Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Povzdechnutí po…

Jiří Weigl: Povzdechnutí po volbách – ke změně je ještě daleko

Jinýma očima, 30. 9. 2024

Napříč Evropou roste nespokojenost s dosavadním vývojem a politikou, jak ji léta provádí progresivistický liberálně demokratický, v podstatě silně levicový mocenský kartel. Nizozemsko, Francie, Švédsko, tři východoněmecké spolkové země, Česká republika a nově i Rakousko v nedávných volbách prokázaly výraznou nespokojenost voličů a jejich sílící odchod od liberálně demokratických stran a jejich politické agendy, která začala od počátku tohoto tisíciletí na dnešním Západě dominovat.

Tento moderní levicový mainstream charakterizuje globalismus, etatismus, potlačování svobodného trhu stále se rozšiřujícími regulacemi všech stránek hospodářského i společenského života, snaha potlačovat a oslabovat národní stát – dosavadní tradiční přirozený základní rámec politické demokracie – předáváním jeho kompetencí nadnárodním organizacím, z nichž nejvýznamnější je na našem kontinentě EU. Globalisté se snaží národní státy narušit masovou migrací z Asie a Afriky a rozrušit homogenní národní společenství jeho přetvořením na konglomerát různě definovaných menšin – sexuálních, rasových, etnických, genderových, náboženských atd.  Etnicky, jazykově a kulturně homogenní národy byly typické pro původní západní Evropu a v jejich rámci vznikly podmínky pro fungování občanské společnosti a politické demokracie, stejně jako tržní ekonomiky a kapitalismu.  To vše je předmětem útoku kosmopolitních levicových ideologů a politiků snažících se o vybudování nové nespojité multietnické a multikulturní společnosti podle vzoru USA.

Na rozdíl od otců zakladatelů USA však není jejich cílem vytvořit novou společnost ze svobodných jednotlivců obdařených nezcizitelným právem hledat své štěstí. Jejich cíl je zcela opačný – vybudovat shora řízené a kontrolované „společenství různých“ (termín bývalého silně levicového německého prezidenta Joachima Gaucka) existujících paralelně vedle sebe. Úkolem státu je podle progresivistů nikoliv chránit práva a svobodu jednotlivce, ale bránit diskriminaci menšin a chránit jejich kolektivní práva a dále také omezovat občanské svobody a lidská práva všech v údajném zájmu planety. Nepřítelem této progresivistické ideologie, která ovládla současný Západ, jsou tak veškeré národní tradice a s nimi spojené hodnoty, o které se život lidí dosud opíral, hlavně náboženství, stejně jako tradiční instituce, jež je udržují a předávají nastupujícím generacím – tj. především rodina, církev a národ.  Jejich maximálním oslabením a zničením má být člověk zbaven svých kořenů a má se stát tvárným objektem experimentů progresivistických ideologů a sociálních inženýrů.  Prvořadým bitevním polem se stává výchova dětí poté, co progresivisté všude pevně ovládli školství.

Hlavní metodou, která tento útok na společnost umožňuje, je šíření strachu – tentokrát z údajné apokalypsy, kterou hrozí vyvolat tzv. klimatická změna. Ve jménu boje proti ní jsou likvidovány občanské i ekonomické svobody a kapitalismus jako takový. Novým, u nás pro pamětníky minulé totality šokujícím cílem – je znovu centrálně řízená společnost a ekonomika deformující všudypřítomnými dotacemi a dávkami ceny a racionální tržní alokaci zdrojů. Ta je znovu předána do rukou byrokratů.  V jejich režii vede realizace bizarních plánů zelených aktivistů a bojovníků s klimatickou změnou ke ztrátě konkurenceschopnosti a plánovitému ožebračování velké části obyvatelstva, které je vydáváno za nutnou oběť pro fiktivní záchranu planety.

Celý tento neuvěřitelný vývoj je prosazován všudypřítomnou politickou a mediální manipulací, ale stále více i policejní a justiční represí. Stejně jako starý marxismus-leninismus je i moderní progresivismus založen na vulgarizaci a zneužití vědy, jejíž zdeformovaná a hledání vědecké pravdy zbavená karikatura hraje dnes roli nového sekulárního antihumánního náboženství. Heretici a ti, kteří odmítají uvěřit progresivistickým kánonům, jsou pronásledováni.

Společnost, která je deformována výše uvedeným způsobem, není schopna využívat své tvořivé síly a je odsouzena ke stagnaci, zaostávání, růstu společenského napětí, a nakonec k otevřeným krizím a konfliktům. V této fázi se právě nacházíme. Stále větší část veřejnosti napříč evropskými zeměmi na vlastní kůže pociťuje negativní výsledky tohoto vývoje a začíná dávat najevo ve volbách svou nespokojenost.  V této skupině občanů se v poslední době v důsledku dílčích volebních úspěchů odpůrců progresivismu šíří i jistá eufórie a očekávání brzkých změn k lepšímu.

Bohužel, skutečný vývoj v jednotlivých zemích i na úrovni EU svědčí o tom, že touto postupnou formou je cesta k viditelné změně ještě velmi daleká. Progresivistický establishment ovládající mainstreamové politické formace nalevo i napravo je schopen nejrůznějšími manévry zabránit tomu, aby nové politické síly, které vyjadřují nespokojenost občanů s poměry, získaly politickou moc či vůbec dostatečný vliv.  Můžeme to pozorovat v Nizozemsku, Francii i v sousedním Německu. Na evropské úrovni volby do Evropského parlamentu, ač přinesly nebývalý úspěch konzervativních sil, neměly za následek žádnou změnu kursu, ale spíše jeho přitvrzení.

Podobné je to u nás – opoziční hnutí ANO drtivě vyhrálo v krajských volbách a ve formě různých koalic bude vládnout ve většině krajů. Může to však pro ně být i vítězství Pyrrhovo. Jednak se v krajích velká politika nedělá, a i kdyby, koaliční forma vládnutí radikální změny obvykle neumožňuje. Navíc z nedávné historie dobře známe, co pro ODS a ČSSD v minulosti znamenalo ovládnutí krajů. Vznikla v nich nová mocenská centra, která oslabila jejich centrální vedení a tyto strany fakticky přeměnila v konglomerát krajských organizací, což je trvale a dlouhodobě dodnes oslabuje. ANO bude musel bojovat, aby opakování tohoto vývoje zabránilo.

Naše absurdní senátní volby, jichž se účastní 17% oprávněných voličů a kde ke zvolení stačí někde pouhých 5 000 hlasů, mohou těžko nějakou viditelnou změnu přinést. Pokud nedojde k nějakému nepředvídatelnému krizovému vývoji, nelze očekávat v Evropě ani u nás rychlou změnu. Všeobecný marasmus se bude prohlubovat, tak jak bude moderní socialismus ekonomiku i společnost postupně devastovat. Rozpor mezi stále násilněji vnucovanou progresivistickou ideologií a nespokojenou většinou společnosti bude přinášet i obměna generací.  Ta nastupující se proti ideologiím svých rodičů má tendenci ostře vymezovat, takže kyvadlo se v této oblasti bude logicky ze současné extrémní polohy vlevo znovu vracet více do prava. Už se to mnohde děje a tento trend bude sílit.

Ale skutečná změna politiky, po níž voláme, je ještě daleko, v Evropě i u nás. Čeká nás stále hodně práce.

Jiří Weigl, 30. 9. 2024