Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: 15. březen 1939…

Jiří Weigl: 15. březen 1939 dnešníma očima

Jinýma očima, 15. 3. 2024

15. březen 1939 patří k tragickým datům naší moderní historie. V naší paměti navždy zůstane ponížení z německých jednotek pochodujících ve sněhové vánici na Václavském náměstí a obrázky Hitlera na Pražském hradě. 15. březnem začíná nejtragičtější kapitola v dějinách našeho národa, v níž samotná jeho existence visela na vlásku a kdy byly zavražděny statisíce našich občanů kvůli svému židovskému původu nebo skutečnému či domnělému odboji. Takto se o tomto datu učí ve školách a takto jsme si zvykli si ho připomínat.

Daleko méně se nad 15. březnem zamýšlíme v širších souvislostech, které nemusejí být pro české uši vždy úplně příjemné. Jsme totiž zvyklí si naše dějiny vykládat značně účelově a jednostranně. Pokusím se proto se nad 15. březnem zamyslet poněkud nekorektně.

15. březen znamená definitivní tečku za Masarykovou koncepcí Československa, jíž se mu za první světové války podařilo prosadit. Tímto datem se potvrdila koncepční chybnost několika zásadních tezí, na nichž byla existence první Československé republiky založena:

1. Už v Mnichově padla představa, že je možné udržet samostatný český národní stát v historických hranicích proti vůli německého obyvatelstva Sudet tak, jak v roce 1918 vznikl.
2. Prokázala se falešnost ideologie čechoslovakismu, na níž byla myšlenka Československa postavena a díky ní prosazena. Slováci den před 15. březnem pod Hitlerovým nátlakem využili příležitosti k odtržení a vyhlášení vlastního státu. Stejným směrem od té doby postupovali do budoucna vždy, když se společný stát s Čechy dostal do krize (1968, 1989-1992).
3. 15. březnem 1939 se definitivně prokázala iluzornost bezpečnostního zakotvení První republiky založená na spoléhání se na západní velmoci, především Francii. Jejich zájmy ve střední Evropě nebyly zásadní, což ukázaly v Mnichově a dokonaly 15. března, kdy okupaci zbytku ČR, která byla pošlapáním závazků plynoucích z Mnichovské dohody, bez velkých protestů akceptovaly. Velká Británie platnost Mnichovské dohody až do 15. března 1939 dokonce stále nějak uznává a za její neplatnost odvozuje až od jejího porušení Hitlerem 15.3.1939.
4. 15. březen prokázal, že český stát zbavený sudetského pohraničí může existovat pouze jako německý protektorát vydaný sousední velmoci totálně na milost.

Uvedené skutečnosti ukazují, na jak vratkých základech první Československá republika stála. Mělo by nás to vést k jistému zmírnění adorací TGM, které z něj až do současné doby činí téměř zbožštěnou postavu. Ve světle těchto otázek i zkušeností s Masarykem jako praktickým politikem, je možné dojít k závěru, že TGM měl silný sklon k politickému avanturismu a značně bezskrupulóznímu jednání, které mistrovsky maskoval obrazem vznešeného intelektuála na trůně a tatíčka vlasti. V roce 1918 díky těmto vlastnostem geniálně trefil uzoučké okno příležitosti, které se pro rozbití Rakouska-Uhreska a vytvoření samostatného československého státu vytvořilo válečnou porážkou centrálních mocností a jejich totálním vyčerpáním. To umožnilo nebrat ohled na odpor českých Němců a připojit jimi obývané oblasti k novému státu silou. Nová republika však tím zdědila všechny národnostní problémy staré monarchie, měla špatné vztahy se všemi sousedy s výjimkou vzdáleného Rumunska a zápolila se ztrátou trhů bývalého habsburského soustátí.

V žádném jiném momentu naší moderní historie nebylo ze všech výše uvedených důvodů dosažení české samostatnosti myslitelné, a také na ni před válkou a Masarykem téměř nikdo nikdy nepomyslel. V tom byla jeho velikost a výjimečnost.

To však vůbec neznamenalo, že jeho dílo bylo udržitelné, byť si to velká většina české veřejnosti prožívající národní triumf a eufórii ze samostatnosti neuvědomovala. Bylo jen otázkou času, kdy Německo získá znovu své velmocenské postavení a čeští Němci o sobě dají vědět. To se stalo už ve 30. letech a Masarykův stát se jeho spolutvůrci a následníkovi Edvardu Benešovi rychle sesypal na hlavu. 15. březen tuto tragédii zpečetil.

Za obnovení a udržení našeho státu v jeho přirozených historických hranicích až do dnešních časů vděčíme dvěma mužům. Za toho prvního, pro posluchače poněkud nečekaně, považuji Adolfa Hitlera. On byl sice tím, který První republiku rozbil, oddělil od ní oblasti obývané Němci a poté naši zemi brutálně okupoval a plánoval likvidaci českého národa. Bylo ale naším štěstím v neštěstí, že to byl právě nacistický diktátor, který se pro všechny věky stal symbolem zla a politického zločinu, a ně někdo ze standardnějších potencionálních německých politiků. V takovém případě by byly důsledky Mnichova trvalé. Jenom Hitlerovo válečné šílenství a zločiny, které zapříčinily totální porážku Německa, umožnily Mnichov a 15. březen1939 odčinit a anulovat.

Druhým mužem, jemuž vděčíme za to, že se náš stát obnovil a přežil do dnešních dnů, je Edvard Beneš. Ten si vzal z mnichovské lekce zásadní poučení, že soužití se sudetskými Němci není možné, a uskutečnil jejich odsun. Sice tímto brutálním a v jiné době neuskutečnitelným krokem na dlouho zatížil česko-německé vztahy, ale teprve tím samostatný český stát získal šanci na trvalé udržení se a přežití. Ahistorické spekulace o promarněné příležitosti na pokračování vzájemně obohacujícího soužití obou národů ignorují hloubku dlouhodobých antagonismů a předsudků, které takovou možnost vylučovaly. Šanci na nové Švýcarsko jsme skutečně nikdy neměli.

Opuštěním čechoslovakismu a odsunem Němců padl také smysl soužití se Slováky pro českou stranu. Už nebyla potřeba usilovat o výraznou slovanskou většinu k přečíslení Němců. Éra komunismu všechny tyto otázky překryla závojem mlčení, ale s novou silou se ventilovaly po roce 1989. Po řadě peripetií vyústily rozdělení Československa a v Česko-německou deklaraci, která otázky minulosti ponechala historikům.

Z hlediska mezinárodní politiky představoval 15. březen 1939 výrazný mezník v politice západních velmocí, i když navenek nijak zásadně proti okupaci neprotestovaly. Politicky však byl tento Hitlerův krok politickým předělem.

15. březen prokázal fiasko politiky appeasementu. Ta byla založena na předpokladu, že Hitlerovy cíle jsou omezené, že mu jde o realizaci práva na sebeurčení pro všechny Němce, které jim bylo Versailleskou smlouvou upřeno. Okupací zbytku českých zemí Hitler prokázal, že jeho cíle jsou neomezené, že jde dál a dál a usiluje o světovládu. Proto z okupované Prahy vede přímá cesta ke světové válce.

Otázka omezenosti či neomezenosti politických cílů je zcela zásadní i v dnešní situaci. Zatímco před 85 lety chtěli západní politici věřit v omezenost cílů protivníka, dnes na Ukrajině hlásají tezi, že ruské cíle jsou principiálně neomezené a že po Ukrajině bude následovat ruský útok na další cíle na západ. V takovém případě by tedy světová válka byla nevyhnutelná. Pokud však jsou ruské cíle omezené na ruskojazyčnou část Ukrajiny, je nesmysl riskovat kvůli tomu globální katastrofu. Rovněž Rusko se potácí v nejistotě, o co usiluje Západ a zda mu nejde o jeho trvalé a totální zničení a rozdělení. Tyto nejistoty nelze rozptýlit na bojišti. Ty může odhalit pouze jednání o kompromisech. V sázce je příliš mnoho.

Naše tragická zkušenost s 15. březnem má pozitivní vyústění – přežili jsme a můžeme znovu budovat svůj stát. Dnes ta ukrajinská je mnohem pesimističtější a ohrožuje nejen existenci Ukrajiny, ale celý svět.

Jiří Weigl, příspěvek na veřejné debatě „15. březen dnešníma očima“ konané ve Slovenském domě v Praze 13.3.2024