Hlavní strana » Jinýma očima » iDnes.cz: Eurozóna selhala.…

iDnes.cz: Eurozóna selhala. Česko se má ptát, zda se mu vstup vyplatí, říká ekonom Slaný

Jinýma očima, 14. 2. 2024

Euro mělo zabezpečit rychlejší ekonomický růst a srovnat vyspělost členských zemí i jejich cenové hladiny. Tomu ale podle ekonoma Martina Slaného z investiční skupiny DRFG eurozóna nedostála. Česko by se proto mělo ptát, zda se mu do ní vyplatí vstupovat. Před dvaceti lety, kdy Česko v referendu souhlasilo se vstupem do EU i přijetím eura, až na to bude země připravená, totiž byla eurozóna ve výrazně lepší kondici.

Euro je v Česku nyní horké téma. Z vašich veřejných vyjádření je ale vidět, že pro jeho přijetí nejste. Proč?

Euro je nyní zástupným tématem. Závažnější je pomalé oživení české ekonomiky, klesající kupní síla obyvatel, vysoká inflace či deficity. Euro jen odvádí pozornost. Jsem přesvědčen, že to, co funguje, se nemá měnit za něco, co nefunguje a co pro ekonomiku představuje velké náklady i rizika. Koruna se během šoků, jako byly covid, inflace – respektive energetická krize –, ukázala jako dobře fungující měna, která ekonomice v takových situacích pomáhá, stabilizuje ji. To je silný argument pro to ji udržet.

Co jsou ta velká rizika a náklady, které by euro přineslo?

Je namístě ptát se, jestli bychom při vstupu do eurozóny vstupovali do prostředí, které funguje a naplňuje své cíle, jež mělo na začátku. Když euro vznikalo, mělo zabezpečit rychlejší ekonomický růst, srovnat vyspělost jednotlivých členských zemí nebo sjednotit cenovou úroveň. V těchto základních úlohách ale eurozóna selhala. Řadu nerovnováh a problémů naopak kvůli svému nastavení vytvořila a prohloubila. Ukazuje se též, že při jakékoli krizi eurozóna svá zavedená pravidla porušuje, neustále je mění a obchází.

Euro ale výhody přece jen má, hodně po něm volají například firmy.

Společná měna samozřejmě nějaké výhody má. V době, kdy euro vznikalo, to bylo hlavně umožnění větší cenové srovnatelnosti mezi zeměmi a snížení nákladů na platby. Tyto argumenty jsou dnes díky inovacím v peněžním a platebním styku marginální. Když platíte kartou v zahraničí, už vůbec neřešíte, jestli platíte v korunách nebo v eurech. Srovnat ceny je otázka vteřin. Co zůstává výhodou, je odstranění kurzového rizika, fluktuací. To pro některé firmy může být významná věc. Na druhou stranu i cesta ke kurzovému zajištění je nyní podstatně levnější a rychlejší, firmy také od letoška mohou účtovat v cizí měně, mnohé jsou zajištěny přirozeně. Nemůžeme se navíc na euro dívat jen očima některých podniků. Musíme se dívat na výhody a nevýhody pro ekonomiku jako celek.

Co jste myslel těmi náklady, které by euro ekonomice přineslo?

Zmíněné výhody jsou na mikroúrovni. Netýkají se všech, ale realizují se de facto hned. Náklady jsou na makroekonomické úrovni. Plynou zejména ze ztráty vlastní měnové politiky a přizpůsobovacích mechanismů skrze měnový kurz. Naplno se projeví, když přijde krize, a pro veřejnost jsou jen těžko představitelné. Například to, že kvůli ztrátě kurzového přizpůsobení dojde k přizpůsobení skrze větší pokles HDP o půl procentního bodu, zní velmi abstraktně. V konečném důsledku to ale pocítí každý. I ti, kterým by mikrovýhody z fixního kurzu pomohly.

Chcete říct, že s eurem by makroekonomické problémy, s nimiž se česká ekonomika potýká, byly ještě větší?

Určitě. Když například přišel covid, koruna oslabila, což zlevnilo vývoz. Slabší koruna pomohla konkurenceschopnosti podniků, které vyvážely, aniž by musely snižovat ceny. Kdyby kurz nezafungoval, musely by zlevnit, což by vedlo k tomu, že by musely šetřit i na nákladech, například na mzdách. Naopak při inflační periodě vlastní vyšší úrokové sazby a silnější koruna inflaci brzdily. A to, že vysoká inflace zavedla téma euro, vůbec nesouvisí s korunou.

Za inflaci může především rozpočtová nezodpovědnost posledních vlád, které měly a mají nutkání od covidu všem kompenzovat výpadky příjmů a vše v ekonomice držet při životě, jenže na dluh. Zároveň jsme země s nižší cenovou hladinou. To spolu s podnebím a energeticky náročnějším průmyslem způsobilo, že dopad energetického šoku byl u nás větší. Zatímco koruna inflaci nezpůsobila, její řešení na vlastní měně a měnové politice závisí velmi. Kdybychom měli fixní kurz a nižší sazby jako v eurozóně, inflace by tak rychle neklesala.

Česká národní banka posunula úroky výš než ta evropská. Dělala ale dost, když držela sazby na sedmi procentech v době, kdy Česko dusila dvouciferná inflace?

To je právě výhoda vlastní měny. ČNB měla dva nástroje, kterými mohla inflaci krotit – úroky a kurz. Využila oba. Zda zvýšila sazby dostatečně, je otázkou. Lepší možnost podle mě byla, kdyby sazby posunula ještě výš a pak je rychleji snižovala. To by lépe krotilo inflační očekávání, s nimiž se bojuje velmi těžko. ČNB se ale rozhodla, že sazby nechá na stejné úrovni, což ji nutilo držet je tam podstatně déle. Tím zároveň umožnila některým podnikům se přizpůsobit, takže si začaly brát úvěry v eurech, což ale tlumilo restriktivní dopady úrokových sazeb na celou ekonomiku. Proto využila i měnový kurz, kdy intervenovala v jeho posílení a ovlivnila i firmy, které „utekly do eur“.

Kdybychom euro přijali, bylo by možné rozhodnutí vzít zpátky?

Přijetí eura je politicky nevratná věc. Vidíme to denně v eurozóně. Kdyby převládala ekonomická logika, musela by země, která nesplňuje podmínky nebo nedodržuje pravidla, být vyloučena. V případě eurozóny to je ale nemyslitelné.

Jako argument pro euro se někdy uvádí, že by s ním Česko bylo atraktivnější pro zahraniční firmy, které by zde pak byly ochotnější podnikat nebo investovat. Co na to říkáte?

Když se podíváme na příliv zahraničních investic na hlavu, tak patříme k premiantům, stejně tak jako Polsko. Ani jedna země k tomu euro nepotřebuje. Naopak Slovensko, které je patnáct let v eurozóně, má podíl investic mnohem nižší než my. Dalším argumentem pro euro někdy bývá, že pomůže zahraničnímu obchodu. Za dobu, co je Slovensko v eurozóně, ale náš zahraniční vývoz do Německa vzrostl mnohem víc než ten slovenský. Hlavním důvodem, proč roste zahraniční obchod, není měna, ale to, že jste součástí celku, který má volný trh.

Jak by přijetí eura v Česku ovlivnilo růst cen a mezd?

Rychlejší růst reálných mezd – tedy kupní síly – nezajistí měna. To zajistí pouze růst produktivity práce. Euro by ale zcela jistě způsobilo rychlejší růst cen a nominálních mezd. Co se stane v zemi, která není tak vyspělá, jsme viděli na jižním křídle eurozóny. To také dohánělo Západ a takzvaný reálný kurz posiloval. Jakmile si země zafixovaly měnový kurz, cenová hladina rostla rychleji, aniž by to reflektoval růst produktivity. Vyšší ceny pak začaly snižovat konkurenceschopnost zboží a při krizi to mělo větší negativní dopad do reálné ekonomiky, na trh práce.

Nastane tedy někdy vhodná doba k přijetí eura? Zavázali jsme se k tomu.

Udělali jsme to v roce 2003, kdy eurozóna byla úplně jiná než dnes. Jedním z jejích pravidel tehdy například bylo, že se nebudou sdílet dluhy a že nebude docházet k jejich monetizaci. To znamená, že Evropská centrální banka (ECB, pozn. red.) nebude nakupovat dluhopisy jednotlivých členských zemí. Tento základ eura a evropského centrálního bankovnictví ale hned při první krizi porušila. Byl tu i pakt stability a růstu. Ten měl zajišťovat fiskální disciplínu. Země se zavázaly, že ve střednědobém horizontu budou mít vyrovnané nebo přebytkové rozpočty. Nic z toho se nestalo. Fiskální pravidla se porušovala a nikdo je nevymáhal. Vedle toho vznikl systém přímých rozpočtových dotací... To jsou ony stabilizační mechanismy, nepřímé fiskální dotace, jako je systém TARGET, vznikla bankovní unie a tak dále. Tohle jsme před dvaceti lety nevěděli.

Co si myslíte o tom, že kabinet uložil Národní ekonomické radě vlády zpracovat analýzu ke vstupu do ERM II? (Evropský mechanismus směnných kurzů, který má za cíl udržet stabilitu evropských měn, pozn. red.)

Místo toho, aby vláda jednoznačně řekla, zda je nebo není pro euro, zadala další analýzu, kterých vznikly už spousty. V rámci koalice vláda nedokáže najít shodu, a tak vymyslela třetí cestu. Ta je ale fatálně chybná. Nejhorší věc, která by českou ekonomiku mohla potkat, je, že by bez jasného stanoviska pro euro začala uvažovat o vstupu do ERM II.

Proč?

Je to velký zásah do naší měnové a dohledové politiky. Najednou by se určování úrokových sazeb muselo podřídit závazku kurzové stability. Museli bychom předat řadu kompetencí do Frankfurtu, mimo jiné bankovní dohled. De facto bychom ztratili domácí měnovou politiku a naproti tomu nezískali nic. Mohl by někdy nastat moment, kdy by do eurozóny bylo vhodné vstoupit? Nejprve by vyspělost naší země musela být na stejné úrovni jako eurozóna. Stejně tak ceny. Museli bychom mít flexibilnější domácí ekonomiku, a to včetně trhu práce, protože by šoky už nemohl pomáhat tlumit kurz. Museli bychom mít napravenou fiskální politiku.

Při ztrátě měnové politiky by totiž byla k dispozici už jen ta fiskální, která by mohla ekonomice pomáhat. Euro ale není jen o kurzu. Je to institucionální prostředí a měli bychom se znovu ptát, zda je pro nás vhodné. Eurozóna by musela být optimální měnovou oblastí. Jsem přesvědčen, že se to nikdy nestane, protože vítězí politický aspekt nad ekonomickou logikou. V opačném případě bychom museli mít dostatečnou ochotu sdílet dluhy s jejími černými pasažéry, rozpočtově vyvažovat její neoptimalitu. Platí, že buď je optimální měnová oblast, nebo plná fiskální, rozpočtová unie. To je už ale podstatně širší debata než jen o euru.

Co by se stalo s ČNB po přijetí eura?

Z klíčové hospodářsko-politické instituce by se stala úřednická pobočka měnové a dohledové politiky ECB. Jsem toho názoru, že to, co zajistí cenovou stabilitu, je nezávislá centrální banka. Tady ale vidím dva fatálně nebezpečné trendy, které přicházejí právě z ECB. Prvním je snaha vnášet do měnové politiky ESG normy. Centrální banka se nemá starat o ekologii či etiku. To jí nepřísluší. A pokud toto bude do jejího rozhodování zasahovat, tak to v konečném důsledku zkomplikuje dosahování inflačního cíle. Druhým nebezpečím je snaha o odstranění hotovosti. Teď sice máme vysokou inflaci, ale v letech 2013 až 2017 jsme měli opačný problém – deflaci. Velmi se zvažovalo i použití záporných úrokových sazeb. Pokud ale máte hotovost, má společnost velkou brzdu vůči měnovým excesům. Kdyby centrální banka stanovila záporný úrok, peníze si vyberete v hotovosti. Kdyby ale hotovost nebyla, nemáte kam před tímto úrokovým zdaněním utéct.

Eurozónu teď ovládá spíš zadlužené jižní křídlo. Jaké to může mít důsledky?

Eurozóna umožňuje morální hazard a černé pasažérství. Zemím evropského jihu dovolila žít si nad poměry při ztrátě jejich konkurenceschopnosti tím, že z nich snímá riziko a rozkládá je mezi všechny své členy. Pokud jste dlouhodobě fiskálně nezodpovědní a máte vlastní měnu, tak vás trh rychle potrestá. Země by ztratila investory, odlil by se z ní kapitál, takže by domácí měna oslabovala. Rostly by výnosy státních dluhopisů, což by vládě dávalo tvrdší rozpočtové omezení. Když jste v eurozóně, nic z toho nefunguje.

Mohla by se kvůli tomu eurozóna rozpadnout?

Být v heterogenní měnové unii znamená, že se vytvářejí nerovnováhy. A vy musíte mít zdroje a solidaritu s těmi slabšími, abyste je mohli dotovat. Pokud ochota bohatých zemí potrvá, nerovnováhy můžete překrývat fiskálními transfery. Dokdy ji ale budou mít, to si nedokážu představit. Asi dlouho. Dnes už v eurozóně politika diktuje ekonomiku naplno. Kdyby to mělo fungovat tak, jak má, tak by v ní už řada zemí nebyla.

Co říkáte na zprávy o pomalé české ekonomice, která se stále nedokázala dostat na předcovidovou úroveň?

Ukazuje se, že česká ekonomika má vážný systémový problém. Spolu s Německem jsme nejpomaleji rostoucí ekonomikou. Opakuje se stejný příběh jako při poslední ekonomické krizi. Když dáme pryč problémové státy z jihu, jako jsou Portugalsko nebo Itálie, tak jsme se i tehdy na předkrizovou úroveň vrátili ze všech nejpozději. Trpíme tím, že krize nás sice nezasáhne nejhlouběji, ale oživení je extrémně pomalé. Na to, abychom pak dohnali nejvyspělejší země, máme méně času.

Čím to je, že Česko se z krizí dostává nejdéle?

Myslím si, že významný faktor je přeregulovanost, předotovanost české ekonomiky, špatná fiskální politika, struktura daní, zkostnatělý trh práce a další zásahy státu, které ekonomiku pokřivily. Tržní mechanismus u nás funguje stále méně. K tomu se rovněž připojuje slabé Německo, které poslední roky stagnuje, což nás zásadně ovlivňuje. Vývoz do něj představuje třetinu celého našeho vývozu. Žádná země EU nemá podíl první země, kam vyváží, tak velký. Naše zpomalení je dáno i tím, jaká je struktura vyváženého zboží. Jde především o zpracovatelský průmysl, který trpí drahými energiemi. A to i s ohledem na Německo, protože to svou zelenou politikou fatálně podrylo svůj průmysl, takže o to více tamní situace dopadá i na nás. Moc velký optimista ohledně dynamičtějšího růstu tedy nejsem.

Co říkáte na prorůstové návrhy Národní ekonomické rady vlády?

Něco je pozitivní, něco méně. Pozitivní jsou návrhy na rozhýbání trhu práce. Na této situaci má velkou vinu stát, protože vysál kvalifikovanou pracovní sílu a tlačí na růst mezd skrze růst platů státních zaměstnanců a skrze minimální mzdu. Firmy zároveň kumulují pracovní sílu, protože někoho přijmout nebo vyhodit je tak nákladné, že si lidi raději drží. Rozvolnění trhu práce je tedy důležité. Špatné je ale zadání, bylo-li nějaké. Vláda měla říct, co od opatření čeká. Má například říct, že chce uvolnit trh práce, a expertní tým požádat o návrhy, jak to má zajistit. Takhle je vidět, že vláda postrádá vizi. Návrhy jsou pak jen nesourodou směsicí lepších či horších opatření do šuplíku.

Sabina Ali, iDnes.cz, 13. února 2024

Dr. Martin Slaný působil v letech 2007-2013 jako ekonomický poradce prezidenta republiky Václava Klause a v letech 2011-2013 rovněž jako ředitel jeho Sekretariátu. Po konci funkčního období prezidenta Václava Klause se stal šéfem Centra ekonomických studií IVK. Dnes je předsedou Dozorčí rady a hlavním ekonomem investiční skupiny DRFG, a.s.