---

Hlavní strana » Rozhovory » Václav Klaus pro Lidové…

---

Václav Klaus pro Lidové noviny: Přímá volba prezidenta je neštěstí

Rozhovory, 22. 12. 2022

LN: Co říkáte na to, že strany, kromě dvou hodně netypických, nedokázaly postavit kandidáta do prezidentské volby?

Odlišme dvě věci: zda strany jsou skutečné strany a druhá věc je prezidentský kandidát v přímé volbě. Dnešní strany autentickými politickými stranami nejsou, nevidím tam žádné stranictví. Fialovi a jeho předchůdcům, zejména Topolánkovi, se podařilo jakýkoli stranický smysl ODS vynulovat.

Jiná věc je navrhování kandidátů v chaotickém světě přímé volby. Nejsem si jist, zda je to vůbec možné. V našem světě je kandidát, je-li stranický, do značné míry dopředu handicapován. Nějak vznikla a přímou volbou se posílila představa, že prezident má být něco jako duch nad vodami, nepatří nikam a nejlépe by bylo, kdyby přiletěl z Ameriky jako blahé paměti Švejnar.

Ono to politickým stranám skoro nelze vyčítat. V den, kdy došlo v parlamentu k hlasování o přímé volbě prezidenta, jsem jako prezident měl na Hradě schůzku s předsedou jedné klíčové strany, která neměla nikdy přímou volbu ve svém programu, ale hlasovala pro všemi deseti. A když na Hrad dorazil, asi s dvouhodinovým zpožděním, tak řekl, musel jsem hlasovat pro. Říkal jsem mu, vždyť vy jste to nikdy neměli v programu, nebudu říkat my, asi tušíte, která strana to byla.

On mi bezelstně řekl: My nemáme kandidáta na prezidenta, proto nemáme naději, abychom prezidenta prosadili, když navrhneme osobu, která není autentickým kandidátem, ta získá dvě či čtyři procenta hlasů, budu viněn já jako předseda strany. Pro mne je optimální, že se někdo přihlásí a já nebudu viněn.

To je pro mne přes deset let stará historka, ale nezapomenu na ni nikdy. Tehdy jsem tomu člověku řekl: Já jsem nevěděl, že vy jste tak cynický, a on pokrčil rameny. Takto vznikla přímá volba prezidenta v České republice a produktem toho je dnešní proces, který nazývám sebevybírání kandidátů. To není nominování někým, výběr založený na prosazování politicko-ideového programu. Je to sebevybírání a ty směšné exempláře, které dnes vidíme v prezidentské volbě, to neštěstí naší země jen potvrzují.

LN: Před 33 lety jste se stal ministrem financí, jak se díváte na to, kam Česká republika za tu dobu došla?

To je na knížku, ne na jednu otázku. Prvotní byla má reakce jako ministra financí: věděli jsme, že vinou komunismu žijeme v hluboké ekonomické nerovnováze, a díky zmrazeným cenám nedocházelo k inflaci. Věděl jsem, že úkolem ministra financí je tuto rovnováhu zmenšovat a že je to základní cíl.

V tomto smyslu smutně vzpomínám na tu dobu, protože dnešní ministr financí a dnešní vláda něco takového neví. Čalfova vláda to také nevěděla, ale já jsem jim to vnutil a přesvědčil jsem je, že je to téma doby. Můžeme vtipkovat o tom, zda jsem si výrok „utahujme si opasky“ vymyslel, nebo zda je mi jen připisován, ani já nevím, ale v každém případě je jasné, že jsem v zemi vytvořil nějakou atmosféru. Postrádám, že by se dnešní vláda o něco takového snažila.

LN: Doháníme západ ekonomicky tempem, které jste si tehdy představoval?

Věděl jsem, že dohánění není samozřejmost, rychlá bezbolestná procedura. Vedl jsem v tu chvíli zásadní souboj s Valtrem Komárkem, který říkal, marka za tři koruny a Rakousko doženeme za šest let, nebo něco takového. Proti tomu jsem zásadně protestoval, věděl jsem, že nic takového není možné. To je první půlka odpovědi.

Proces dohánění existoval a existuje, asi ne zrovna v tuto chvíli, protože když se objevila ekonomická zakolísání, a ta byla u nás třikrát (1997–1998, 2008–2009 a pak covidovsko-maláčovská krize), vždycky jsme dopadali o kousek hůř než standardní západoevropská země. Protože zranitelnost ekonomiky je a byla větší, takže jsme vždy poztráceli to dohánění. Nicméně jako dlouhodobý proces dohánění pokračuje.

LN: Za vaší vlády jste utahovali opasky, nabízeli jste občanům vizi, nechybí vládě nějaký takový koncept, nekomunikuje s občany nedostatečně?

Věta „vláda nekomunikuje“ je zásadní formulace. Nejde o to, že vládní představitelé nevystupují často v televizi a nedělají interview či tiskové konference. To dělají, ale to je napomádovaná akce, to není vážná věc. Ta nekomunikativnost je tak nějak zabudována v lidech, kteří tam jsou. Lidé typu Fialy a Stanjury a dalších nejsou komunikátoři, to je evidentní. Jsou to spíš introverti, kteří najednou musí mluvit před veřejností.

Jestli má vláda vizi? Je těžké mít vizi s velkým V, to bych nikomu nevytýkal. Vláda musí mít program. Záměrně odlišuji vizi od programu, protože vize je ve špatném smyslu chiméra, v dobrém dlouhodobý záměr a plán. Program je něco hmatatelného a tato vláda ho nemá. Nemá ho proto, že jej nemají jednotlivé politické strany, a nemá jej též proto, že program ani vizi nemůže mít pět politických stran tvořících vládu.

Myslel jsem, že to není překonatelné, ale je. Ukázalo se, že v Dánsku bude vytvořena první většinová vláda v posledních třiceti letech a že ji budou tvořit zástupci všech politických stran. Fialu a Rakušana to překonává. Jak jsem napsal v jedné páteční glose, připomíná to Národní frontu.

LN: Současná společenská objednávka vytváří dojem, jako by na Hradě měl být nějaký pěkný fíkus. Přičemž přímá volba to vylučuje. Prezident vždy bude aktivistický, též proto, že pochází, jak jste říkal, ze samovýběru. To je konkurz, taková volba miss.

To jste řekl vy, konkurz, miss. Já si to sice myslím taky, ale nikdy bych si to netroufl říct. Jedna miss se nám už přihlásila, protože si myslí, že se podívala do zrcadla a to jí říká, že je nejkrásnější.

LN: Jako exprezident víte, že když se někdo dostane do této funkce, ocitá se před obrovskými úkoly. Na tom, jak je bude řešit, závisí do značné míry politický život.

Obecně to platí stoprocentně. Prezidentskou funkci jsem vykonával deset let. Dvakrát deset let jsem mohl sledovat jiné prezidenty. Můj názor je, že se funkce dá vykonávat různým způsobem. Jedna věc je ji vzít jako plnohodnotné zaměstnání a věnovat se jí od rána do večera.

Druhá věc je vyzobávat si z ní různé úkoly, které se prezidentovi líbí, a těm se věnovat. Já si myslím, že to je případ mého předchůdce a mého následovníka. Dovedu si představit, že přijde nějaký jiný kandidát a bude funkci vykonávat na půl plynu, nebo okrajově, nebo s jasným vědomím, že o některých věcech nic neví a nechce vědět a nebude se do nich namáčet.

Nechci to komentovat, nechci to už dále rozvíjet. Jsem z toho smutný. Prezidentská funkce měla být politickou funkcí a měla vycházet ze zakotvenosti v politice. A nezakotvenost některých dnešních kandidátů je do nebe volající.

LN: Nechci po vás, abyste hodnotil jednotlivé kandidáty. Jde spíš o to, že většina favoritů nemá polickou průpravu. Ocitnou se v prostředí, které je pro ně cizí, protože vrcholná politika je střetávání zájmových skupin a prezident to může nějak moderovat.

Říkáte to lépe než já, nemusím k tomu nic dodávat. Pokusil bych se rozvinout jeden výraz, který jste použil, a to je politická průprava. Ono jde také o typ politické průpravy. Když bude někdo dělat prezidenta z pozice, že byl dosud starostou malé obce, každý bude vědět, že to nestačí.

Nestačí to ani na ministra, jak se přesvědčila nedávno ministryně životního prostředí. Ale já myslím, že onou dostatečnou průpravou nejsou ani léta strávená v Senátu. Musí to být exekutivní funkce a standardní stranickost, aby to mělo smysl. Jinak si můžeme zvolit kohokoliv.

LN: A není ideálem voliče to, co mu je nabízeno? Aktuálně máme tři favority a zdá se, že voličům tahle nabídka vyhovuje.

Je velmi sporné, jak bychom mohli měřit, zda to voličům vyhovuje. Já si myslím, že to nebude změřeno ani účastí v prezidentských volbách, je nemalá skupina voličů, kteří k prezidentské volbě přijdou, protože si myslí, že je to tak správně. To nebude měřítkem ideálnosti kandidátů.

Já se setkávám asi se špatnými lidmi. Slyším jedinou nešťastnou formulaci – nemám koho volit. Myslím, že je to pocit v této zemi všeobecný a vyjadřuje se k individuální lidské kvalitě kandidátů, jak se sebekandidují, jak za sebou nemají žádné politické hnutí.

To je tragická věc a nastane to, že v prvním kole nebudu nikoho volit, protože žádného kandidáta nemám, a v druhém kole se může stát, že půjdu volit menší zlo. V tom myslím není moje zvláštnost, moje výjimečnost. Možná si to někdo z milionů voličů takto čistě nezformuluje jako já. Toto ale bude postup mnoha dalších lidí, kteří se dostaví k prezidentské volbě.

LN: Může nový prezident udělat něco pro zlepšení situace, bude-li se angažovat na 100 procent?

Nevidím tam takovou osobnost. U některých si myslím, že budou nemalou částí společností rezolutně odmítáni. Bude to připomínat prezidentskou dekádu Miloše Zemana. Řada lidí se s tím nesmířila a to oslabovalo celý výkon prezidentské funkce.

LN: Miloš Zeman nepomáhal tomu, aby se s ním část veřejnosti smířila.

Já se přiznávám, že jsem v situaci voleb považoval Miloše Zemana, mého odvěkého konkurenta na politické scéně, za nejmenší zlo z kandidátů, kteří tehdy byli k dispozici, a samozřejmě jsem ho volil. Ale on myslím opravdu nenapomáhal smíru.

LN: Zní to optimisticky. Kdyby byl příští prezident taková polarizující osobnost a dostatečně se snažil, může situaci změnit?

Ale Miloš Zeman byl mimořádná, politicky zakotvená osoba. Nikdo takový tady není. To je neopakovatelné. Já nikdy nezapomenu na svůj rozhovor před zhruba třemi lety s loučícím se slovenským velvyslancem Weissem. Povídali jsme si, vyprávěl, jak prožil Kisku a Čaputovou. Říkal, já vám Čechům závidím, vy máte pořád prezidenta s příběhem.

To od té doby považuji za zvláště cennou formulaci. Děsím se toho, že u nás vznikne prezident bez příběhu – politické zakotvenosti, exekutivní zkušenosti atd. To je osud, který tu nastane, a my se s ním budeme muset smířit – vědět o něm.

LN: Oponoval bych tím, že před 33 lety nastoupila celá nová garnitura. Byla bez příběhu, zkušeností. Přicházeli z úřadů, kotelen, umělecké branže a obstáli.

To byla revoluční změna, vytvářel se nový systém, začínalo se od nuly. To bylo něco úplně jiného. To není opakovatelné. Pokud někdy nedojde k další revoluci. Za sebe, který nestrávil léta v kotelně, ale byl vyhozen z Akademie věd, jako vůdce nemarxistických politických sil v československé ekonomii, mohu říci, že jsem nebyl součást tehdejšího režimu.

Ale nevyšel jsem z kotelny a pro mě vklouznutí do funkce ministra financí bylo naprostou samozřejmostí. Já jsem se první den poté cítil jako ryba ve vodě. Pracoval jsem předtím v bance, byl jsem zvyklý celý den pracovat. Tím jsem se možná lišil od někoho dalšího. Viděl jsem v první Čalfově vládě plno lidí, kteří žádnou takovou zkušenost neměli, a musím „prásknout“, že ti lidé na té vládě nikdy neotevřeli pusu. Nebudu jmenovat. Pouze přečetli materiály, které jim připravily sekretariáty. V té vládě byli tři čtyři koncepčně uvažující lidé.

LN: Pokud tedy prezident přijde s nadšením a chutí pracovat, tak může obstát?

Prezidenta nesmí tížit minulost, například. Dva přední kandidáty minulost tíží. Minulost babišovsko-pavlovská. Pro řadu lidí budou nepřijatelní. Můžeme dlouze filozofovat o tom, jestli chování před 33 lety je všeurčující pro život člověka, to je na složité bádání, na esej, ale každopádně realitou to bude. Pro řadu lidí je toto ničivá minulost. Takže nevím, kdo se z toho vyloupne.

LN: Jak se díváte na teorie, které se objevují zejména v Senátu, že by se měly upravovat, odebírat prezidentské pravomoci? Je to podle vás víc reakce na Miloše Zemana, nebo je to nějaký výraz koncepčního uvažování?

Myslím si, že Senát je zlo. Senát nikdy neměl u nás vzniknout. Já jsem proti němu ze všech sil jako předseda vlády, předseda největší politické strany, bojoval, ale prohrál jsem ve vládě i ve své politické straně v této věci. Senát, to jsou lidé, kteří ve většině případů nejsou hluboce zakotveni v politickém systému, a proto to jsou nahodilé výstřely.

Myslím, že nemá smysl, z mé zkušenosti prezidenta, sahat do prezidentských pravomocí. Respektujme něco, že jsme jednou přijali tento systém, a zkusme se v něm pohybovat, jak nejlépe umíme.

Jestli by se tam mělo něco ujasnit, tak to jsou malé dovětky, které sice normální lidé, kdyby nebyli politicky zavilí, mohli chápat, ale některá dořeknutí v ústavě nejsou. Každý z nás si myslel, že prezident nemůže nikoho jmenovat dopředu, když on vstoupí do funkce v momentu, kdy on už nebude prezidentem. To se zdálo mně neprávnicky uvažujícímu člověku jako samozřejmost, o které nemá smysl diskutovat. Jak je vidět, má to smysl. Možná by to tam mělo být explicitně napsáno.

LN: Když se chopil vlády Andrej Babiš, tak se mluvilo o nebezpečí korporativismu, který přináší jeho střet zájmů. Vůbec se o tom nemluví v souvislosti s prezidentskou volbou. Přitom za kandidáty stojí skrytě zájmové skupiny. Není to ofenziva korporativismu?

Jestli se nemýlím, dneska jsem zjistil, že mi je přesně 81,5. Já se v mém věku mohu mýlit, někdy v závěru devadesátých let jsem napsal do Lidových novin článek o korporativismu. Já to považoval za fenomén naší doby, proti kterému jako ekonom musím protestovat i jako filozoficky a politologicky uvažující člověk.

Nějak se na to slovo zapomnělo. Vzniká spousta -ismů, které jsou hlásány, propagovány, zastávány nebo odmítány, ale korporativismus jako popis jistého politického uspořádání zahynul, byl v jisté formě přeformulován ve směru oligarchického systému ukrajinského.

Ukrajina byla jistým prototypem, větším než Rusko. Teď najednou se začíná zvedat nevole proti IT firmám, proti Muskovi, ale fenomén korporativismu jako by nikomu nevadil. Paradoxně můj odvěký nepřítel Petr Pithart se někde nechal slyšet, že jak s Klausem nesouhlasí, tak tohle je vynikající článek.

Ano, řekl jste korporativismus. Ty korporativistické vlivy jsou neskonale větší, než tušíme, a nejsou explikovány a není s nimi výslovně pracováno v politickém diskurzu. Bohužel.

LN: Měl byste pro příštího prezidenta nějakou radu nebo fígl?

Myslím, že prezident musí mít velké vnitřní zázemí pro tuto funkci. Musí mít společenskovědní znalosti. Musí znát historii. Musí znát mezinárodní politiku. Lidé podceňují, s kolika lidmi se za týden prezident setká a že musí být schopen konverzovat s někým z Koreje, Argentiny i z Dánska. Buď se tam předvádí jako úplný pitomec, nebo o tom něco ví. Nedá se to všechno na papírku dostat deset minut před zahájením schůzky. To prezident v sobě musí mít. A jak to budou dohánět dnešní kandidáti?

Když vidím jejich úsměvné odpovědi na různé kvízy, které dostávají a mají v nich obstát, já bych nedémonizoval výsledky kvízů. Odmítám ocenit encyklopedickou znalost. Myslím, že podstatný je kontext. Podstatné je encyklopedickou znalost zařadit, kam patří, a s ní pracovat.

Takže na tom, že najednou kandidát neví, kolik má kráva žaludků, bych nestavěl zásadní hodnocení. Ale jestli umějí nejrůznější věci chápat v kontextech, to bych považoval za klíčové, ale to se člověk nenaučí, když se tomu nevěnuje celý život.

Martin Zvěřina, Lidové noviny, 22. 12. 2022