Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Vystoupení Václava Klause na…

Vystoupení Václava Klause na semináři Jiřího Weigla „Bezvýchodný marasmus“

Projevy a vystoupení, 25. 9. 2024

V IVK vznikla v poslední době řada textů, které vyjadřují zásadní nesouhlas s tím, co se stalo s naší zemí a co dopustila Fialova vláda. Nenechává nás to klidnými. Byl to např. text Slávky Janáčkové s názvem „Cesta do chudoby“, byly to i mé dvě knížky „Návrat inflace – kluzká cesta bezstarostného zadlužování“ a „Dílčí reformy jsou málo – řešením je systémová změna“. Byl to text Ivo Strejčka „Procitněme aneb tři alarmující poznámky k českému školství“, byly to texty Ladislava Jakla „Nová nová levice a déšť Bruselu“ a Filipa Šebesty „V Paříži nešlo jen o křesťany, ale o nás všechny!“. Byla to i v našem institutu vydaná kniha Tomáše Břicháčka „Green Deal – Zelený úděl“ nebo rozhovor našeho bývalého kolegy Martina Slaného v časopise Ekonom s názvem „Green Deal je symbolem všeho ekonomického zla“.

Přesto se nám zdálo, že je text Jiřího Weigla ze závěru srpna 2024 s názvem „Bezvýchodný marasmus“ ve svém shrnutí problému trochu jiný. Věděli jsme, že nesmí zapadnout tak, jak zapadly – bez jakékoli diskuse, bez pochválení či odmítnutí – výše zmíněné texty. Proto jsme si řekli, že nestačí ho publikovat. Chtěli jsme o něm veřejně pohovořit na semináři pro zainteresované posluchače, a proto tato dnešní akce. Svých několik doplňujících poznámek si k němu dovolím udělat, až na mne podle pozvánky dojde řada.

Text Jiřího Weigla je – v mých očích – nejen trefně formulovanou konstatací různých aspektů skutečně „bezvýchodné“ reality naší země, ale je i jistou diskusí příčin tohoto stavu. Je naprosto evidentní, že příčiny nejsou jenom ekonomické, i když svou významnou ekonomickou složku – evidentní stagnaci naší ekonomiky – mají. Jedná se však o jev daleko širší, než je nekvalitní hospodářská politika současné vlády.

Já to cítím tak, že v současnosti nastalo zásadní zpochybnění smyslu celého našeho polistopadového vývoje a že se pro nás jedná o návrat do minulosti. Mladí to možná tolik necítí, ale pro nás, kteří jsme prožili komunismus, je to naprosto evidentní. Tehdy bylo možné upínat se k Západu, dnes je zřejmé, že Západ přestal být tím Západem, který pro nás býval nadějí. Je zřejmé, že se Západ vzdává svých kulturních a civilizačních základů, že v něm svoboda ustoupila do pozadí a že měl pravdu Hayek, když říkal, že vývoj společnosti předurčují „socialisté všech politických stran“. Dnes by se mělo říci, že dominují zelení, poschovávaní ve všech politických stranách. Dovoluji si v tomto smyslu na závěr odkázat na knihu našeho institutu Sebedestrukce Západu.

Weiglův text na první pohled nenabízí, co se s tím dá a má dělat. Přesto jistý důležitý postoj zastává. Určitě nenaznačuje, že je cestou k řešení našeho – v jeho terminologii – marasmu pořádat více pouličních demonstrací, neříká, že cesta je v zakládání více miniaturních politických stran, které způsobují naprosté rozdrobení a nepřehlednost naší politické scény, a proto likvidují politiku. Neříká ani to, že cestou vpřed jsou hrubší, zdánlivě odvážnější, a tím údajně účinnější výroky zaznívající na sociálních sítích. Tím se nejen Jiří Weigl, ale i celý náš institut liší od jiných institucí.

Pro Jiřího Weigla – jako pro všechny z nás – je východiskem pochopení, žešpatné nejsou jen jednotlivosti, ale systém jako celek. Nenecháváme se oklamat tím, že stále ještě máme větší množství politických stran nebo tím, že už – naopak – dávno nemáme Státní plánovací komisi. Proto Jiří Weigl ví, že nemá smysl navrhovat nějaký katalog dílčích změn (á la NERV), které by náš dnešní systém mohly radikálně vylepšit.

Tento náš pohled „akční“ jedinci, jedinci z principu aktivní a pracovití, ale i ti za všech režimů se deroucí vpřed, odmítají. Věřím jim, že mohou mít autentický pocit, že je mnoho pozitivních věcí, které se dají udělat i v našem dnešním systému.To je určitě pravda, ale jde o zasazení této pravdy do celku současného politického a ekonomického kontextu. Pak ovšem vypadá všechno jinak.

To, že byly za komunismu postaveny velké přehrady na některých našich řekách – a posmívali jsme se jim tehdy, že to jsou „stavby socialismu“ – se právě teď ukázalo být tehdejším pozitivním činem. Něco jiného je ale celek, něco jiného je trade-off (něco za něco), tedy jaká byla jejich skutečná cena, něco ještě jiného jsou opportunity costs, neboli ztráty plynoucí z nevyužitých alternativních příležitostí. Čili, nám musí jít o celek.

Chceme-li přesto něco dělat a nejde-li o naprostou parcialitu, musí nastoupit politika. Před dvěma týdny jsem byl na – vůči dnešnímu Německu velmi kritickém – tzv. Bürgergipfelu (něco jako občanský summit) ve Stuttgartu. Připomínalo mi to v mnohém éru našeho Občanského fóra. To, co tam zaznívalo, mi bylo v mnohém názorově blízké, spoustu výroků, které tam zazněly, bych i tady dnes mohl souhlasně citovat, ale jedno z hesel na pozvánce na tuto akci mne velmi vylekalo. Tito dnešní ostří a nesmiřitelní kritikové Německa chtějí „weniger Politik“, čili méně politiky. Málo proto chápali můj opačný postoj, který bych shrnul slovy „mehr Politik“.

Trvám na tom, že politiku potřebujeme, že potřebujeme více politiky, ale že potřebujeme jinou a lepší politiku. Nepotřebujeme politikaření, nepotřebujeme hru na politiku, nepotřebujeme za politiku se schovávající lobování za soukromé zájmy. Potřebujeme politické strany jako agregační mechanismus, který dává dohromady „roztroušené“ jednotlivce. Potřebujeme standardní politické strany, které by byly založeny na jasně definovatelné ideologii v rámci pravo-levého spektra politického myšlení. V tom jsme s Jiřím Weiglem jistě zajedno.

Ve své letošní, více ekonomické knize jsem napsal, že „příčinou našeho dnešního nevzkvétání nemůže být nic jiného než kvalita (resp. nekvalita) našeho ekonomického a politického systému a spoléhání se na politický a ekonomický systém dnešní Evropy a dnešního Západu a na ideologie, které odtud přicházejí.“ To považuji za náš tragický omyl a za nepochopení toho, co bylo podstatou naší transformace. Dodával jsem, že „je třeba něco zásadního udělat se světem kolem ekonomiky, s prostředím, v němž naše ekonomika (a hospodářská politika) funguje, což je jak náš politický systém (a jeho důsledky pro ekonomiku), tak sám systém ekonomický.“

Naše vláda svádí svůj neúspěch – pokud vůbec jakýkoli neúspěch připouští, což neuvěřitelným způsobem demonstrují současné výroky premiéra Fialy po víkendových volbách – převážně na faktory exogenní a „názor, že jde o příčiny endogenní, tedy zevnitř, domácí, způsobené námi samými, naše dnešní politická reprezentace – ve svém v podstatě antiekonomickém uvažování – rezolutně odmítá. Stejně tak odmítá diskusi o tom, nakolik je to způsobeno naším členstvím v Evropské unii a ideologií a politikou, která z Evropské unie jako direktiva, jako povinnost, přichází.“ Řekl jsem také, že „na své klíčové místo se musí vrátit trh“. Že nemůže jít o „nic jiného než o návrat ke kapitalismu“. Končil jsem varováním, že „naše dnešní situace žádné rychlé řešení nemá.“ Jsem smutný, že ta knížka byla rychle zapomenuta.

Má to všechno ještě jednu další významnou dimenzi. Zásadní tezí Jiřího Weigla v samotném závěru jeho textu je myšlenka, že „jedinou nadějí naší dnešní vlády je válka na Ukrajině a šíření strachu z Ruska“. Takto jasně a ostře to téměř nikdo neříká. Ano, tento postoj naší vlády je zbabělou a chytristickou náhražkou standardní politiky a standardních politických témat. To naší vládě umožňuje nevládnout, stačí jí se pasivně vézt. To, že naše vláda tuto náhražku provádí snad nejvýrazněji v celé Evropě, vypovídá něco velmi podstatného o hloubce naší beznaděje. Včerejší vystoupení prezidenta Pavla v New Yorku však naznačuje, že v tom naše politická reprezentace jasno a „jednotno“ nemá, resp. že může kdykoli kdokoli kdekoli plácnout cokoli.

Překvapující, v rámci našich obvyklých polemik, je poslední věta Jiřího Weigla, věta, kterou napsal on, proslavený optimista, která zní „bude jenom hůř

Já, za svůj údajný pesimismus stále osočovaný člověk, jsem optimisticky přesvědčen, že musí být lépe, ale realisticky dodávám, že to vypadá tak, že aby někdy mohlo být lépe, musí být – bohužel – nejprve hůře. Možná to neříkám tak ostře jako Gregory R. Copley, můj dlouholetý kolega na setkáních skupiny Le Circle, který letos v březnu v časopise Defence and Foreign Affairs napsal, že „předpokladem provedení zásadní metamorfózy, zásadní reorganizace celé společnosti, je vždy jí předbíhající kolaps“. Připouštěl, že „teoreticky sice může být fundamentální reorganizace společnosti uskutečněna i před totálním kolapsem“, ale dodával, že „historie ukazuje, že je to velmi mimořádné“.

Copley věří v historické cykly a je přesvědčen, že ten dnešní, který začal v 18. století, je už natolik „slabý, sklerotický, prohnilý a cynický, že je – ve své dnešní fázi – už jen parodií sebe sama“. Proto musí být brzy nahrazen. Nevím. Když jsem býval politikem, vždy jsem říkal, že je kolapsu třeba zabránit. Neodvažuji se proto ani teď si kolaps přát. Žít v dnešní beznaději si však nepřeji také.

Ve známé Hemingwayově knize „I slunce vychází“ (The Sun Also Rises) z roku 1926 se ptá jeden z hrdinů knihy: „Jak člověk zbankrotuje?“. Druhý odpovídá: „Dvěma způsoby. Postupně a potom náhle.“ Přejme si, aby se nám – dříve, než se nadějeme – nestalo něco přesně takového.

Václav Klaus, Grandhotel Internacional, Praha – Dejvice, 24. 9. 2024