---

Hlavní strana » Rozhovory » Rozhovor Václava Klause s…

---

Rozhovor Václava Klause s režisérem Jiřím Strachem pro měsíčník XANTYPA

Rozhovory, 8. 6. 2021

Dát si dvouhodinový rozhovor s Václavem Klausem rozhodně není vhodná disciplína pro zbabělé povahy. Hned na úvod si testne váš smysl pro humor. „Kdy konečně natočíte nějaký film, pane režisére?“ Rozhovor může začít. Nechá vás vždy domluvit až do tečky, neskáče do řeči, nepřekrucuje vaše slova, naopak si dělá poznámky, aby z vaší otázky citoval přesně. Plynule přechází z češtiny do angličtiny a přes němčinu zase zpátky. Nedělá z vás idiota, neexhibuje, to jen vy sami sebe můžete zahnat do outu tím, že něco nevíte. Dokonce řekne „mohu se samozřejmě velmi mýlit“. Opravdu jsem slyšel dobře? Tohle je ten Václav Klaus, o kterém třicet let čtu v novinách jako o etalonu povýšenosti a arogance? 

Vy máte smysl pro humor, pane prezidente…

Jak který.

Sledujete trošku sociální sítě, nebo vůbec?

Nevidím důvod sledovat sociální sítě. Ne, že bych nesledoval internet, ale že bych si přečetl 1258 reakcí na můj článek, které se navíc toho článku vůbec netýkají, tak to fakt ne, to bych se musel zbláznit.

Já se na to ptám proto, že kolem Vrbětic se teď rozehrála taková hra a mně přijde divné, že se vás na to žádný novinář nezeptal. Takže budu drzý a vy mi to jistě odpustíte, ale já tu otázku položím: Pane prezidente, jste ruský agent?

Tuto otázku nepovažuji ani trošičku za drzou, protože já ji považuji za nesmyslnou a absurdní. Vůbec nevím, co by to mělo znamenat být ruským agentem. Sebemenší kontakt s ruským světem já nemám a ani nevím, s kým bych ho měl navázat. Že se nestavím na adresu těch hlupáků, kteří teprve dneska procitli a uvědomili si, že před čtyřiceti, padesáti lety měli být odvážní proti komunismu a proti Brežněvovi, tak si to dneska vynahrazují tím, že útočí na Brežněva a Sovětský svaz. Tohle já prostě nemohu sdílet, to je má jediná odlišnost od nich. Ale žádný vztah, žádný kontakt s Ruskem nemám.

Jestli se po těch třiceti letech svobody zase nevracíme kamsi zpět. Protože obvinit někoho bez důkazů, že je agentem Ruska, mi přijde úplně stejné jako v padesátých letech – tohle je agent Západu, tamten agent Vatikánu! Není to nějaký znak posunu společnosti?

Je to znak posunu společnosti, a bohužel znak velmi nešťastný a negativní. Že byl odpor k  Sovětskému svazu v průběhu komunismu a těsně po něm, je naprosto jasné. Ale rozumní z nás věděli, že viníkem není Rusko jako národ, ale komunismus jako ideologie a jako společenský systém. Jestli tohle někdo do roku 2021 nedocenil, tak to je intelektuální defekt.

Averze k Rusku, když máte v Milovicích zaparkované tanky, byla asi pochopitelná…

Jeden můj kolega z vlády, který se pyšnil svou pravicovostí a svým antikomunismem, v raných devadesátých letech pronášel větu: „Já tak nenávidím komunismus, že nečtu ani Dostojevského.“ Tohle je šílené, takhle se uvažovat nedá a nesmí a nemůže.

Ale Dostojevského už zase čteme, Čechova hrajeme v divadlech a s Ruskem hokej… 

Vzpomínám si, že každoroční mezinárodní tenisový turnaj Prague Open na pražské Štvanici někdy v roce 1998 přivedl do finále ruského tenistu proti tehdy absolutní světové špičce Španělu Bruguerovi. A já jsem zažil pozoruhodný fenomén, že najednou, když bylo naprosto evidentní, že je Bruguera o kategorii dál, tak najednou to ofrněné tenisové publikum začalo fandit tomu Rusovi. Já na to nikdy nezapomenu a říkal jsem si: „Aha, tak konečně začínáme vstupovat do normálního světa.“ Zdálo se mi, že jsme najednou povyrostli o kousek dál… Ale co se stalo v poslední dekádě, a zejména v úplně poslední době, je důkaz, že jsme naopak zase poklesli o kousek níž.

No dobře, ale čím myslíte, že to je? Proč se vracíme zpátky někam, kde jsme byli? Proč se ta společnost nevyvíjí k nějaké moudrosti?

Žádný společenský zákon, nějaký Ohmův zákon nebo pravidlo nevím čeho, neříká, že se společnost musí někam pozitivně vyvíjet. To bohužel není pravda. Že by ale došlo k tak negativnímu vývoji, k jakému dochází v poslední době, to zase také není žádný zákon, ale je smutná realita. Nevím, příčin je tisíc jedna, ale naše politika, beznaděj té naší politiky, je součástí těch příčin v každém případě.

Beznaděj politiky… Pane prezidente, vy jste přece politiku ovlivňoval. Třicet let ji stále ovlivňujete, a teď najednou mluvíme o beznaději.

Neblahý vliv tu pořád ještě nepochopitelně sehrává dědictví Václava Havla. Jeho odpor k politice, k politickým stranám, k jakémusi pro mě přirozenému plebejství a jeho adorace a apoteóza elitářství. Prostě něco strašlivě neblahého, čeho se my nemůžeme zbavit ani po třiceti letech.

Proč jste si vlastně v ODS nepřipravil nějakého nástupce, kterému byste to předal? 

Mně jsou strašně proti mysli pokusy, že si někdo připravuje svého nástupce. 

Nejde to?

Za prvé si myslím, že to nejde. A za druhé si myslím, že to není správné. Je falešné prosazovat své dědictví takovou metodou. Nesprávné koncepčně, nerealizovatelné v praxi. To je možné v nedemokratickém systému a v tom je náš systém navýsost demokratický.

Takže chybí osobnosti?

Jako akademicky myslící člověk odpověď strukturuji. A samozřejmě bych začal říkat, že v tom jsou faktory subjektivní a že jsou nějaké faktory objektivní. Subjektivně myslím, že se taková výrazná osoba prostě neurodila. A je-li absence těchto osobností, je to známka, že ti lidé na sobě nepracují, nestudují, nepřipravují se, nejsou dostatečně vzdělaní, nejsou koncepčně myslící. A pakliže by toto všechno měli, tak nejsou pragmaticky pracovití, nevědí, že výkon začíná tím, že musím být ráno ve čtvrt na devět v práci a celý den sedět a pracovat. A myslí si, že to mohou vyřešit po kavárnách a po redakcích. To prostě nejde.

Není to také dobou, která nenechá nikoho vyrůst? Vždyť jakmile se někdo jen drobet objeví, tak takového člověka houf lidí na sociálních sítích a v novinách prostě uklove, ukope, zrelativizuje. Vlastně kdybyste se mě zeptal, proč já nejdu do politiky, tak tohle bych nikdy nechtěl absolvovat.

Ale to ještě nemluvíme, jestli byste byl schopný a nadaný to dělat… Když ale přejdeme k době, strašlivě se změnila. Zdrzla. Zhrubla. Doba od šedesátých let je absolutním útokem na jakoukoli hierarchičnost společnosti. Všechno je dovoleno, všechno se může, chybí jakýkoli respekt k čemukoliv. To je objektivní fenomén, který nastal. Na celém světě nechci říci, ale na celém Západě.

Bůh je mrtev – vše je dovoleno. Není tato absence hodnot proto, že jsme zavrhli naše židovsko-křesťanské kořeny? V těchto tradicích byla přece třeba úcta ke stáří, protože byla úcta k moudrosti.

To určitě ano, ale ztráta téhle duchovní stránky věci je něco, co je charakteristickým rysem společnosti Západu. To zde probíhalo už desetiletí, ne-li staletí, a kulminovalo v  šedesátých letech, kdy došlo k základnímu ataku. Já předtím hovořil o respektu a vy jste použil podobné slovo úcta. Úcta k něčemu a k někomu, to vyvanulo. O to se všichni revolucionáři šedesátých let postarali. Tihle flowers children a Rudi Dutschkeové…

A s tím souvisí útok na rodinu, kde už není tatínek a maminka, ale rodič jedna, rodič dva. Zapomínáme na elementární lidství, že Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. Kam to bude pokračovat?

To se vůbec neodvažuju říkat. Ale Vy víte, že já na to mám názory silné a že můj boj s genderismem a s feminismem a s podobnými -ismy je všeobecně známý. Jestli teď někdo najednou vede boj proti genderismu, proti sňatkům – jak se to řekne? – sňatkům stejného pohlaví, tak musím připomenout, že tenhle boj jsem já velmi silně zdvihnul jako prezident republiky svým vetem zákona o registrovaném partnerství. Všichni mně říkali, že je to maličkost. A já jsem říkal: ne, to je začátek protržení přehrady.

Jak jezinky – jen dva prstíčky strčíme…

To nebyly dva prstíčky. To už bylo devět prstů. Devět velmi silných a tlustých prstů, které byly prostrčeny. Jsem z toho strašlivě smutný, že jsem tenkrát byl v boji o registrované partnerství naprosto osamocen. Že instituce, které by měly bojovat se mnou…

Myslíte církev.

Myslím církev, pane režisére. Nikdy nezapomenu, jak jsem měl v době toho vášnivého boje o zákon o registrovaném partnerství na Pražském hradě návštěvu polského prezidenta. Pozval jsem i několik biskupů. A oni mně potichu, aby nebyli slyšet, říkali: Pane prezidente, my jsme Vám nesmírně vděčni a děkujeme za to, co děláte v této věci. A jak mě znáte, tak já na ně: Ale pánové, já myslím, že to byste měli dělat hlavně vy!

Přitom mám v posledních letech pocit, že jste stále častěji na straně církve, nejenom při svatováclavských slavnostech. Zatímco dříve jste o církvi mluvil jako o zahrádkářích…

Když jsme prováděli restituce – a já tvůrcem té myšlenky nebyl, já se v tu chvíli zabýval transformací ekonomiky – bylo pro mě jednoduchým pravidlem pro rozhodování, zda jde o restituce fyzických, a nebo právnických osob. Tak to bylo tehdy právníky zformulováno. Já jsem v té vášnivé diskusi tehdejší doby toto jako „rule of thumb“, jako jednoduché pravidlo přijal. A v tomto smyslu pro mě církev nebyla fyzická osoba. Byla to osoba právnická. Je-li to dodnes karikováno tak, že jsem porovnával církev se zahrádkáři…

Spíš mířím k tomu, že dnes vás vnímám jako někoho, kdo častěji stojí na straně církve, že se k étosu Starého a Nového zákona, podpoře rodiny, lidství a normálnosti stále víc hlásíte. Nebo se pletu?

Hodnoty, tradici, rodinu, normálnost, abych použil Vaše slova, jsem neopustil nikdy ani vteřinu ze svého uvažování. Ale najednou jsou tyto základní věci tak radikálním způsobem ohroženy, že se k nim více vyjadřuji, a tím se implicitně dostávám do blízkosti církví. Když se na počátku diskutovalo, jestli liberalizovat ceny, či nikoliv, nebo privatizovat banky, tak jsem méně mluvil o hodnotách. Ale neznamená to, že jsem o tom neuvažoval dlouhou dobu stejně. Spíš bych řekl, že církve objevily, že i já mám v sobě tyto hodnoty.

My tolikrát řešíme, jak má společnost fungovat, na jakých základech, na jakých pravidlech. A přitom zapomínáme, že v Desateru, v těch základních deseti bodech, je všechno dáno. Už čtyři tisíce let mohou lidé vědět, jak má civilizace existovat tak, aby sama sebe nezahubila. 

Určitě. Myslím, že evropská civilizace a i česká společnost se k těmto základním tradičním hodnotám, jakkoliv k nim leckdo mohl připutovat z leckteré strany, se jich nikdy nezřekla a že se k nim evidentně přihlašuje. Možná kdybych začal vést teologický spor, který nevedu s kardinálem Dukou, poněvadž s ním si docela rozumím, ale vášnivě jsem ho vedl s kardinálem Vlkem, s kterým jsem si zásadně nerozuměl, začal bych říkat: Je to bezvadný, tohle hlásejte! Čím více to budete hlásat, tím víc vám budu fandit. Trošku koncepčněji uvažující člověk by polemizoval o tom, jestli to Desatero jsou výlučně vaše hodnoty. Myslím, že jsou společné i nám leckterým dalším.

Vy věříte v Boha, pane prezidente?

Ne, to opravdu ne. To se musím přiznat, že ne.

A myslíte, že je Bůh? Když v něj nevěříte, tak asi není.

Ale plně věřím, že je obrovské množství hodnot, kterým my musíme věřit jako kompasu ke svému životu a ke svému chování. Někdo tomu říká Bůh a někdo tomu může eventuálně říkat i jinak. Že je něco, co přesahuje maličkost každého jednoho z nás, v tom myslím můžeme s leckým najít společnou řeč.

Nedávno jsem četl rozhovor s jedním významným šachistou a on tvrdil, že je zarytý ateista. Budiž. Ptali se ho ale, jaký je smysl života. A on jim dal pro mě děsivou odpověď, že žádný smysl života nevidí. To mně přijde zcela vyprázdněné, vůbec nechápu, proč ten člověk na světě vůbec je, proč a pro co žije, kam směřuje, co od života chce. Co je smysl života, pane prezidente?

Pane režisére, vidím, že čteme stejnou literaturu, protože já jsem ten rozhovor s Vlastimilem Hortem četl také. Horta si vážím, znám ho osobně, byl spolužákem mé manželky na Vysoké škole ekonomické. Jeho šachy jsem vždycky obdivoval. On odehrál slavnou simultánku se šesti sty šachisty. Což samo o sobě je nadlidský výkon. Ale on odehrál simultánku s dvaceti dvěma soupeři naslepo! To je vůbec mimo jakékoli chápání, to znamená, že je bytostí nadpozemských schopností a rozměrů.

Asi má talent od Pánaboha. Domnívám se ale, že v osmdesáti letech bychom měli vědět, proč tu jsme. Zkusím to znovu. Jaký je smysl života?

To je tak vznešená otázka, že moje maličkost na ni není schopna jednoduše odpovědět. Dokonce v té otázce vidím faleš – ne teď od vás osobně, ale obecně v té otázce vidím faleš. Hledání nějakého nadsmylu je mimo mé uvažování. Respektuji všeobecně přijaté hodnoty, snažím se usilovat o něco, co považuji za dobré a správné. Třeba boj proti lidské hlouposti, proti lidskému darebáctví, proti podlosti, proti falši – to ano, to dává smysl.

Jestli mám rád nějakou knihu Starého zákona, je to Kazatel. On uvažuje o životě, všechno stojí za prd, všechno je marnost. Tohle je na nic, tamto nedává smysl. A po několika kapitolách téhle deprese uzná jedinou věc, která dává smysl: konat v životě dobro.

Slovu „dobro“ nevěřím, myslím, že je to falešné klišé, které bych skoro nedovedl vyslovit, a když někdo usiluje o dobro, tak tento člověk u mě okamžitě ztrácí jakoukoli serióznost.

Kam to všechno směřuje? Jak vy predikujete, kam celý svět bude dál pokračovat? Na co se máme připravit?

Kdybych hodnotil dnešní trendy a tendence, tak bych to viděl velmi pesimisticky. Kdyby mělo bohužel jít pouze o extrapolaci tendencí, které vidím a vnímám, tak to musím říci, že žádný optimistický scénář před sebou nemám a nevidím. Samozřejmě že prognostici, jako je třeba futurolog a prognostik Miloš Zeman, tak ti vědí, že tupá extrapolace je fatální chyba a že člověk musí ve své genialitě předvídat ty body inflexní, body, které to někam zvrátí. Musím přiznat, že takovou genialitu v sobě necítím, abych něco takového uměl předvídat. Mně stačí sledovat ty tendence, vidět jejich rizika, vidět jejich slabosti.

No jo, tak já jsem myslel, že uděláme takový veselý, zábavný rozhovor, a místo toho se dostáváme na temnější, až bych řekl pesimistickou notu.

Nechme tam to slovo, já myslím, že to není pesimismus.

Není? A co to tedy je?

V éře naprostého optimismu, někdy v roce 1994, jsem měl ve Vídni přednášku a poprosili nestora německé ekonomie profesora Giersche z Kielu, aby přednesl laudatio. V té době u nás žádný pesimismus nebyl, byl hurá optimismus, jeli jsme evidentně směrem vzhůru. Přesto mi říkal, že v tom mém vystoupení cítí přílišné pesimistické tóny. A připomínal mi jedno slavné německé přísloví: Optimismus ist Pflicht. Optimismus je povinností. Když mi teď někdo v jiné éře, kdy mluvím daleko pesimističtěji, tenhle výrok připomene, říkám: to není pesimismus. Je to realismus. Pokus o pochopení okolního světa, pochopení jeho tendencí a trendů a reálný popis nezatížený falešným naivním optimismem. U mě je naopak optimistická víra, že to všechno má smysl a že tím něco pozitivního dělám. Dělat něco pozitivního, to je smysl života. Vraťme se k té předchozí debatě, pro mě je přijatelnější dělat něco pozitivního než konat dobro. Konat dobro je pro mě falešné slovo.

Tomu rozumím, ale možná dobro a pozitivní – není to synonymum?

Slovo „dobro“ je zdiskreditovaný pojem. Každý revolucionář na tomto světě usiloval o dobro, a dopadlo to vždycky tragicky. Tak proto já bych to zprofanované slovo ze svých úst nechtěl vypouštět. Blbý, že jo?

Ne, upřímný.

Ne, blbý… Můj dlouholetý kolega Petr Hájek v naší knížce SEBEDESTRUKCE ZÁPADU přirovnává situaci u nás ke kyvadlu, které už se tak vychýlilo, na tu jednu – pro něho, a možná pro nás dva také – špatnou stranu, že teď už nemá jiný pohyb, než zase se vracet k nějakému normálu. Otočení kyvadla. Kdybych ze všech sil mohl pomoci k tomu brzdění kyvadla, jeho pootočení, tak to je něco, co bych považoval za smysl svého života.

Dobře, já budu konkrétnější. My jako nastupující generace…

Kdo je ta nastupující generace?

To jsem třeba já…

To jste vy? Vám už bylo kolik? Vy jste se označil za nastupující generaci. No to je hezký, to si napíšu.

Člověk musí do toho kyvadla pořád tlačit a trénovat si svaly, abyste to kyvadlo měli co největší schopnost zadržovat. Čili pracovat na sobě. To, prosím vás, to hodně ano. Ale jelikož jsem realistou – a mohu se samozřejmě velmi mýlit – ale mám pocit, že si kladu cíle reálné. Co je v dané chvíli dosažitelné, co je možné, co je smysluplné. Ale tady je spousta hlupáků, kteří myslí, že když odstraní Babiše a Zemana a když zvítězí někdo z  generace Fiala, nebo jak se jmenuje ten… Stan…

Stanjura…?

Ne, ten ze STANu. Rakušan. Nebo paní Pekarová když zvítězí, tak tihle myslí, že nastane něco naprosto zásadního? To já odmítám. Hrůza z  dnes probíhajících tendencí je tak veliká, že je úplně jedno, jestli tam bude Rakušan, nebo Polák, nebo Slovák. Protože taková ataka na systém hodnot, na kterých je západní a evropská civilizace založena, tady nebyla tak dlouho, že nemá vůbec smysl, abychom to k něčemu přirovnávali.

Zkuste to.

Dva příměry. Jedna věc je ten komunismus. Snažím se lidem vysvětlovat: vy byste chtěli zbourat komunismus a ptáte se mě, jak to udělat. A prosím vás, v kterém jste roce? 1986? Nebo 1961? Nebo dokonce 1951? Ti inteligentnější začínají trochu chápat, co tím chci říci. Lidé si v debatách o tom, co udělat s tím naším kyvadlem, myslí, když to takhle řeknu, že jsme v tom roce osmdesát šest. A já jim říkám, holoubci, to ne, to jste spíš v 1961 nebo 1951, dokonce žádní Pavkové Kohoutové, kteří recitují své vznešené básně v tom roce 1951, ti tady dokonce dneska ještě ani nejsou. Takže říkám: pozor, to ovlivňuje, co se dá s tím kyvadlem udělat.

A ten druhý příměr?

Rakousko-Uhersko, jakkoli bychom mohli vést debatu, nakolik nepřijatelný systém to byl.  A opět – jsme v roce 1913, nebo 1886? Jsme spíš v tom roce 1886, a najednou cílem není svrhnutí Franze Josefa, ani vymanění se z Rakouska-Uherska, ale cílem je podle mého názoru budování národa, budování kultury, vědy, českého byznysu, školství a zakládání spolků. Všechny příměry kulhají, ale jestli někdo očekává návod k revoluční overnight změně, tak tu já mu nejsem schopen nabídnout. Myslím si, že to je ta masarykovská, jak Masaryka necituji, tak je to taková ta Masarykova drobná práce daleko spíše než revoluční vystoupení na barikády s tím slavným Delacroixovým obrazem nebo já nevím s čím.

Říkáte rok šedesát jedna, padesát jedna, dobře. Ale to bylo v době, kdy ještě Amerika byla silným garantem demokratických hodnot a mohli jsme se o ni opřít. Nerozumím současné Americe, jejím levicovým tendencím…

To je dobrá otázka. Jakkoli je jasné, že konec komunismu ovlivňovala Amerika a to světlo on the hill, světlo na kopci, to reaganovské, tak bych řekl dvě poznámky. Za prvé: Myslím si, že vzepětí našeho národa nebylo způsobeno silou Ameriky. Byl to náš vlastní sebeuvědomovací a sebevzdělávací proces…

… a sebezáchovný…

… sebezáchovný proces, bezva. V žádném případě nepodceňuji roli Ameriky v konci komunismu. Ale na rozdíl od všech pochlebovačů Americe jsem si vždycky držel svůj rozum. Role Reagana a Thatecherové pro pád komunismu byla úžasná a obrovská. Role evropského helsinského procesu nulová nebo spíše záporná. Ale vedle těch dvou vlivů existoval samozřejmě vliv třetí a naprosto rozumný: vnitřní rozpad komunismu, jeho neschopnost, nemožnost dále fungovat, jeho neuvěřitelná slabost. A opakoval jsem větu, která popuzovala všechny disidentské světy: Communism was not defeated, komunismus nebyl poražen. Communism melted down. Komunismus se rozpustil. Já vím, že to chce složitou přednášku, abych tento názor obhájil. Vystřelím-li ho jako izolovanou větu, tak mě v Americe zatknou a i u nás dneska. 

Já mám pocit, že komunismus je povahový rys. Kolik je tváří a charakterů napříč stranami, u nichž si umím snadno představit, jak agitují v modrých košilích za kolchozy… Ta stejná dikce, gesta, chování. Zkrátka ten bolševismus vymýtitelný není, protože jde s člověkem jako třeba závist…

Určitě. Já myslím, že je víc takových komunistů padesátých let mezi dnešními piráty než uvnitř politické strany Vojtěcha Filipa. Filip není až takovým prototypem toho Pavla Kohouta z roku padesát jedna.

Ale to je přece strašné!. Pak se tedy ptám, jakou zkušeností jsme prošli, k čemu bylo těch čtyřicet let komunismu a třicet let svobody, když tu pořád tahle povaha je?

Ta povaha je věčná. Jde o to, jestli okolnosti nahrávají tomu, aby se tahle povaha mohla dostat na povrch. A to, co se odehrává v západní civilizaci poslední dvě desetiletí, je děsivé, a to, jakou akceleraci tomu dala koronavirová epidemie a na ni napojený nový -ismus, který začíná úspěšně nahrazovat ty nešťastné -ismy staré a který já nazývám kovidismus. Po úspěchu vědeckého komunismu čekám, kdy nastane vědecký kovidismus.

Já vím, že vám tuhle otázku klade kdekdo, ale já vám ji položím a doufám, že dostanu upřímnější odpověď než jiní. Co by se muselo stát, abyste ještě jednou zvedl prezidentskou kandidaturu?

Tak za prvé bych se toho musel dožít a musel mít pocit, že jsem schopen věkově a zdravotně tu funkci vykonávat.

Ve formě jste, zdá se.

Druhá věc je určitě politicko-společenská situace. Pokud by přetrvávala ta, kterou zažíváme zejména v posledních týdnech, kolem všech Vrbětic a takových věcí, tak člověk opravdu neví, jestli se má stát objektem hříček a ataků tohoto typu. Objektem takových absolutních lží a dezinterpretací činů a výroků, které jsem někdy udělal. To by byl velmi riskantní krok a nevím, jestli za to stojí.

Je nějaký třetí faktor?

Upřímně, ekonom ve mně vždycky odlišuje supply side a demand side, čili i kdyby byla moje nabídka, tak je férová otázka, jestli je poptávka po mé osobě do tohoto postu. O tom, že dostávám obrovské množství e-mailů, že by si to lidé přáli, tak to já zase vím, že zde mluvím s malou výsečí populace České republiky. A vím, že v každé seriózní učebnici sociologie čteme pravdu, že největší chybou člověka je, když zobecňuje podle své osobní zkušenosti. Jakkoli si každý člověk namlouvá, že zná tisíce lidí z nejrůznějších oblastí lidských životů, tak je to naprosto fatální omyl, to je namyšlený člověk o sobě. Tady jde o to, aby člověk neudělal fatální chybu. Protože jestli je to „demand for“ místo „supply of“, to je strašně důležitá věc zvážit. 

Kdybych byl váš syn nebo vnuk a chtěl po vás jednu radu do života z vaší osmdesátileté perspektivy. Jaká by to byla?

Abyste se neflákal, abyste neztrácel ani jednu jedinou minutku životním flákáním se.

Tak teď se mi ulevilo. Bál jsem se, že mi odpovíte: Už raději nikdy nedělejte rozhovory, pane režisére!

Jiří Strach, měsíčník XANTYPA, červen 2021