiku, však nebývá adorován. Vítězství mu nebývá připisováno. Tohoto obyčejného člověka (a slovo obyčejný říkám s ostychem a opatrností, nemá to ode mne ani v sebemenším pejorativní nádech), nemají elitáři napravo i nalevo rádi. Naše dnešní vládní elity se obyčejných lidí bojí. A mají proč.

Kruh se uzavírá. Evidentně se vracíme zpátky. Uzavírá se, ale ještě to může trvat dlouho, než dojde k ukončení dnešní fáze pomalého úpadku. Často bývá současný vývoj – dnešními optimisty – přirovnáván k osudu komunismu, k jeho rychlému, a zdánlivě snadnému konci. Před touto paralelou varuji. Ve svém projevu v Budapešti jsem před třemi týdny toto přirovnání také použil, ale varoval jsem: „Rozhodně nejsme v názoru na přijatelnost nebo nepřijatelnost dnešního režimu v osmdesátých letech minulého století. Obávám se, že máme blíže k padesátým letům než k roku 1989. Bude to až na dalších generacích.“ Přiblížit nás k novému 17. listopadu bude úkolem generace dnešních studentů.

Odbočka ke Slovensku
I na Slovensku vytvořil 17. listopad 1989 výchozí předpoklady pro nastolení svobody v oblasti politické a trhu v oblasti ekonomické. Poskytl ale i šanci pro uskutečnění odvěkého cíle Slováků v oblasti národní, kterým bylo dosažení národní svrchovanosti. V těch prvních dvou úkolech se to s Českou republikou shodovalo, v té třetí jsme to v Čechách a na Moravě cítili poněkud jinak.

Národní svrchovanost jsme dosáhli v roce 1918. Absenci národní svrchovanosti jsme poté spojovali se samotným komunistickým internacionalistickým projektem a s celkovou nesvobodou ve všech oblastech lidských životů. Proto jsme nesporně problematický koncept Československa s komunismem bezprostředně nedávali do souvislosti. Z počátku jsem říkával slovenským kolegům: „počkejte nějakou dobu, až skončí obecná nesvoboda, a pak se uvidí, jak velkou část pocitu nesvobody i u vás tvořil aspekt národní.“ Postupně jsem ale stále více chápal, že tento argument nefunguje. Že nikoho neoslovuje.

Velmi brzy nám i v Čechách a na Moravě došlo, že bylo na Slovensku pořadí cílů odstraňování nesvobody jiné. A že byl tento rozdíl přirozený a logický. Že vyjadřoval odlišné zkušenosti, pocity i zájmy občanů obou našich zemí. Někteří jsme tento slovenský postoj začali bez jakéhokoli lavírování respektovat, a to vedlo k tomu, že „Praha“, resp. její politická reprezentace, po volbách v červnu 1992 – na rozdíl třeba od Bělehradu, ale i Madridu – přijala, že jiná cesta, než vzít to se všemi důsledky v úvahu, není. Ti, kteří to u nás takto nechtěli pochopit, tuto svou neotevřenost, rigidnost a jiné zájmy skrývali za fráze o lásce k Vysokým Tatrám, brynzovým haluškám či borovičce. Bylo to však pouhé uvelebení se v modelu čechoslovakismu a Československa.

Bez ohledu na svůj osobní pohled, ovlivněný nepochybně i tím, že moje manželka byla (a je) Slovenka, jsem – při státoprávních jednáních v létě 1992, po prvních skutečných, nejen jen manifestačních volbách (jakými byly do značné míry volby v červnu 1990) – akceptoval přání slovenské reprezentace, tehdejších vítězů voleb, že Slovensko chce samostatný stát.

Jako první polistopadový federální ministr financí jsem věděl, že po narovnání – jakékoli seriózní hodnocení znemožňujících, komunistickým plánováním pokřivených – cen je třeba zajistit, aby každý žil za své, aby skončily rozsáhlé fiskální transfery z jedné republiky do druhé.

Pokračovat v nich v demokratické společnosti nebylo možné. Proto bylo rozdělení státu – bez ohledu na tisíce nejrůznějších blízkostí a propojeností milionů lidí a na oprávněnou nostalgii na republiku od Šumavy k Tatrám – nezbytné. Teď už nemám sebemenší právo to, co se děje na Slovensku, komentovat, resp. ne více než jak smím komentovat to, co se děje v kterékoli jiné sousední zemi. Rakouská koaliční vláda se mi může líbit více či méně, ale to je tak všechno. Důsledně se tak od 1. ledna 1993 chovám i vůči Slovensku. Ne všichni to bohužel dodržují.

Jsem přesvědčen, a byl jsem – oproti všem škarohlídům – přesvědčen vždy, že se Slovensku samostatnost osvědčila. Že Slovensku prospěla.

Zhruba toto jsem chtěl dnes na Slovensku říci.

Václav Klaus, Fakulta managementu Univerzity Komenského v Bratislavě, 20. listopadu 2024