Hlavní strana » Dokumenty » Odešel Henry Kissinger

Odešel Henry Kissinger

Dokumenty, 1. 12. 2023

Ve věku úctyhodných 100 let včera odešel velikán americké zahraniční politiky a světové diplomacie Henry Kissinger. Slova, jimiž Václav Klaus zakončil svoji páteční glosu (Pár postřehů z krátké cesty do blízkého zahraničí, 1. prosince 2023), věnoval právě jemu:

„Letos v květnu jsme vydali v našem institutu knížku ke stoletým narozeninám Henryho Kissingera, politika, jehož realismu jsme si velmi vážili. V sobotu večer jsem v jakési cizí televizi viděl film o Kissingerovi. Napadlo mne, že zemřel. Bylo to o čtyři dny dříve. Asi už jsem dostal zprávu z jiného světa.“

Jako vzpomínku na tuto velkou osobnost 20. i 21. století znovu přinášíme text Václava Klause z května letošního roku (Proč IVK právě teď připomíná Henry Kissingera?, 25. května 2023) i odkaz na stažení elektronické verze Newsletteru plus IVK: Henry Kissinger - 100 let a dnešek (květen 2023, stahujte zde: https://www.institutvk.cz/files/newslettery/132.pdf).

---------------------------------------------------------------------------------------------

Proč IVK právě teď připomíná Henry Kissingera?

25. května 2023

Dne 27. května 2023 stoletý Henry Kissinger je mimo veškerou pochybnost mimořádnou osobností světové politiky (ale i akademické sféry a sféry poradcování). Byli jsme obdarováni tím, že jsme někteří měli šanci se s ním opakovaně setkávat. V době po pádu komunismu – i když jeho nejslavnější éra byla již o dvě desetiletí dříve v sedmdesátých letech (viz příspěvek Jiřího Weigla v tomto sborníku) – byl natolik aktivní, že se s ním člověk mého typu setkával poměrně často. U nás v Praze, ale daleko častěji v cizině.

Málo bývá připomínáno Kissingerovo místo narození, kterým byl bavorský Fürth u Norimberku. Dlouho jsem si myslel, že to byl Furth im Wald, nedaleko českých hranic, ale on mi jednou vysvětlil, že se mýlím.

Mladý, tehdy ne Henry, ale Heinz, žil v Německu až do roku 1938, tedy do svých patnácti let. To znamená, že nepominutelné základy svého života prožil v Německu. Jako mnoho židovských rodin odešel před válkou do Ameriky a od roku 1943 ještě stihnul za USA bojovat ve II. světové válce. Nejprve sloužil u pěší divize, ale pak byl u vojenské kontrarozvědky, kde byla využita jeho znalost němčiny. Německo i němčina byly v jeho angličtině cítit i v 90. letech, kdy jsme začali mít první kontakty s lidmi jeho typu a jeho věhlasu. Jeho rychlou akademickou kariéru vystřídal v 60. letech vstup do politického, nebo kolem politiky fungujícího světa.

I přes železnou oponu jsme po srpnu 1968 vnímali Kissingerovu tzv. ping-pongovou diplomacii s Čínou, jím docílený, vskutku historický průlom v americko-čínských vztazích a ve změně konstelace tria USA-SSSR-Čína. Tento jeho velký čin změnil svět. Čin jeho a čin Nixona. Když jsem o tom jednou – v Praze, ve Strakově akademii v 90. letech – mluvil s ex-prezidentem Nixonem, roli Kissingera zdůraznil.

Souhlasně jsem už tehdy vnímal jeho neideologické pojetí zahraniční politiky, jeho prakticismus, jeho reálpolitiku, jeho důraz na národní stát a jeho zájmy.

Na jaře let 1991 a 1992 jsem jezdíval na Helmutem Kohlem – nedaleko Bonnu, v hotelovém komplexu Petersberg, bývalém zámku tyčícím se nad Rýnem – organizovanou konferenci, na níž byl přítomen tehdy snad každý z kategorie who is who. Nejen politici nebo ex-politici němečtí a evropští, ale i američtí a dálnovýchodní. Byly to konference velmi otevřené, dnes bych řekl, že politicky nedostatečně korektní. Vzpomínám si na své ostré spory s norskou premiérkou Brundtlandovou o jí už tehdy prosazovaném konceptu tzv. udržitelného rozvoje (byla jednou z jeho raných autorek a propagátorek) a o nezbytnosti celoevropské armády.

Celý víkend se tehdy sedělo v kruhovém uspořádání podle abecedy. Ukázalo se, že „Ki“ a „Kl“ jsou hned za sebou, a proto jsme s Henry Kissingerem proseděli dvakrát dva dny vedle sebe a souhlasně či nesouhlasně mezi sebou komentovali vystoupení dalších účastníků. Bylo to pro nás oba trochu pomalé. Troufám si říci, že jsme si v mnohém rozuměli. Určitě v odmítání snění a vizionářství a naopak v důrazu na realistickou, neideologickou politiku. Myslím, že měl pochopení pro naši tehdejší radikální politickou a ekonomickou transformaci (a tiše dodávám, že dával jasně najevo, že mu bylo bližší uvažování mé než našeho tehdejšího prezidenta).

foto Štěpán Hon

Nevedu si bohužel žádný deníček svých různých setkání se světovými velikány, teď mi to trochu chybí. Napadá mne jeho návštěva Poslanecké sněmovny, když jsem tam tehdy předsedoval. Bylo to 12. října 1998. Je pikantní, že jsem tenkrát na tiskové konferenci řekl, že vypadá ve svých 75 letech velmi svěže. Co bych asi říkal teď, v jeho 100 letech! Blížily se tehdy nálety NATO na Jugoslávii kvůli Kosovu. Oba jsme se shodli, že „bombardování ještě nikdy nevyřešilo staletí trvající problém“ a že se „proti historii nebojuje snadno“.

Napadá mne i jeho návštěva Pražského hradu, když jsem prezidentoval. Vzpomínám na slavnostní oběd ve Zlaté jídelně Pražského hradu v roce 2003.

2. července 2003, oběd ve Zlaté jídelně na Pražském hradě; foto Štěpán Hon

V září 2005 byla v Praze společností PepsiCo organizována konference Top To Top (viz foto z 11. září 2005 v MF Dnes), na jejíchž dřívějších ročnících jsem byl několikrát. Vzpomínám zejména na úžasné akce v Benátkách nebo ve Florencii.

foto: Petr Novotný, MF DNES

Tento deník informoval o této konferenci v článku s nadpisem „Klaus před Kissingerem kritizoval EU“. Dnes si zoufáme nad přeregulovanou Evropou a já jsem – citát z iDNES.cz – už v roce 2005 říkal: „evropský tržní model se se svou regulací ekonomických aktivit v mnohém podobá tomu, co známe z naší komunistické minulosti“. Je až nečekané, že jsem to tehdy říkal z pozice prezidenta republiky.

Musím připomenout večeři, kterou na mou počest ve svém vlastním bytě v nevím už kolikátém patře newyorského mrakodrapu na Manhattanu Henry Kissinger zorganizoval. Zúčastnila se jí větší sestava newyorských elit než na podobných akcích, které organizovali politici, kteří stále ještě byli „ve funkci“, ne 30 let po ní. Je známý jeho dlouhotrvající vztah s rodinou Rockefellerů (Kissinger Nelsona Rockefellera intensivně podporoval v jeho neúspěšné kandidatuře na prezidenta v letech 1964 a 1968).

U dlouhého stolu u večeře seděla na jednom konci moje manželka s Henry Kissingerem a už nevím s kým, na druhém konci já s paní Kissingerovou a s paní Rockefellerovou. Stůl byl tak velký, že kromě jeho a mého úvodního proslovu mohl člověk komunikovat jen se svými sousedy. Jen jsme si nakonec dali dobrou whisky. Manželka několikahodinový rozhovor s Kissingerem považuje za asi nejzajímavější podobný zážitek, který má, a já – který si to už nepamatuji – jsem jí prý tehdy zklamaně říkal, že jsme s oběma dámami celou dobu mluvili hlavně o jejich domácích kočkách.

Přeskakuji např. různá setkání v Davosu nebo na konferencích v Americe. Poslední mé setkání s Henry Kissingerem bylo v roce 2013 na pohřbu Margaret Thatcherové ve Westminster Abbey. Ta si dopředu vybrala, kdo má sedět v první řadě, a díky tomu jsme byli posazeni nedaleko sebe. V Londýně byla kvůli pohřbu zcela zablokována doprava, a proto se všichni oficiální hosté nejdříve sami dopravili do Lancaster House a pak jsme museli společně jet autobusem do katedrály. Nikdo neměl výjimku.

Stejná procedura se opakovala při zpáteční cestě. Oba jsme toho už měli po těch několika hodinách dost a on je o 18 let starší. Bylo to vlastně skoro přesně před deseti lety. Bylo mu tehdy 90 let.  Já jsem se hned odpoledne vracel do Prahy a ptal jsem se ho, jestli se také hned vrací do New Yorku. Henry mi řekl, nikoli, dnes večer letím z Londýna do Číny. Přesně to ho vystihovalo. (Jestli se nemýlím, i já letěl tentýž den někam do střední Asie.)

Henry Kissinger vystupuje a píše pořád. I dnes. Vždy je to pozorně čteno a posloucháno a vždy to vyvolá silné reakce. V obou směrech, souhlasné i nesouhlasné. Nyní jsou to jeho výroky o Ukrajině, které jsou zcela konzistentní v souladu s jeho celoživotními postoji. Ve svých 100 letech je nemůže opouštět.

I na Ukrajině odmítá plochou ideologizaci ukrajinské války a dává ji do souvislostí v čase i prostoru. Proto žádá příměří, přerušení války, jednání, kompromis. Bez takového přístupu k věci by určitě nemohl prolomit zatuchlost americko-čínských vztahů, bez něho by nemohl výrazně přispět k ukončení vietnamské války (za což dostal Nobelovu cenu míru), bez toho by nemohl přispět ke zmírnění palestinsko-izraelského konfliktu. Na rozdíl od některých našich válkychtivých politiků a političek Henryho Kissingera i v jeho 100 letech poslouchám a čtu rád.

Václav Klaus, 25. 5. 2023

Představení Newsletteru Plus můžete ze záznamu shlédnout zde: https://www.youtube.com/watch?v=-jyxxPZ4_Qs