---

Hlavní strana » Rozhovory » Václav Klaus pro Lidové…

---

Václav Klaus pro Lidové noviny: Vláda zaspala, promarnila třetinu času

Rozhovory, 27. 3. 2023

Zažil jste předávání úřadu po Václavu Havlovi a váš vztah nebyl ideální. Jak hodnotíte čerstvé předání prezidentského úřadu?

Myslím, že předání úřadu není ta nejhlavnější věc našich dějin. S Václavem Havlem bylo předávání nulové, protože Václav Havel skončil prezidentování dávno předtím, než došlo k prezidentské volbě. Mezi jeho odchodem z funkce a inaugurací uplynuly téměř dva měsíce. Takže on u toho absolutně nefiguroval, vůbec. Nula. Ale to neříkám ve špatném.

Druhá věc, pan Mathé byl velmi svébytný kancléř, takže od něho jsme nedostali vůbec nic smysluplného. Věc třetí, teď nechápu to divadýlko, které je kolem toho, kde bude kdo sedět, nesedět, kolik dní ještě bude trvat, než prezidentovi vybaví kanceláře. To nechápu, je to hra, která v minulosti by vůbec nebyla možná, protože jsme přišli do kanceláří, ve kterých byly opravdu vytrhané knihovny ze zdí, a bylo to jako po bombardování a vůbec nepadalo v úvahu si tam sednout.

My to nikomu neříkali, nebyla to teatrální hra a předvádění se. Hledali jsme, kde bych si mohl sednout, a našli jsme jednu místnost, a než se to jakž takž upravilo, tak jsem nevím už kolik měsíců v té jiné místnosti seděl. Vůbec jsem neměl sebemenší důvod to někomu z médií sdělovat.

Nový prezident je velmi aktivní. Vy víte, jaké jsou pravomoci prezidenta, a stejně dobře ví každý soudný čtenář, že prezident neřídí zahraniční politiku a nemůže dělat spoustu věcí.

Pro mě je to na straně jedné nepochopitelné a nevysvětlitelné, na straně druhé pochopitelné a vysvětlitelné, protože lidem kolem nového prezidenta jde o změnu režimovou, změnu hlubokou, nejenom osoby prezidenta.

Oni chtějí posunout úřad někam, kde oni si vysnili, že by ten úřad měl být. Prezident by v jejich očích měl být demiurgem dění u nás. Představa, že bych měl jet na návštěvu někam jinam než na Slovensko, vůbec nepadala v úvahu.

Neměl bych pocit, že v době mezi zvolením a inaugurováním, anebo v prvních týdnech, bych měl dělat nějaké zásadní zahraničněpolitické akce. Prostě to bych se nikdy neodvážil. Na to jsem pokorným člověkem, který respektuje úřad, jeho limity, jeho omezení. A tenkrát jsme také neměli klidnou dobu. Odehrávala se celá řada věcí spojených s americkou invazí do Iráku, takže jsme si svoje užili.

Jak se díváte na mechanismus, kterým chce prezident Pavel vybírat ústavní soudce? Obešle desítky institucí s požadavkem nominace a ty předloží svému poradnímu týmu.

Tak zaprvé, zase teatrální akce, prostě patří to k bontonu, obeslat desítky institucí, ale všichni víme, že tak to prostě neběží. Prezident, chtěl-li být prezidentem, musí mít o úloze Ústavního soudu a o některých lidech, kteří padají v úvahu, aspoň nějakou představu. To nemohou být osoby, které on vidí prvně v životě, jejich jména nikdy neslyšel, to musí být někdo renomovaný.

Není možné, aby se někdo stal ústavním soudcem z ničeho. Tady se vytváří dojem, že se to tak kvazidemokraticky dělá, nicméně, když si pro tuto úlohu vybral tým, kde je paní Wagnerová a paní Šabatová, tím přece naprosto jasně naznačil, že z České republiky, z občanů, s jejich světovými názory, vybral malinkou, velmi specifickou výseč, které udělil tímhle výběrem pravomoc.

Já bych nikdy žádnou pravomoc žádné takové skupině lidí nedal, já vím, že to jsou prezidentské úkoly, prezidentské ambice a já vetuju, aby byly na někoho delegovány tyto ambice. To je prezidentova role.

Vládní koalice, která mluví o reformách, zaslala opozici sérii otázek, kterými se má k reformě možnost vyjádřit.

Je to naprosto falešná hra a já nevím, co k tomu říct, kromě totálního odmítání. Prostě vláda musí mít jasný názor, například na boj s inflací nebo jak valorizovat důchody. A musí se snažit získat pro tento svůj návrh jistou podporu v Poslanecké sněmovně, pokud možno i alespoň takovou reakci opozice, aby to nevedlo k tomu, co se tam v poslední době děje.

Jestli vláda chce opozici nepřetržitě urážet, tak bude mít nepřetržitá noční projednávání zákonů, která jsou opravdu karikaturou demokracie. To, co dopustili, aby se vyhrotilo kolem valorizace penzí, je nezodpovědné. Budu se opakovat, ale vláda byla zvolena před 18 měsíci, že by se probudila najednou a dospěla by k závěru, že teď je třeba změnit valorizaci důchodů, tak to znamená, že nic nedělali, věnovali se jiným věcem, podcenili to strašlivým způsobem.

To je přece fenomén, kterého si všichni myslící lidé byli vědomi. Takže kdyby se dávaly známky vládě, tak pětka, jiné číslo není použitelné.

Byl jste i ministrem financí, víte, že na ministerstvu počítají predikce vývoje ekonomiky, inflace… Kdyby byla pravda, co říká vláda, že na velikou inflaci přišli v únoru, nebylo by to obrovské selhání ministerstva financí?

Nevím, já zrovna inflaci beru jako své životní téma, já na to nepotřebuji ani modeláře na ministerstvu financí, já jsem na toto téma napsal knihy, takže já radu v této věci nepotřebuju.

Ale řekněme, že premiér, který nemá tento ekonomický background, je handicapován, jsem plně přesvědčen o tom, že ekonomické znalosti jsou naprostou nezbytností a povinností. Nicméně nevšímat si té inflace tak strašně dlouhou dobu je naprostou nezodpovědností. Nicméně ministrem financí není teoretik inflace, ale člověk z oboru IT, tak možná, že ten svět vidí jinak.

Opakuji stále, kdy inflace vznikala, jak už dávno jsme všechno o ní měli a museli vědět. Jsem akutně naprosto zneklidněn tím, že se dnešní vláda, ale bohužel i drtivá většina ekonomických komentátorů tváří, jako kdyby inflace už byla pryč. Jsem z toho strašně zneklidněn.

Říkám si, oni si myslí, že zaprvé už není, ale ona je pořád 16,5 procenta, zadruhé, že už nezadržitelně klesá a že se tím nemusí zabývat. My všichni víme o inflačních spirálách, o souvislostech ceny–mzdy, ceny – úroková sazba, ceny – měnový kurz. A z toho vznikají nabalující se spirály, které vůbec nevedou k tomu, že by inflace skončila.

Než jsme přišli k tomuto stolu, tak nám píplo, že ve Velké Británii inflace překonala zatím svou nejvyšší hodnotu a dosáhla 10,4 procenta. V Británii se také snaží bojovat s inflací a inflace jim zrychlila. Čili jestli si někdo u nás dneska myslí, že už je to zažehnaná věc, tak to opravdu není.

Někteří ekonomové říkají, že se dostáváme do měsíců, kdy už v loňském roce byla inflace vysoká, takže meziroční nárůst už nebude takový problém. V půlce roku má být prý inflace jednociferná.

Kdo tomu uvěří? Nevíme. Jedna věc je, že to množství peněz v oběhu vytváří obecné klima, které inflaci v jednom případě umožňuje, v druhém případě samo vytváří. A že jsou další hybatele té inflace, tisíc a jedna věc, od pohybu mezd, pohybu cen energií po válku na Ukrajině. Že by někdo mohl mít jistotu, že tyhle faktory už jsou v klidu a že k ničemu dalšímu nevedou, to je obdivuhodné. Já bych se bál jako ministr financí.

Zažil jste reformy jako předseda vlády i v prezidentské funkci. Jak se díváte na dnešní koalici, která má jakýsi katalog změn, který nepublikuje, a obyvatelstvo se dozví výsledek až poté, co vláda na svém zasedání rozhodne, co bude platit?

Tak zaprvé se zamýšlím, zda jsem v roli prezidenta zažíval reformy. Myslím, že už v podstatě reformy skoro nebyly, že to byly jen dílčí posuny parametrů nebo dílčí změny v zákonech. Já už bych váhal, jestli byly reformy v posledním čtvrtstoletí, které by si zasloužily aspoň to slovo reforma psát s velkým R.

Byl tu minimálně pokus o důchodovou reformu, který ztroskotal.

Ne, ne, to byly všechno parametrické změny. Důchodová reforma je něco úplně jiného. To je reforma vztahu člověka k vlastnímu životu, vztahu člověka, potenciálního důchodce, ke státu a tak dále. To, co se tady dělá, jsou debaty o dílčích parametrech důchodového systému, z nich nejsnazší a nejsrozumitelnější a pro každého nejvíce viditelný je věk odchodu do důchodu.

Reformy vyžadují dnes a denně přicházet do televize i jinam. Dnes a denně ústy premiéra a odpovědných ministrů vysvětlovat, objasňovat, obhajovat, říkat lidem, že to je naprosto nezbytné. Když se to nedělá, tak to nemůže mít dobrý výsledek, veřejnost to nepochopí a nesmíří se s tím. Opozice bude hrát ze svého hlediska racionální politickou kartu, polemiku s vládou.

Důchodová reforma je oříšek pro všechny země světa. Nebylo možné, abychom ji udělali na začátku 90. let, když jsme „pouze“ reformovali komunismus v kapitalismus. Důchody mají své systémy uvnitř kapitalismu a je potřeba je reformovat. To je jiná otázka, jiná fáze. K tomu jsme nikdy, nikdy konsenzus na politické scéně nenašli, protože to je navýsost pravolevé téma.

Jak hodnotíte vládní snahy o likvidaci strukturálního deficitu?

Já tam žádnou změnu nevidím, necítím, neslyším. To jsou volné věty jen tak vystřelované do vzduchu. Když vidíme, jak nejsou schopni škrtnout některé jednoduché věci už dneska, tak myšlenka, že by škrtli věci zásadní, se mně zdá nepředstavitelná.

To musí přijít nový reformátor, nový někdo, kdo se přihlásí, použiju velmi sporný termín, k utahování opasků. Žili jsme si nad poměry a teď nastává éra utahování opasků. Než vláda začne prodávat myšlenku utahování opasků, tak jakékoliv změny, detailní na úrovni ministerstev, nestojí ani za řeč.

Myslíte si, že žijeme nad poměry?

Samozřejmě že jsme si žili nad poměry. Vytvářeli jsme dlouhý, velký rozpočtový deficit v hodnotách, které pro mě byly naprosto nepředstavitelné. Já zodpovědně říkám, že jako předseda vlády a ministr financí jsem nedýchal v posledních dnech prosince, anebo když se dopočítávaly všechny opožděně přicházející platby v prvních dnech ledna. Nedýchali jsme, jestli budeme mít nulu, jestli opravdu budeme mít nulový deficit, a když nám to najednou nevyšlo o jednu miliardu, tak jsem se vztekal, že to je špatně. Teď jsou deficity 300 miliard, letos to bude čtvrtý rok po sobě.

Problém je přece v tom, že velká většina výdajů jsou mandatorní. A vláda v tomhle může dělat operativně velmi málo.

No, no, počkejte, ale to je jedno. Jestli mám už 18 měsíců vládnutí za sebou, tak to znamená, že jsem něco strašného zmeškal. Můj graf deficitů znáte? (viz obr.) Považuji tenhle graf za sice triviální, ale hrůzostrašný. Graf vždycky řekne víc než spousta slov, je důležité, aby lidé dostávali tuto zprávu do očí.

Vláda vystupuje jako vláda rozpočtové odpovědnosti.

Ne, to si děláte legraci? To jsem nikdy ani neslyšel. Dneska se přece vláda vůbec nechová jako někdo, kdo chce za každou cenu vyrovnávat rozpočet. Žádnou takovou větu jsem od nich nikdy neslyšel. Samozřejmě že v rozpočtu je nějaká vata, která nebude znamenat říznutí do masa. Ale to není 300 miliard. Takže 300 miliard znamená říznutí do návyků, chování, do zvyklostí všech subjektů ekonomiky, včetně jednotlivých občanů. No a to vláda musí sdělit, že tahleta fáze nastává. Nesděluje zatím.

Takže myslíte, že když 18 měsíců nic nedělali, tak nebudou dělat nic i nadále?

Neříkám, že nebudou dělat nic, ale to, že zmeškali tolik času, je prostě otřesná věc. To se nemělo v žádném případě stát. Osmnáct měsíců je 1,5 roku a je to třetina vládnutí. Třetina volebního období a víte dobře, že v poslední třetině, čtvrtině už se radši nic nedělá, aby se nenaštvali voliči. Šance udělat nějaké nemilosrdné škrty jsou vždycky na začátku, ale to oni se konsolidovali v nezkonsolidovatelné pětikoalici a nedělají nic. A já nevím, jestli ministři z těch menších stran problém vůbec doceňují.

Měli bychom být připraveni na to, že sice vláda neprosadí žádné reformy, ale může přijít nějaký šok, který nás postaví před hotovou věc a nějaká fiskálně drsná opatření?

Tak samozřejmě kdyby přišel nějaký externí šok, tak to vyvolá obrovskou reakci. Já dávám příklad se zemětřesením. To je přírodní katastrofa, přírodní šok, ale inflace u nás, obří deficit státního rozpočtu, nejsou přírodní katastrofou. To je věc způsobená lidmi, námi samotnými. To za nás neudělali ani v Německu, ani v Portugalsku, ani v Dánsku. To jsme si udělali, tyto deficity a tuto situaci, my sami. Takže to je k otázce šoku.

Odlišil bych dva pojmy pro další diskusi. Jedna věc je očekávání nějakého dalšího velkého vnějšího šoku. A druhá varianta je kumulace dílčích jevů. Já si myslím, že víc nám hrozí to druhé než to první. Takže kdyby to bylo to zemětřesení s velkým Z, tak je to jasné, kdo je viník a kdo to způsobil. Myslím, že to bude synergický efekt nejrůznějších drobností, údajných drobností, které mohou vytvořit neudržitelnou situaci. Takže může to být i bez nějakého viditelného vnějšího šoku. A toho bych se bál víc.

Co byste vládě poradil?

Nemá smysl radit jí detaily. O to vůbec neusiluji a na to musím odpovědět, že prostě ve vládě nejsem a není to moje zodpovědnost. Ale kdybych řekl něco jako reprezentant společenských věd a ekonomie, tak myslím, že hlavně změnit mentalitu, změnit vidění světa. Je potřeba sdělit lidem, že si žijeme nad poměry, že vytváříme dluhy a že je to potřeba změnit.

Jakmile by lidé toto přijali, pak je možné se hádat o tom, jestli víc škrtnou ve školství, zdravotnictví, na zbrojení, podporu v nezaměstnanosti, na inkluzi ve školách. Čili nejde o to vyzobávat, jak se někdy v ekonomické hantýrce říká, trhat nízko visící plody na stromě, které se dají dosáhnout snadným způsobem, zatímco vylézt do koruny stromů je obtížnější. Trhání nízko visících plodů či seškrtání maličkostí, to není úkol pro oponentní institut našeho typu.

Myslím, že jde o změnu systému uvažování, a tím se dostávám k obecnému závěru. Samozřejmě že inflace byla způsobena špatnou měnovou a fiskální politikou. Samozřejmě u nás a na celém Západě. Ale musím se dívat ještě dál a říkat, proč nastala špatná měnová a fiskální politika. Ta souvisí s celým společenským systémem, s tím, čemu já říkám Anspruchsgesellschaft neboli nároková společnost. Získání způsobu myšlení, že má člověk na všechno nárok a jenom se mu musí vyhovět. A to je fenomén, který přesahuje rámec úzce pojaté ekonomie, ten míří dál. A změnit Anspruchsgesellschaft je základní úkol naší doby.

Martin Zvěřina, Lidové noviny, 25. března 2023