Hlavní strana » Ekonomické texty » Zamyšlení u příležitosti 70.…

Zamyšlení u příležitosti 70. výročí Vysoké školy ekonomické

Ekonomické texty, 21. 10. 2023

Vážení přítomní,

děkuji za pozvání na dnešní slavnostní shromáždění, na němž si připomínáme sedmdesáté výročí založení Vysoké školy ekonomické. Mnozí víme, že ani tehdy, v roce 1953, výuka ekonomie u nás nezačínala od nuly. Škola je dědičkou řady svých předchůdců, naposledy Vysoké školy politických a hospodářských věd.

Vystupuji zde za Národohospodářskou fakultu jako jeden z jejích profesorů, jako člen její Vědecké rady, ale zároveň jako někdo, kdo vystudoval u konkurence, na fakultě obchodní. Vystupuji zde také jako jeden z nositelů titulu doktor honoris causa naší vysoké školy, což je pocta, které si velmi vážím. Je snazší dostat tento titul v dalekém zahraničí než na své vlastní alma mater.

Kdyby mi to nebylo připomenuto, nevzpomněl bych si, že jsem při podobné příležitosti už hovořil. Bylo to před 20 lety, při 50. výročí VŠE. Vystupoval jsem tehdy v pozici prezidenta republiky. Když jsem si před několika dny svůj tehdejší projev přečetl – zdůrazňuji, že po napsání podkladu dnešního projevu, nikoli před ním – pochopil jsem, že jsem byl v roce 2003 mnohem optimističtější než dnes.

Příčin je jistě více, ale nemohu nezmínit i výraznou odlišnost ekonomických dat. V roce 2003 dosáhl náš ekonomický růst plus 3,8 % (letos to bude mínus jedno či více procent) a inflace – naše dnešní prokletí – byla 0,1%. Jen Špidlův deficit státního rozpočtu i tehdy přesahoval 100 miliard. On si byl jist, že zdroje, neboli peníze, jsou. I když nebyly.

Když jsem byl panem děkanem Ševčíkem požádán, abych zde vystoupil, a když tvrdě vyžadoval, abych mu okamžitě nahlásil název svého vystoupení, bez většího přemýšlení jsem řekl: Jak vidí student VŠE z přelomu 50. a 60. let dnešní svět a dnešní vysoké školství.

To bylo před mnoha měsíci. Když se datum dnešního setkání přibližovalo, začal jsem si uvědomovat, že to byl ode mne nezodpovědný, příliš ambiciózní slib. To by chtělo knihu a několik let pilné práce. Co mohu dnes nabídnout, je jen několik stručných poznámek.

Na VŠE jsem nastoupil v září 1958, tedy ve chvíli, kdy ještě ani zdaleka nebyla na světě většina rodičů dnešních studentů. Tedy už dávno. Bylo to po absolvování jedenáctileté střední školy, ve věku pouhých 17 let. Dnes jsou studenti daleko starší. Svou moc si právě upevňoval prezident Antonín Novotný a vyhlásil tehdy nechvalně proslulé tzv. „Novotného prověrky“. Po jejich absolvování jsem si musel vyslechnout, že nestačí mít jen výborné studijní výsledky, protože v tom zbývajícím, v politické angažovanosti, jak mi bylo řečeno, zaostávám.

Jestli si to neidealizuji, školu jsme tehdy brali vážně. Muselo se do ní chodit, a to i na přednášky. A navíc – po celou dobu našeho studia – i v sobotu. To už si dnes mnozí nedovedou ani představit. Myšlenka vedlejšího pracovního poměru byla nepředstavitelná, jediným možným zdrojem doplňkového příjmu byla prázdninová brigáda nebo dávání kondicí.

Zkoušky byly – s výjimkou matematiky a statistiky – výlučně ústní. Učitelé si na ně museli udělat čas. Byli jsme rozděleni do tzv. studijních skupin, což znamenalo, že jsme po dobu studia měli stabilní spolužáky. Díky tomu vznikla jistá, pár let trvající entita. Neexistovala jen proměnlivá seskupení studentů, jako je tomu dnes. Učitelé byli lepší a horší, ale přistupovali jsme k nim s respektem.

Se seriózní ekonomickou vědou, to znamená se standardní ekonomií, jsme se sice nesetkali, ale museli jsme číst nikoli zjednodušené učebnice, nýbrž samotného Marxe. Alespoň my pražští, na koleji prý už nějaké poloamatérské „výcucy“ kolovaly. Ale nebyl xerox, nedalo se to snadno rozmnožovat. Studovat komplikovaný Marxův Das Kapital, zejména jeho 1. díl, bylo užitečným intelektuálním cvičením. A student se s tím musel snažit vypořádat, což nebylo vůbec snadné.

Na obchodní fakultě jsme měli čtyři roky čtyřikrát týdně tři jazyky. Když vidím dnešní jazykové znalosti absolventů VŠE, zoufám si. Matematika a statistika – nikoli příliš složité – sloužily jako „gate-keepers“, jako strážci bran, které leckoho, kdo se pořádně učit nechtěl, dál nepustily. V rozporu s dnešní představou o tehdejší době ani tzv. vědecký komunismus nebyl vyučován s potřebnou přesvědčivostí. Starých, přesvědčivých a přesvědčených marxistů bylo mezi učiteli málo a noví se to teprve učili.

My, normální lidé s průměrným IQ, jsme se po celou dobu studia museli učit. Panoval řád. Na zkoušky byly červen a leden, čtyři-pět zkoušek za měsíc, žádné tři zkoušky za týden. Kéž by dnes bylo řádu více. Kéž by byli dnešní studenti méně rozptylováni, ale z toho bych se neodvážil vinit jen je.

Mohl bych pokračovat, mohl bych kritizovat komunismus a ideologické prvky ve výuce, ale to by bylo banální. A laciné. A známé.

Trápí mne dnešek. A dnešní kvalita školy. My, ekonomové, myšlenkově žijeme ve světě časových řad, méně ve světě dat prostorových či průřezových. Proto se přimlouvám za hodnocení v čase, ne v prostoru. Neodvážil bych se porovnávat kvalitu VŠE s podobnou školou ve Finsku, Irsku či Texasu. Trápí mne dnešní úroveň znalostí v porovnání s minulostí. Svým synům, dnes už vlastně vnoučatům – když vidím rozsah jejich mimoškolních aktivit – říkám, že jsou buď daleko chytřejší, než jsme byli my, nebo je toho učiva méně. Nebo se musely snížit nároky kladené na studenty. Jiné vysvětlení nemám.

Změnila se doba, změnili se studenti. Před 20 lety jsem zde vyslovil tyto věty: „Vysoká poptávka zaměstnavatelů po graduovaných ekonomech činí ekonomické vzdělání relativně atraktivní, což mnohé studenty poněkud „rozmazluje“. Za nezdravý trend považuji narůstající počty studentů, kteří paralelně studují jinou vysokou školu nebo jsou zaměstnáni na plný úvazek, což si jako bývalý pilný žák nedovedu představit. Neučme studenty memorovat encyklopedická fakta, vzorečky a vládní vyhlášky. Nevychovávejme úzce specializované a pro potřeby praxe „na míru šité“ odborníky bez širšího společenskovědního rozhledu a bez schopnosti tvořivého myšlení.“ Myslím, že bych tyto věty teď mohl či dokonce měl zopakovat. A spíše ještě dále rozvíjet.

Změnili se i učitelé. Došlo k vychýlení ve struktuře práce vysokoškolského učitele. Dříve byla jeho hlavním úkolem pedagogická činnost, dnes je to věda a získávání grantů. Pedagogická činnost je už pro některé trochu na obtíž. Před lety jsem urazil rektora jedné mimopražské vysoké školy, když jsem při jeho slavnostní inauguraci řekl, že jsem v jeho proslovu opakovaně slyšel o budování „center excelence“, ale že jsem od něho neslyšel ani jedno ze slov pedagogická činnost, výuka, vedení studentů, motivace studentů k oboru, atd.

Je realitou dneška, ale nemělo by to být omluvou, že desítky soukromých škol vedou k rozmělnění velmi omezeného počtu kvalitních univerzitních učitelů a k jejich cestování ze školy na školu. Ne dvakrát za život, ale dvakrát za týden. Je to na úkor osobního kontaktu se studentem. I spojení dvou vyučovacích hodin v jednu (bez přestávky) vede k tomu, že učitel nemá šanci o přestávce mluvit se svými studenty. A to nebudu radši ani zmiňovat své otazníky nad kvalitou zahraničního studia pod heslem tzv. „erasmu“.

Na dnešní VŠE je spousta nových, zajímavých předmětů, ale nejsem si jist, že se studenti učí ekonomicky myslet. Nejsem si jist, že jsou svými učiteli vedeni k „the economic way of thinking“. Nejsem si jist, že je jejich učiteli ekonomická teorie a její vnitřní logika (nikoli různé ekonomické techniky) dostatečně důsledně vyučována. Trápí mne to o to více, že jsem přesvědčen, že není nic praktičtějšího než dobrá teorie. Ekonomie – zejména ve střední Evropě – vyrostla z kameralistiky, z nauky potřebné pro vysoké státní úředníky. Skutečnou ekonomii bychom opouštět neměli, zejména ne tímto směrem.

Ekonomie je společenská, tedy nikoli přírodní věda, a to vyžaduje učit se z dějin ekonomických doktrín a z ekonomické historie. Děláme to? Ve fyzice to nutné není, v ekonomii je. Zvládají studenti práci s daty? A jsou k tomu vedeni? Neodvažuji se zeptat dnešních absolventů, co je to směrodatná odchylka nebo koeficient autokorelace.

Neodvažuji se předpokládat elementární znalost dvou-tří jazyků. My jsme si před šedesáti lety přidávali další, tedy čtvrtý, nepovinný jazyk. Já sice neumím dnešní kouzla s počítači, ale vím, že vědomosti jsou něco jiného než vyguglitelné informace. A že vědomosti jsou jediná cesta, jak se nestát obětí desinformací.

Otevřít tuto Pandořinu skříňku by už ale bylo více o dnešním světě než o dnešní VŠE. Proto ji otevírat nebudu.

Děkuji za pozvání. Škole přeji další úspěšná léta. A hlavně kvalitní a o ekonomii se zajímající studenty.            

Václav Klaus, Homecoming, setkání absolventů VŠE u příležitosti 70. výročí založení VŠE, 21. října 2023, VŠE Praha