Hlavní strana » Komentáře IVK » Páteční glosa IVK: 24 let…

Páteční glosa IVK: 24 let starý projev v rakouské Wachau

Komentáře IVK, 5. 4. 2024

Zde, ve Wachau a ani na tomto setkání, jsem sice ještě nikdy nebyl, ale i tak jsem přesvědčen, že je letošní ročník tohoto Evropského fóra jiný, než byly všechny ročníky předcházející. Důvod k tomu je více méně zřejmý. Jak všichni víme, v uplynulém roce se v Rakousku konaly dlouho očekávané parlamentní volby. Ty – alespoň z mého pohledu – proběhly normálním způsobem (jako ostatně všechny volby předcházející). Voleb se zúčastnily politické strany s různými ideovými názory na svět, nicméně, strany v Rakousku tradiční, všem známé a dávno existující. Tyto strany se někomu z nás líbí více, někomu méně, někdo by je volil, jiný nevolil, ale v každém případě šlo o strany, jejichž nárok zúčastnit se demokratického volebního klání nikdo nikdy nezpochybnil. Ani v Rakousku samotném, ani v zahraničí.

Volby přinesly výsledek, který ne všechny uspokojil, ale tak už to ve volbách bývá. Novinkou bylo snad jedině to, že se strana, která byla po celá desetiletí na politickém výsluní, ocitla překvapivě – zejména pro sebe sama – mimo novou vládní koalici. I to je zcela normální a každý z nás, kdo někdy byl či je politikem, to jistě nejednou zažil na vlastní kůži.

Novinkou se ukázalo být i to, že se takto vzniklá rakouská vláda nelíbila a nelíbí některým vládám některých zemí Evropské unie, a to zejména těm, které ideově souzní s tou rakouskou politickou stranou, která díky volbám své – desetiletí trvající – postavení v zemi ztratila.

Považuji to za poněkud zvláštní a netrápilo by mne to tolik, jednalo-li by se o osamocený, izolovaný, singulární jev, proti kterému – jako dominantní – stojí jevy úplně jiné, jevy svou podstatou úplně opačné. Mám bohužel strach, že tomu tak v dnešní Evropě není.

Žijeme ve zvláštní době evropských dějin. Žijeme ve chvíli zásadního zpochybnění národních států, resp. jejich suverenity. Jinak řečeno, žijeme ve chvíli nadřazování vnějších pohledů dosud výsadnímu rozhodování jednotlivých zemí ohledně jejich vnitřních záležitostí. Letošní zacházení Evropské unie s Rakouskem, loňské zacházení mezinárodní komunity s Jugoslávií, ale i poněkud zvláštní zacházení Evropské unie s aspiranty na členství ze střední a východní Evropy, o zacházení s Anglií v době „šílených krav“ ani nemluvě, jsou ze „stejného soudku“. V těchto případech se na první pohled jedná o izolované a spolu nijak nesouvisející jevy, ale já jsem přesvědčen, že všechny z nich – při své veškeré odlišnosti – mají něco společného.

Tím společným je pokus o nedobrovolné vnášení vnějších pohledů dovnitř jednotlivých zemí. Záměrně neprovádím žádný zjednodušený hodnotící soud, a proto neříkám, zda jde o pohledy správné nebo o pohledy nesprávné, protože o to tolik nejde. Jde o to, že se jedná o pohledy někoho konkrétního, a proto o pohledy z logiky věci parciální, dobově podmíněné, zájmově motivované. O jejich – apriorně nárokované – univerzálnosti, všeobecné nadčasovosti a tabuizované nediskutovatelnosti nemůže být ani řeči. Jestli právě o tom nás dějiny dostatečně nepoučily, pak bychom se jim měli věnovat více, protože jinak je budeme muset prožít znovu.

Evropa dnes díky tomu skutečně stojí na křižovatce a dostala se na ní díky kumulaci celé řady procesů, které určitě nejsou nové, protože pod povrchem všechny z nich působí už delší dobu. Nový je jejich synergický efekt. V tomto stručném vystoupení nemohu více než jen naznačit, o které procesy podle mého názoru jde. Patří mezi ně:

- kolaps komunismu (a záměrně používám slovo kolaps a nikoli slovo porážka), který vedl k všeobecné ztrátě pozornosti a ostražitosti. Právě to způsobilo, že nadějný konec jednoho levicového dobrodružství vedl k tak snadnému vítězství sociáldemokratismu a nejrůznějších třetích cest, které samozřejmě nejsou ničím jiným než cestami druhými;

- nově zrozená a nově šířená víra ve schopnost mezinárodní intelektuální elity (a na ní napojené státní byrokracie) být „majitelkou pravdy, rozumu a pokroku“ a víra v její vyvolenost své postoje prosazovat i mimo standardní politické mechanismy;

- bezprecedentní liberalizace a otevírání se světu, které umožnily – v mnohém pozitivní, nicméně velmi dramatický, a ne pro každého milosrdný – vpád cizího, jiného, nového do prostoru, který pro nedostatek lepšího termínu označím vypůjčením si termínu „intimní prostor“ jednotlivce, i když se v tomto případě jedná o intimní prostor větších entit (rodiny, komunity, národa);

- nejrůznější kosmopolitní, integrační, globalizující tendence, které zdramatizovaly odvěké, ale stále nové a opakované (neplatící jednou pro vždy) lidské hledání vlastní identity a které zesílily obavy všech slabších či „jen“ menších;

- urychlené unifikační tendence v Evropě, probíhající bez patřičné ideové podpory a zejména bez tolik potřebného vůdcovství velkých evropských politiků, kteří by je obyvatelům Evropy uměli vysvětlit a kteří by uměli obhájit potřebu oslabování národního (nebo kolem národu existujícího) státu ve prospěch dnes fetišizovaného celoevropanství;

- osvobození komunismem utlačovaných lidí (jak jednotlivců, tak nejrůznějších skupin lidí, a dokonce celých národů) a jako důsledek této nové svobody „drobení se“ států a výrazné změny hranic v Evropě (vzniklých po I. či II. světové válce);

- jednorázové zvýšení mobility pracovních sil mezi jednotlivými zeměmi a spolu s ní i nárůst občanského „neklidu“ a nepohody, které nastávají, ať si to přejeme nebo nepřejeme a ať o tom mluvíme rétorikou, kterou někdo označuje za „politically correct“ nebo „politically incorrect“. Tato mobilita je umožněna všeobecnou liberalizací, ale je vyvolána diskrepancí struktury poptávky po práci a nabídky práce, charakterizované tím, že poptávka po práci v „bohatých“ zemích Evropy neodpovídá nabídce práce, v těchto zemích generované;

- skutečnost, že nastala éra emancipace žen, feminismu a všelijakých módních úmluv o právech dítěte, ale že současně dochází k evidentní erozi klasického modelu rodiny, tvořícího dosud základní princip společenského uspořádání;

- vznik a rozšiřování ambiciózních „planetárních“ pohledů a postupů, ale současně nesporná ztráta společných témat, společných pohledů na věc a univerzálně sdílených hodnot;

- postupné vítězství příliš permisivního hodnotového systému, který vede ke ztrátě řádu a tím i tolik potřebné koherence dnešní evropské společnosti;

- zesilující se nároky a aktivity agresivního ekologismu, namířeného proti samotným základům racionálních lidských aktivit;

- internet, módně fetišizovaný jako všeobecný „spojovatel“, ač se ve skutečnosti jedná o vynález, který lidi více rozpojuje a izoluje než spojuje.

S jistou nadsázkou by se dalo říci, že je díky tomu všemu naše doba dobou paralelní integrace i desintegrace, integrace nominální a desintegrace reálné, integrace v makrodimenzích, ale desintegrace v mikrosvětě.

Dnešní evropský integrační proces neprobíhá mimo tyto procesy. Je jejich součástí, je dokonce jak jejich důsledkem, tak jejich příčinou. Na straně kandidátských zemí vidím jednolitý a jednosměrný zájem, ale vidím výrazně se lišící zájmy na straně dnešních členských zemí. Vidím také velmi odlišný pohled dnešní „eurokracie“ a běžných obyvatel Evropy. Vidím vážný zájem kandidátských zemí na autentickém podílení se na evropském integračním procesu (a jejich velká obava z případného ponechání stranou), ale vidím i dobré důvody dnešních členských zemí konzervovat status quo, který jim umožňuje maximalizovat příznivé důsledky svých dnešních komparativních výhod, plynoucích jak z jejich ekonomické síly, tak z jejich administrativní převahy. Vidím i institucionální nepřipravenost EU na své rozšiřování.

To všechno jsou věci reálné a fakticky existující a neměly by být zakrývány líbivými řečnickými obraty toho či onoho, více či méně obratného evropského politika. Zejména se mi zdá naprosto evidentní, že se Evropa nadlouho nesmí spokojit s projektem své unifikace, který je v lepším případě jen „doplňkovým“ a v horším případě dokonce jen „náhradním“ programem. Základním programem pro budoucnost Evropy se musí stát její desocializace a její transformace směrem k institucím klasického, starého dobrého evropského liberálního řádu. Jen o takovou Evropu má smysl v 21. století usilovat.

Toto všechno má jistě i svou česko-rakouskou dimenzi. Při psaní tohoto textu jsem si rekapituloval naše vzájemné vztahy od rozpadu habsburské monarchie, léta dvacátá a třicátá, období fašismu a druhé světové války, složité období poválečné, éru komunismu a studené války a nadějné poslední desetiletí. Dá se oprávněně říci, že jsou dnešní vztahy lepší, rovnoprávnější a v jistém smyslu hlubší než kdykoli dříve. Bylo by dobře, abychom si to uvědomovali a abychom zajistili, aby takovými zůstaly i v budoucnosti.

Vyžaduje to, abychom teď, v roce 2000, nezačali opravovat minulost, protože ta opravitelná a změnitelná není. To se samozřejmě týká minulosti dávné i méně dávné a týká se to i více než půl století starých událostí éry fašismu, druhé světové války a období bezprostředně po ní. Žádnou z těchto událostí dnes prožít znovu a lépe nelze. Zejména není možné vytrhnout jednu z nich a chtít něco udělat jednostranně jen s ní. Pokusy toto dělat či požadovat občany České republiky oprávněně zneklidňují a já bych si velmi přál, aby touto naprosto neproduktivní komplikací česko-rakouské vztahy v budoucnu zatěžovány nebyly. Celý svět a samozřejmě i česko-rakouské vztahy, by bez fašismu a komunismu byly úplně jiné, než jaké byly, ale tyto historické události se staly a my je z historie vymazat nemůžeme. To se samozřejmě týká i všech dalších věcí v lidských životech, jistě ne jen vztahů mezi národy.

I naše dnešní partnerské a sousedské vztahy musíme nechat probíhat bez předsudků, bez aprioristických požadavků a při respektování toho, že obě země hledají a prosazují své komparativní výhody a že řeší své vlastní, zděděné či nově vzniklé problémy. Např. energetická situace a z ní plynoucí energetická politika České republiky je nutně a nevyhnutelně jiná než rakouská a je pro to mnoho příjemných či nepříjemných, ale v každém případě objektivních důvodů. Zjednodušené a jednostranné kampaně ohledně jihočeské jaderné elektrárny podle mého názoru produktivní nejsou. Žádné vážné rozhodnutí české vlády ovlivnit nemohou, ale mohou značně zhoršovat naše vzájemné sousedské vztahy.

Začal jsem své dnešní vystoupení úvahou o nebezpečí vnějších zásahů dovnitř jednotlivých zemí neboli úvahou o věcech, které zrovna v této chvíli na Rakousko tak nespravedlivě, a tak zbytečně doléhají. Musíme se snažit, aby se už nikdy neopakovaly. Musíme se – společně – pokoušet budovat svět, ve kterém takové věci nebudou možné. Ostatně, i o tom jistě bude celé toto Evropské fórum, na které se opravdu velmi těším.

Václav Klaus, přednáška ve Wachau, 23. 6. 2000