Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Nejen o rozdělení…

Nejen o rozdělení Československa

Projevy a vystoupení, 21. 8. 2023

1. Přijal jsem Vaše pozvání promluvit zde o 30 let staré události, kterou bylo rozdělení Československa a vytvoření dvou menších samostatných států. Považuji tento mimořádný moment za důležité téma.

2. Dlouho se – těm z nás, kteří jsme tyto okamžiky aktivně prožívali a byli jejich přímými účastníky – zdálo, že už je tato událost minulostí, která má zůstat historikům, že je v tom, proč se to stalo, všechno podstatné dostatečně známé a hlavně že má toto téma minulosti přestat být předmětem dnešní politiky a dnešního politikaření. Ani jedno z toho bohužel neplatí. Proto je třeba o tom mluvit i teď, i když má člověk pocit, že neříká nic nového. Ti, kteří u toho byli a kteří si i mnoho jednotlivostí ještě dobře a nezkresleně pamatují, musí podat novým generacím jasné svědectví. Toto téma nesmí začít žít svým vlastním životem.
 
3. Je určitě náhodou, že o rozdělení Československa zde dnes mluvíme právě 21. srpna, což je jeden z dalších výrazných okamžiků naší historie. Už je ale dnešku vzdálen více než to, co se odehrávalo v létě 1992, a proto jeho pamětníků rychle ubývá. Resp. rychle ubývá těch, kteří onen tragický den 21. 8. 1968 prožili v dospělém věku a byli schopni jeho hlavní souvislosti chápat. Je to samozřejmě téma úplně jiné, ale nezanedbatelnou souvislost s  tématem dnešním má.   

4. Já jsem nemohl zažít debaty roku 1918, kdy bylo Československo jako produkt porážky Rakouska a Německa a jako ambice wilsonovské politiky – poněkud uměle – vytvořeno. Samostatnost na Vídni si však naši rodičové a prarodičové přáli, to mohu potvrdit. Neprožil jsem ani březen 1939, a proto ani vznik Protektorátu Böhmen und Mähren (Čechy a Morava) a Slovenského štátu. Nic autentického a originálního o tom nevím, ale v průběhu svého života jsem si stále více jako důležitý fakt uvědomoval, že tehdy došlo k prvnímu rozpadu Československa, po němž v našich dvou zemích nastal na řadu následujících let velmi rozdílný vývoj. Určitě se to nestalo náhodou. Nebyli jsme homogenním státem a v té chvíli jsme byli spolu jen dvě desetiletí, na což je mnohdy zapomínáno. Žádnou konstantou dějin naše spojení nebylo.
 
5. Další výrazné okamžiky naší novodobé historie, včetně druhého dělení Československa, jsem měl nejen já, ale i mnozí žijící možnost zažít. V roce 1968 jsem byl vědeckým pracovníkem Ekonomického ústavu ČSAV a podílel jsem se – sice jako juniórní člen – na přípravě a realizaci známé Šikovy ekonomické reformy, která znamenala do té doby nejvýraznější pokus o změnu komunistického ekonomického systému. Nejen u nás. Byla to pro mne obrovská zkušenost. Mé svědectví událostí této chvíle je proto autentické, nikoli pouze vyčtené z literatury. I tehdy se v otázce vztahu Čechů a Slováků odehrálo nemálo důležitého.

Češi v 60. letech chtěli systémové změny v ekonomice a v závěru tohoto období i v politice. Slováci usilovali více o změnu státoprávního uspořádání tehdy unitárního Československa, chtěli zvýšit svou samostatnost, chtěli federaci. České téma to nebylo.

Přišel 21. srpen a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Původně bylo zamýšleno v den státního svátku 28. října uzákonit rozsáhlé, dlouho připravované změny, ale všechny reformistické ekonomické a politické zákony „padly pod stůl“. Tehdejší vláda, pod silným tlakem okupačních sil a jejich domácích pomocníků, ke schválení 28. října proto předložila pouze jednu jedinou významnou změnu – vytvoření federace. To samozřejmě schváleno bylo.  Slováci se radovali, my mlčeli. Tato odlišnost byla významnou charakteristikou tohoto okamžiku. Stejně asymetricky probíhala i následná 70. a 80. léta. V této věci se za tuto dobu nic významného neudálo.

6. Přišel rok 1989. Chtěli jsme se zbavit komunismu a všeho, na čem byl založen a co z něj vyplývalo. Chtěli jsme se zbavit jeho podstaty. Alespoň někteří z nás to viděli takto, zatímco někteří jiní chtěli provést pouze nejviditelnější a nejpovrchnější věci: volně cestovat na západ a mít západní konzumní společnost. Někteří jsme věděli, že je třeba udělat více, věděli jsme, že je třeba transformovat celý společenský systém, jeho ekonomiku a jeho politiku. O tom všem byla ona sametová revoluce a následující transformační éra.

V komunismu bylo zakázáno téměř všechno, tedy i jakékoli úvahy o jiném státoprávním uspořádání. Proto se o pocitech Slováků v unitárním státě nemluvilo, proto toto téma zůstávalo pod povrchem. Sílu tohoto tématu pro Slovensko jsme podceňovali. Mnozí z nás – kteří jsme si mysleli, že jde v tuto chvíli hlavně o svobodu, trh a parlamentní demokracii – jsme proto byli zaskočeni naprosto nečekanou událostí prvních týdnů roku 1990, tzv. pomlčkovou válkou. Podobných věcí sice bylo více, ale právě tuto událost já považuji za přímo symbolickou.

Prezident Havel chtěl rychle odstranit slovo socialistická z názvu naší republiky, a proto hned v lednu 1990 požádal parlament, aby to učinil. Považovali jsme to za samozřejmost, vůbec jsme se tomu nevěnovali, na jednání federálního parlamentu jsme jako ministři federální vlády ani nepřišli (nebyli jsme navíc v minulém režimu zvolenými poslanci, a proto jsme stejně nemohli hlasovat). Měli jsme jiné starosti. Místo pouze formálně provedené úpravy názvu našeho státu však vypukl spor úplně jiný. Slováci ve federálním parlamentu zcela nečekaně žádali do slova Československo vložit pomlčku, tedy Česko-slovensko nebo spíše Česko-Slovensko. Ukázalo se to být předzvěstí dalšího vývoje.

V období 1990-1992 se témata tohoto typu vracela nepřetržitě. Slovensko, v podstatě celé, nejen národnostně či národoveckyuvažující politici, požadovalo nejdříve autonomii, pak stále více samostatnost. Vývoj evidentně směřoval tímto směrem. Ofenziva byla na straně zastánců těchto požadavků, defenziva na straně těch, kteří si mysleli, že bude možné všechno vyřešit v klidu, bez spěchu, někdy v budoucnu, ve společném státě. Já jsem patřil mezi ty druhé. K tomu ale aspoň dvě dovysvětlující poznámky.

V prosinci 1989 jsem se stal federálním ministrem financí, který musel mimo jiné sestavovat federální rozpočet. Ten vyžadoval pokračovat v přerozdělování ve prospěch Slovenska, což bylo konstantou našeho finančního systému po dlouhá desetiletí. Jako ekonom sice dobře vím, že díky iracionálním cenám, které neodrážely skutečnou situaci v ekonomice, je každý soud o tehdejší ekonomice v podstatě sporný, ale toto přerozdělování nesporně existovalo. Já bych nikdy – ani tehdy, ani teď – nepoužil slova „penězovod na Slovensko“, ale tak se o tom tehdy mluvilo.

Dokud Slovensko nechtělo samostatnost, o tomto tématu se „mlčelo“. Pak se to ale najednou stalo zásadní otázkou. Udělal jsem všechno možné i nemožné pro to, aby se toto „doplácení na Slovensko“ dostalo i do rozpočtu na rok 1992, což se mi podařilo i přes veliký odpor najednou silácky se tvářící české Pithartovy vlády a Kalvodovy málo zodpovědné strany ODA. Na podzim 1991 mi bylo naprosto jasné, že už by se to v žádném dalším roce nepodařilo zopakovat.

Česká politická scéna o Slovensku v první polistopadové éře sice mluvila, ale na Slovensku se přímo neangažovala, s výjimkou komunistické strany, která byla od svého založení celostátní. Na počátku roku 1992 jsem spolu se spoustou Slováků vytvořil politickou odnož ODS, stranu ODS Slovensko, která kandidovala v následujících červnových volbách. Bohužel se těsně nedostala do slovenského parlamentu. Měla řadu zajímavých členů, např. lídrem kandidátky ODS na východním Slovensku (Košice, Prešov) byl slavný filmař Juraj Jakubisko. Tiskovou mluvčí ODS Slovensko byla pozdější slovenská premiérka Iveta Radičová. Tato strana kandidovala ve volbách ve snaze udržet společný stát. Nemělo by to být zapomenuto. Žádná jiná česká politická strana to neudělala. Já jsem spolu s manželkou objížděl slovenská náměstí na úkor toho, abych vedl volební kampaň ODS doma.

V letech 1990-1992 probíhala mezi českou a slovenskou vládou a mezi českým a slovenským parlamentem řada jednání o budoucím státoprávním uspořádání. Bohužel bez jakékoli koncepční myšlenky a při rychle se proměňující politické situaci, kdy složení parlamentu brzy přestalo odrážet politickou realitu. Proto bez skutečného mandátu těch, kteří se tehdy „na hradech a zámcích“ potkávali. Bylo jasné, že opravdový mandát přinesou až volby v červnu 1992.

I já dlouho věřil, že k nějakému schůdnému kompromisnímu řešení dojde, ipřes mnoho opačných signálů. Jedna věc pro mne však byla signálem klíčovým. V dubnu 1992 jsem se jako ministr financí a místopředseda federální vlády setkal mezi čtyřma očima – na Helmutem Kohlem organizované konferenci v Německu – se slovenským premiérem Jánem Čarnogurským a ten mi zcela jednoznačně řekl, že Slovensko chce samostatnost a – v přeneseném smyslu – že chce mít svou hvězdičku na vlajce Evropské unie. Byla to jasná zpráva. Věděl jsem, že tuto hvězdičku může mít jen samostatný stát. Rezolutnost Čarnogurského pro mne byla studenou sprchou. Po pár týdnech přišly dlouho očekávané volby s již více méně stabilizovanou politickou strukturou v naší zemi. A ty rozhodly.

7. Volby v červnu 1992 přinesly zcela jednoznačný výsledek. Zvítězila politika nad nepolitikou. Na Slovensku zcela přesvědčivě vyhrálo Mečiárovo HZDS a do slovenského parlamentu se nedostala ani jedna profederální či pročeskoslovenská strana. U nás – v médiích chválené – slovenské politické strany, jako např. Veřejnost proti násilí, které chtěly pokračování Československa, zůstaly mimo slovenský parlament.

V České republice vyhrálo přesvědčivě ODS a bylo schopné vytvořit většinovou vládu spolu s KDU-ČSL a ODA (až do svého sloučení s ODS tam byla i malá Křesťansko-demokratická strana, KDS). Úplně prohrálo havlistické Občanské hnutí. Velmi rychle začalo být jasné, že bude obtížné zvolit československého prezidenta, neboť vítězové slovenských voleb dali jasně najevo, že pro ně Václav Havel není přijatelný, což jim ovšem Václav Havel a jeho příznivci nikdy neodpustili. Dařilo se jim slovenské vítěze voleb dlouho nejen doma, ale hlavně ve světě očerňovat.

Vítězové voleb ODS a HZDS spolu začali ihned jednat, prvně už v polovině června, záměrně na půl cesty mezi Prahou a Bratislavou, v brněnské Tugendhatově vile. Česká strana šla do těchto jednání s ambicí nalézt nějaké kompromisní řešení, ale Slovensko dalo jasně najevo, že pro ně federativní uspořádání není dostačující, že chtějí samostatný stát.

Dodávám, aniž by jeho reprezentanti měli jasno v tom, jak má tato samostatnost vypadat. Mluvili neurčitě o konfederaci, což nám připomínalo zcela nepřijatelný Pithartův dvojdomek. Mluvili o společném státě, ale současně o samostatné zahraniční politice, o odlišných daních, o odlišných clech, dokonce i o odlišné měně. Někteří i o odlišných velvyslanectvích. Česká strana řekla jasně: buď standardní federace, nebo samostatný stát. Po několika jednáních začínalo být jasné, že jediným možným řešením, které by nevedlo k chaotizaci země (a k „jugoslávskému“ vývoji), je vytvoření dvou samostatných států.

V článku s názvem „Únava ze státoprávních diskusí“, který byl publikován 13. července 1992, jsem napsal, že je „emancipační, sebeurčovací proces na Slovensku naprosto přirozený a legitimní a že neexistuje žádný – navíc český – argument, který by ho měl či směl zpochybňovat. Ať se nám to líbí, či nelíbí, samostatnost Slovenska si přeje drtivá většina slovenských voličů i je reprezentujících politických stran.“ To jsem napsal tehdy, ne dnes. To bylo východiskem našeho tehdejšího uvažování.

Slovensko v průběhu těchto jednání provedlo celou řadu jednostranných kroků, které nás překvapovaly, které k samostatnosti jednoznačně vedly a které pro nás byly jasným sdělením. Jedním z klíčových bylo vyhlášení slovenské ústavy 18. července 1992, což byla věc, která by českou stranu nikdy nenapadla. Všechna následující jednání se proto už v podstatě zabývala jen technikou a technologií toho, jak rozdělení co nejpřátelštěji a nejspravedlivěji provést a jak minimalizovat náklady, které rozdělení státu nutně muselo vyvolat. Našim cílem bylo udržet co nejvíce věcí v podobě, v jaké byly po celá předcházející desetiletí. Ve Federálním shromáždění jsem 11. září 1992 řekl „Do budoucna jsme povinni ve vztazích mezi Českou a Slovenskou republikou zachovat v nejširší možné míře vše vzájemně výhodné a pozitivní z minula.“

Za samozřejmé jsme považovali přetrvání co nejvyšší úrovně ekonomické integrace a k tomu patřilo zachování zóny volného obchodu a celní unie. Původně jsme uvažovali i o pokračování v unii měnové, tedy v další existenci československé koruny, což se brzy ukázalo být nerealistické. Proto československá koruna přežila po rozdělení státu, ke kterému došlo 1. ledna 1993, jen několik týdnů.

Řešili jsme tisíce dalších věcí, jako byl volný přechod přes hranice z jednoho nového státu do druhého, otázky občanství, otázky penzijního systému, zdravotnictví, školství, atd. Naše tehdejší řešení bylo, ve snaze nekomplikovat rozdělení, vůči Slovensku vysoce velkorysé. Mnohé z toho zůstalo – zcela iracionálně – v platnosti dodnes. Např. studium na vysokých školách, které umožňuje desetitisícům či statisícům Slováků studovat i dnes zadarmo na našich vysokých školách. Není mým záměrem pokoušet se udělat právě teď výčet všech těchto mimořádných zvýhodnění občanů obou našich zemí vůči „zbytku světa“, připomínám je jenom proto, abychom o nich věděli a nezapomínali na ně.

V podstatě jednoduše bylo provedeno rozdělení majetku. Vycházelo se z teritoriálního, tedy územního principu, což bylo aplikováno zejména u nemovitostí a u těch věcí movitých, které s nemovitostmi tvořili funkční celek. Jinak se vycházelo z prostého poměru počtu obyvatel a vše – včetně např. armády či velvyslanectví ve světě – bylo rozděleno v poměru 2:1. Toto jednoduché pravidlo se osvědčilo a díky němu jsme se vyhnuli mnoha komplikacím.

8. Stále se vrací otázka referenda. Zapomíná se, že nejen dnes, ale o to více v roce 1992 jsme byli v systému nepřímé, tedy zastupitelské demokracie. Referendum, jako prvek přímé demokracie, do té doby v našich dějinách ještě nikdy nebylo použito. Jak už jsem zmínil výše, významu politického mandátu jsme si byli velmi dobře vědomi, a proto také nebylo možné v letech 1990, 1991 a 1992 provést žádné vážné rozhodnutí.

Zásadní politický mandát přinesly až červnové volby roku 1992. Tam voliči jasně rozhodli. To, že se jednotlivé politické strany velmi choulostivého tématu budoucnosti společného státu v předvolebních diskusích obávaly, a proto o něm mluvily jen opatrně a nikoli rezolutně, bylo pochopitelné. V písemných programech politických stran proto žádný jednoznačný výrok nebyl (mluvím o vážných politických stranách). Ale každý, kdo tato léta prožil, dobře ví, že toto téma tehdy hrálo roli zcela zásadní. Každý volič dobře věděl, že jeho hlas bude – přímo nebo nepřímo – hlasem o tomto tématu. Na české straně, kromě několika nostalgicky uvažujících čechoslovakistů a kromě autentické lásky k Vysokým Tatrám, k haluškám a k borovičce jednoznačně převažovalo hledání racionálního řešení, které by umožnilo hladké fungování budoucího státu. Proto ostrost našeho postoje – buď pokračování federace (s velmi významnou, nikoli pouze okrasnou rolí federálních úřadů) nebo dva samostatné státy.

Na slovenské straně to bylo jasné také. Tam dominovalo – již od roku 1918 existující – úsilí o nějakou formu slovenské autonomie, mířící až k samostatnosti a k oné budoucí hvězdičce na vlajce Evropské unie. Zakrývalo se to nejasnými formulacemi o konfederaci, aniž by bylo naznačeno, jak by tato konfederace (nebo unie nebo jakýkoli jiný svazek států) měl vypadat. A v čem by byla odlišná od dvou samostatných států.

Z toho vyplývá, že neexistovala – zejména pro Čechy – jakákoli smysluplná a proto jednoduchá a srozumitelná otázka do případného referenda. Muselo to zůstat tématem vážných politických jednání, nikoli tématem dryáčnicky zvolené, mediálně trivializované jednořádkové otázky v referendu. Ti, kteří – jak to např. zcela absurdním způsobem řekl ještě nedávno pan Schwarzenberg – chtěli rozhodovat bez mandátu, byli výsledkem voleb zcela rozčarováni a chtěli jejich výsledek referendem smazat. Teď lživě říkají, že jsme se občanů nezeptali. Největším referendem jsou však svobodné parlamentní volby. 

9. Definitivní tečkou za těmito debatami bylo rozhodnutí parlamentu dne 25. listopadu 1992, kdy Federální shromáždění přijalo ústavní zákon č. 542/1992 Sb. o zániku ČSFR k 31. prosinci 1992. Já tento den tolik nezdůrazňuji, protože jsem věděl, že je o tom zásadní politická shoda, která může být narušována jen osobními zájmy jednotlivých poslanců.

Řada politických stran, zejména v České republice, i v těchto volbách do Federálního shromáždění nominovala své politické jedničky. Nikoli do České národní rady (což udělali Slováci). Zvolení poslanci tím získali čtyřletý politický mandát a někteří z nich byli ze ztráty tohoto svého mandátu po pouhém půlroce velmi zklamáni. To bylo velkým problémem i pro mne jako předsedu největší politické strany, ale nakonec tyto dílčí zájmy celek nenarušily.

10. Rozdělení dne 1. ledna 1993 proběhlo v obou republikách naprosto klidně. Oslavováno ale bylo na Slovensku, v České republice se nedělo prakticky nic. To už si jistě někteří pamatujete.

Dne 1. ledna 1993 jsem jako předseda vlády pronesl ve Vladislavském sále Pražského hradu televizní projev, ve kterém jsem zdůraznil, že „volby v červnu 1992 rozhodovaly nejen o rozložení politických sil v zákonodárných sborech, tedy o tom, kdo bude na příští léta pověřen spravovat federaci a obě republiky, ale také a především o možnostech a formách česko-slovenských vztahů. Jejich výsledky, především na Slovensku, daly jednoznačnou odpověď. Před českou stranou vyvstala těžká a nesmírně zodpovědná volba: Rozhodnout se mezi pomalým, veřejně nepřiznávaným rozkladem, doprovázeným těžkými krizovými otřesy a nestabilitou a mezi přesným pojmenováním stavu věcí a pokusem najít takové řešení, které by do budoucna nenapravitelně nezkalilo česko-slovenské vztahy a které by nechalo otevřené dveře pro dobrou budoucí spolupráci. Nechtít vidět, že poslední československé volby podstatným způsobem a zcela legitimně rozhodly o nové úpravě česko-slovenských vztahů, mohou jenom lidé, kteří si novou realitu nechtějí nebo neumějí přiznat nebo lidé, kteří chtějí z politické a hospodářské nestability a chaosu těžit.“

To byla má slova před třiceti lety a téměř osmi měsíci. Nemám na nich co měnit.

Václav Klaus, Letní škola Pedagogické fakulty Palackého univerzity, Olomouc, 21. srpna 2023