Hlavní strana » Komentáře IVK » Slova IVK o Ukrajině po osmi…

Slova IVK o Ukrajině po osmi letech stále platí

Komentáře IVK, 21. 2. 2022

Před osmi lety na kyjevském Majdanu vyvrcholily události, jež svržením demokraticky zvoleného prezidenta odstartovaly dodnes trvající krizi Ukrajiny, která přinesla výrazné zhoršení mezinárodní situace a Ukrajině samotné prohloubení společenského a hospodářského rozvratu, konflikt s Ruskem, ztrátu Krymu, občanskou válku v Donbasu s 15 000 oběťmi a trvalou politickou nestabilitu.

IVK na tento neblahý vývoj reagoval řadou článků a vystoupení, v nichž upozorňoval na jeho příčiny i vzniklá rizika. V dubnu 2014 vydal na téma ukrajinské krize sborník s názvem „Záměrně plochá diskuse o ukrajinské krizi“ (Publikace IVK č. 12/2014), v němž reagoval na zkreslování situace a na mediální a politickou hysterii u nás kolem této věci a snažil se postihnout hlubší souvislosti, příčiny a východiska z vleklého konfliktu.

Dnes, po osmi letech, se Ukrajina stále nachází v ohnisku střetu mezi Západem a Ruskem, který v posledních dnech vygradoval v hysterickou kampaň o bezprostředně hrozícím vypuknutí války. Je těžké předvídat vývoj následujících událostí a stejně těžké je orientovat se v jejich interpretaci. S překvapením však zjišťujeme, že naše analýza, obsažená ve zmíněném sborníku z r. 2014, neztratila nic ze své aktuálnosti.

Považujeme proto za potřebné oživit pro naše čtenáře alespoň její Shrnutí, které bylo zformulováno 15. dubna 2014. Přetiskujeme ho na následujících řádcích:

Ke vzniku současné dramatické situace významně přispívá nezdar Ukrajiny jako samostatného státu, což je důsledkem Stalinova míchání národů a hranic a přetrhávání historických vazeb. Ukrajina nemá tradici státnosti a za dvě desetiletí nedokázala vytvořit stát, který by bylo její obyvatelstvo ochotno akceptovat. Nevznikla v důsledku úsilí svých obyvatel o sebeurčení a suverenitu, ale jen rozpuštěním SSSR shora a osamostatněním umělých svazových republik. Do jednoho celku byly uměle spojeny oblasti východu a jihu (které byly po tři staletí součástí ruského státu) s poválečnými stalinskými anexemi polské Haliče a Podkarpatské Rusi.

Ukrajinský stát do roku 1991 neexistoval. Společná zkušenost sovětského období i prožitek druhé světové války vytvořily silné rusko-ukrajinské vazby, které nelze jednoduše nahradit něčím jiným. Méně rozvinutý západ Ukrajiny byl hybnou silou oranžové revoluce v roce 2004 i protestů na Majdanu v roce 2014. Svržením Janukoviče se chopil moci a snaží se o přervání tradičních vazeb na Rusko a o výlučnou orientaci na EU a USA.

Ukrajinští Rusové nacionalistické ambice západních Ukrajinců nemohou sdílet. Přerušení vazeb na dnes bohatší, úspěšnější a spořádanější Rusko je pro ně nepředstavitelné. Nedůvěřují Západu a nechtějí být součástí bloků namířených proti Rusku. Ukrajinu by mohlo zachránit pouze několik desetiletí pokojného vývoje s neambiciózní a poučenou zahraniční politikou, respektující geopolitickou situaci a s postupným zlepšováním hospodářské situace. To ale Ukrajině nebylo dopřáno.

Západní Evropa i USA se domnívají, že stačí „zavést demokracii a právní stát“. Do dnešního dne nevyvodili žádný závěr ani z toho, že opakovaný „vývoz revoluce“ nefunguje.

Ukrajina neprovedla důslednou postkomunistickou transformaci. Nebyla provedena transformace politická, ani neproběhla důsledná transformace ekonomická. Jde o zemi zranitelnou, snadno ohrozitelnou zásahem zvenku. Stačí vyvolání nepokojů, rozeštvání jedněch skupin obyvatelstva proti druhým, populistické hrátky proti všem domácím autoritám, podněcování závisti a rozpoutávání národnostních sporů.

Souhlasíme s výrokem Henryho Kissingera, že „démonizace Putina není politikou, ale vytvářením alibi pro absenci politiky“. Přesně to se v USA a Západní Evropě děje, přesně to dělá nemalá část české politické reprezentace a mainstreamová média.

Ve chvíli kyjevského neústavního puče, po vyhnání legitimního prezidenta, po rostoucích obavách ruské části ukrajinského obyvatelstva došlo v nejspecifičtější části Ukrajiny – na Krymu – k referendu, které se zdrcujícím výsledkem řeklo, že si obyvatelé Krymu přejí nebýt nadále součástí Ukrajiny, kam ostatně až do roku 1954 nikdy nepatřili. Je to protiprávní?

Většina moderních zemí Evropy i světa získávala svou nezávislost v důsledku násilného boje a při nerespektování tehdejšího právního řádu. Upřít lidem toto právo poukazem na nelegálnost separatismu nelze. Jinak bychom popřeli legalitu vzniku USA i našeho vlastního, který rovněž nevznikl v souladu s ústavou a zákony Rakousko-Uherska. Jednotu Ukrajiny nelze udržet ani takovými demokratickými procedurami, jako jsou volby. To, že západ Ukrajiny přehlasuje východ či naopak, není řešením. Ukrajina může být zachráněna pouze tehdy, pokud zvítězí široký celoukrajinský projekt uspokojující obě strany, a to je s eskalujícím se napětím a při tak silných vnějších tlacích stále méně pravděpodobné.

Krátkodobé dopady ekonomického typu pro nás jsou evidentní – pokles turistů z Ruska a Ukrajiny, pokles vytíženosti našich lázní, přibrzdění obchodních a investičních aktivit, zkomplikování dostupnosti energetických zdrojů. Za nebezpečnější však považujeme dopady neekonomické. Dojde k radikalizaci mezinárodní politiky, k zesílení napětí a k vyostření konfliktu západní Evropy, se kterou se v této věci „svezeme“, a Putinova – v poslední dekádě daleko sebevědomějšího – Ruska.

Evropský politický mainstream navíc kalkuluje s tím, že lze ukrajinské krize využít k posílení evropské centralizace, zejména ke sjednocení evropské za hraniční politiky a k vytvoření evropské armády. To je proti zájmům České republiky. Obáváme se i omezování svobody projevu, svobody nesouhlasu s oficiálním názorem.