---

Hlavní strana » Komentáře IVK » Úvod k Newsletteru plus IVK -…

---

Úvod k Newsletteru plus IVK - Znovu o covidové hysterii: Kde jsme teď?

Komentáře IVK, 27. 4. 2021

Úvod

Před pěti měsíci, koncem listopadu roku 2020, se v sídle IVK konaly už sedmnácté Rozmluvy na Hanspaulce, tentokráte na téma tehdy u nás rychlým tempem se rozbíhající jedné z dalších vln epidemie nemoci Covid-19. Vedlejším produktem naší tehdejší diskuse se stala kniha „Rozum proti kovidové panice“[1] , jejímiž spoluautory jsou vedle zástupců IVK přední osobnosti české medicíny a společenských věd. Autoři knihy ve svých textech vyjádřili své kritické názory na dosavadní přístup vlády k epidemii nemoci Covid-19 i k širším souvislostem, které epidemie přináší pro českou společnost. Tyto širší souvislosti (tzv. kolaterální jevy) jsou evidentně negativní a my jsme navíc přesvědčeni, že zbytečné. Politika vlády mohla být jiná. Nad rozumem zvítězila panika doprovázená chybným uvažováním a akceptací progresivistické ideologie.

Přes všechny překážky, které v následujících měsících pro vydávání knih a jejich distribuci přinesl u nás zavedený tvrdý lockdown, se kniha setkala se značným zájmem čtenářů, o čemž svědčí nezbytnost provést dva rychlé dotisky původního nákladu. Velká většina myšlenek, které v ní autoři vyslovují (a které vládní kovidistická a mainstreamová média ostře napadají), platí i teď, kdy se epidemická situace od loňského podzimu výrazně změnila. Ve svých celkových důsledcích bohužel nikoli k lepšímu.

Část 1: Kde jsme více než po roce epidemie?

Přes v minulosti svým rozsahem neznámé a nevyzkoušené potlačení života v celé zemi, přes uzavření škol, které je i v dnešní Evropě zcela mimořádné[2], přes masivní omezení pohybu občanů uvnitř země a přes řadu dalších drastických opatření patří Česká republika k zemím nejvíce postiženým touto nemocí, a to jak z hlediska počtu nakažených, tak z hlediska počtu jejích obětí (jakkoli považujeme statisticky vykazované hodnoty za nadsazené).

To jsou tragické, avšak dobře identifikovatelné dopady epidemie a protiepidemických opatření. Stále však teprve jen tušíme (a nepochybně podceňujeme) rozsah široké škály souvisejících škod, které napáchala chaotická a nepřiměřená reakce vlády na nový koronavirus (za účinné pomoci médií a byznysu, jehož část na tom umí vydělat) ve zdraví a zdravotnictví, v kultuře, ve školství, v hospodářství a v dalších součástech života naší společnosti.

Mezinárodní srovnání ukazují, že naše země koronavirovou krizi nezvládá, že přijatá protiepidemická opatření nefungují a že přinášejí daleko více škod než užitku. Kritický tón naší lednové publikace potvrzuje svoji oprávněnost.

Dnes se z epidemického hlediska nacházíme v  lepší situaci než v lednu – vykazovaná čísla nakažených, nemocných, hospitalizovaných i mrtvých postupně klesají. Vláda oznámila dílčí, velmi opatrné kroky k tzv. rozvolnění, i když jsou první výroky nového ministra zdravotnictví Arenbergera právě v tomto ohledu naprosto šokující. Akutní medicínská fáze koronavirové krize je pravděpodobně za námi. Nežádáme vládu, aby to oficiálně vyhlásila, ale žádáme, aby to vzala při svém rozhodování v úvahu. A aby nás přestala strašit a zacházet s námi jako s malými dětmi.

Významná část populace naší země se již s koronavirem setkala, další část populace má (nebo získala) přirozenou imunitu a část prošla masovou vakcinací (která však zatím situaci přímo ovlivnit nemohla, ač její fanatičtí zastánci tvrdí opak). Očkování teprve nyní nabírá na tempu. Velká část našich spoluobčanů dokonce věří, že podstoupit očkování je poslední – relativně snesitelnou – cenou za návrat k normálnímu životu.

My máme bohužel mnoho důvodů a argumentů se domnívat, že tomu tak není. Rychlý návrat k normálnímu životu neočekáváme. Všechno nasvědčuje tomu, že s námi virus SARS-CoV-2 zůstane natrvalo. Za horší považujeme to, že – u nás doma i v okolním světě – vidíme ze strany těch, kteří vládnou, neskrývanou snahu učinit ze zavedených omezení svobodného života věc trvalou, která s námi zůstane bez ohledu na vývoj této konkrétní epidemie.

Proto vzniká tato mezizpráva, tato malá knížka, která reflektuje poznatky z vývoje uplynulých pěti měsíců a která varuje před naivně optimistickým výhledem do budoucnosti a před šířícími se (resp. záměrně šířenými) falešnými iluzemi. Upozorňuje na nebezpečí, která nám hrozí, na jeho příčiny i hybné síly.

Jak se s touto nečekanou zápletkou[3] našich životů vypořádáme, záleží a bude záležet na všech, které roční zkušenost snad už dostatečně poučila, kteří už toho mají dost, kteří nechtějí přijmout pasivní postavení bezprávných obyvatel všemocného státu, jeho politiků a jeho expertů a bude záležet na všech, kteří odmítají nebezpečnou, nedemokratickou ideologii kovidismu, kterou rychle přijaly za svou elity u nás i ve světě. 

Část 2: Politicko-ideologický aspekt tématu aneb covid versus kovidismus

Ideologům kovidismu se s mimořádnou úspěšností podařilo zatemnit skutečnou podstatu problému současné éry.  Podařilo se jim označit ho za problém výlučně medicínský a oddělit ho od jeho věcné i politicko-ideologické stránky, které jsou – a to se snažíme zdůrazňovat vlastně už celý rok[4] – svými důsledky naprosto dominantní[5].

Od samotného počátku epidemie na jaře 2020 jsme – na rozdíl od mnoha politiků, od jimi oblíbených expertů a odborníků a od převážné části politicky angažovaných médií – důsledně odlišovali koronavirus SARS-Cov-2 od nemoci Covid-19. Je neuvěřitelné, překvapivé a neobhajitelné, že míchání těchto zcela odlišných pojmů přetrvává dodnes. Téměř osamoceně jsme zdůrazňovali odlišnost covidu od kovidismu. Covid-19 je – jakkoli problematická a jakkoli svými příznaky špatně definovaná – nemoc, kterou má smysl diskutovat v medicínské terminologii (jakkoli se – ač jsme ji leckteří prodělali – můžeme „laicky“ lišit v hodnocení její vážnosti pro lidský život). Tato nemoc není zjistitelná žádným testem, o tom prováděné testování není, ač si to mnozí lidé stále myslí. Je zjistitelná pouze svými – poněkud nejednoznačnými – příznaky. Veřejnost je různými odborníky v tomto ohledu stále záměrně matena.  

Kovidismus – na rozdíl od covidu – není nemoc. Kovidismus dokonce ani není bojem s covidem. Kovidismus je víra. Je to světonázor. Je to ideologie, která je používána k ospravedlnění radikálních, v minulosti téměř nevídaných zásahů státu do lidské společnosti a do lidských životů. Je to útok progresivistických ideologů na svobodu člověka. Je to také – v minulosti jednoznačně vyvrácená – víra ve schopnost, účelnost a užitečnost státu a z ní plynoucího nezodpovědného extendování jeho moci.

Mysleli jsme si sice, že to naše komunistická zkušenost dávno prokázala, ale ukazuje se, že víra ve schopnosti státu přetrvává. Stát údajně ví lépe než svobodný člověk sám, co je pro každého z nás dobré. Navíc je stát (resp. jeho představitelé) přesvědčen, že je schopen toto dobro pro všechny zajistit. Patří sem i víra ve schopnost zbavit lidský život rizika, ale i víra v možnost zajištění nároku člověka na život ve štěstí. Je to arogantní odmítnutí reality a lidské zkušenosti. Je to odmítnutí svobody s nevyhnutelným následkem masové diskriminace miliónů lidí.

Někde už jsme řekli, že je kovidismus „blízký příbuzný komunismu“ a že přináší velmi srovnatelný stupeň omezení lidské svobody. Kovidismem se proto nikoli náhodou zaklínají různí novodobí věrozvěstové předností a výhod nesvobody a v jejich textech se postupně začíná rodit vědecký kovidismus, který má ambici stát se novou verzí už pozapomenutého a totálně zdiskreditovaného vědeckého komunismu.

Kovidismus je – svými plány, nástroji a metodami – také návodem (a opodstatněním metod) jak zrušit demokracii a lidskou svobodu. Nepodceňujme to. Není to pouhé blouznění naivních a nezodpovědných progresivistických snílků, je to i návod pro vykonavatele nesvobody, pro propagátory a realizátory „covidové tyranie“, jak postupovat v realitě. Důsledky toho vidíme kolem sebe dnes a denně a hrozíme se, co z toho zůstane konstantou našich životů.

Část 3: Následky covidu (a kovidismu) nebudou jen krátkodobé, stanou se trvalými

Halasně vytrubovaný boj s nemocí Covid-19 a v tomto boji používané metody nebudou jednorázovou akcí, po které se život vrátí do starých kolejí, jak se nám propagátoři kovidismu snaží tvrdit. Dobře vědí, že by se lidé nenechali tak snadno zbavit svobody, svého životního stylu a svých návyků, pokud by věděli, že to bude nadlouho nebo dokonce navždy.

Donekonečna slýcháme utěšování, že „příští týden rozhodne“, že „ještě několik dnů musí být PES na stupni 3“, že restrikce padnou „až poklesne počet hospitalizovaných na polovinu“, že děti půjdou do škol „až budou naočkované rizikové skupiny, hlavně osoby nad 80 let“. Všudypřítomná kovidistická propaganda nás vyzývá, ať zatneme zuby a ještě chvilku vydržíme, protože světlo na konci tunelu už za chvíli bude vidět a vše se zase vrátí k životu, jak jsme ho znali. Nikoli. Tak to není. Život probíhá teď, je nutno žít v podmínkách dneška a ne odkládat život „na jindy, na potom“. Navíc máme o tom budoucím, postcovidovém životě své pochybnosti.  

Pochopit toto všechno je zásadně nutné pro dnešní rozhodování každého z nás. Jinak se budeme chovat za situace, kdy uvěříme, že spása už je za dveřmi, teď jen chvíli zatneme zuby, a záhy budeme vysvobozeni. Jinak se budeme chovat za situace, kdy oprávněně předpokládáme, že je od nás vyžadováno jednou provždy přizpůsobit své chování, rozhodování a plánování, neboť nenormální situace bude – po neznámo jak dlouhou dobu – povinně respektovanou (a dokonce velebenou) normálností.

Děláme dobře, že v situaci, kdy podle všech viditelných faktů jde o případ druhý, volíme svou nepozorností, leností, krátkozrakostí a nerozhodností řešení vhodné pro případ první? Proč to děláme? Nechali jsme si to vnutit? Přesvědčili nás naši experti a ministři zdravotnictví? Nedali jsme jim příliš velkou moc? Přijali oni někdy vážnou diskusi o svých názorech? Diskutovali s námi byť jedinou minutu? My jsme ze své celoroční zkušenosti přesvědčeni, že nikoli.

Obáváme se, že u nich zvítězilo něco jiného než odborný názor a vědecká fakta. Zvítězilo u nich opojení svou náhle získanou mocí (a mediální slávou). To nesmíme akceptovat.

Část 4: Politici a jejich zodpovědnost

Obvykle míváme jako IVK tendenci bránit nejen politiku, ale i politiky před populistickým znevažováním jejich jednání. To bývá strašně laciné a nezodpovědné. V případě covidu a politiky vůči covidu to však nejde. Tentokráte i my hovoříme o selhání politiky, o jejím zneužití k destrukci svobodné společnosti a k vyvolání bezprecedentní hospodářské krize[6]. Politici dokazují, že umí „mistrovsky“ vytvářet mezi lidmi strach a pomocí tohoto strachu občany svých zemí ovládat. 

Prakticky ve všech zemích světa se politici iniciativně chopili příležitosti, kterou objevení se neznámé nemoci v daleké Číně přineslo, a – koordinováni mezinárodními organizacemi – přijali do té doby nikdy nezaznamenaný přístup k podobné nákaze: shora nařízené umrtvení hospodářských i společenských aktivit bez ohledu na jejich důsledky a náklady, pokrytecky zdůvodněné snahou o záchranu lidských životů.

Je skutečností, že společenská devastace způsobená lockdowny a dalšími opatřeními tohoto typu daleko přesahuje škody napáchané vlastní epidemií. Neexistují přesvědčivé důkazy, že by tato, státem shůry diktovaná omezení života nějakým zásadním způsobem omezila šíření nemoci. Existence velkých rozdílů mezi různými zeměmi z hlediska průběhu epidemie a jejích obětí je ignorována a o vysvětlení příčin těchto rozdílů se nikdo z vlád a mezinárodních organizací nepokouší. Ti, kteří si troufají opatření států kritizovat, jsou označováni za „popírače“, za cyniky, kterým nejde o lidské životy, za hokynáře porovnávající na misce vah procenta HDP s lidskými životy.  

Pro politiky se hlavní prioritou stala prevence nemoci, což je strategie, která se ukázala být zcela iluzorní. Vymýtit virus a zabránit jeho šíření bez totální hospodářské a společenské devastace země nelze. Přesto politici úporně prosazují prevenci formou vakcinace na úkor včasného léčení skutečně nemocných[7]. Namísto léčení spouštějí masové očkovací programy nedostatečně vyzkoušenými vakcínami, o nichž není jasno, jakou a jak dlouhotrvající imunitu vytvářejí.

Nejde o omyl politiků, je to jejich záměr. Politickým elitám tato epidemie a způsob jejího léčení dává příležitost vyvázat se z demokratických omezení své moci, dává jim šanci tuto svou moc uplatňovat na masy zastrašených a proto neprotestujících občanů, bez sebemenší odpovědnosti a mezí mohou utrácet veřejné prostředky, mohou předstírat úspěchy či se naopak vyviňovat ze svých selhání. Obrovsky (a obáváme se, že nevratně) narůstá moc byrokratického aparátu, který politikům slouží (a ze své vzrůstající se moci se raduje).

Značná část politiků se navíc tváří, že jejich rozhodnutí nejsou politická, že pouze následují doporučení tzv. odborníků, kteří jim radí. Tím tito odborníci v podstatě rozhodují o vládních krocích. Jak se situace postupně zhoršuje a jak roste nespokojenost občanů, sílí i alibismus politiků a jejich schovávání se za záda odborníků. To kritizujeme už dlouhou dobu.

V oblasti společenského myšlení a veřejného diskursu kovidová krize vede k tomu, že se kovidismus stává převládající ideologií na levé i pravé části politického spektra. Zrušení pravolevého sporu však vede k  destrukci politiky a k totálnímu odcizení politiků od zájmů a priorit většiny občanů.

Část 5: Experti a jejich – v dosavadním vývoji lidstva nevídané – postavení

Jednou věcí je selhávání politiků. To není všechno. Kovidová krize velmi průkazně odhalila i slabost a prodejnost tzv. odborníků a vědců, o jejichž společenskou autoritu se opírá dnešní útok politiků, politických aktivistů a ideologů na demokratickou společnost. Selhání vědy a vědců (zejména ve společenských vědách) není v dějinách neznámým fenoménem, souvisejí s ním všechny velké tragédie minulého století (i současný klimatický alarmismus), ale teď – i pomocí v minulosti nedostupných informačních technologií – dostal tento fenomén novou kvalitu.  

Dnes je k právě probíhajícímu velkému společenskému experimentu (k „velkému resetu“, abychom citovali davoského Klause Schwaba) využita medicínská panika a je smutnou skutečností, že se mnozí lékaři i řada vědců z přírodovědeckých oborů do ní nechala ochotně zatáhnout natolik, že jim nevadí jejich zneužití a to, že se stávají hybnou silou kampaně, jejímž cílem je omezení a potlačení svobody a demokracie.

Tito vědci a tzv. odborníci dokonce neváhají svými jmény zaštítit i útok na vzdělání a školství pod záminkou prevence šíření nemoci[8]. Výsledkem je faktické zrušení povinné školní docházky a z toho plynoucí nedozírné škody na znalostním potenciálu a mentálním zdraví mladé generace.

Současný vývoj je posledním úderem dlouhodobě klesající kvalitě vzdělání na všech úrovních vzdělávacího systému. Někomu to – zdá se – může i vyhovovat. Platí totiž, že čím více se snižuje obecná vzdělanost, tím více je usnadňována manipulace a tím více stoupá snadnost zneužití vědy pro různé politické a ideologické záměry.

Koronavirová krize u nás bohužel prokázala nejen selhání politiků, ale i selhání tzv. odborníků. Nejenže nedokázali i při použití všech drakonických lockdownů šíření nákazy zastavit nebo omezit, ale nedokázali ani předejít zbytečným obětem. Kritériem potvrzujícím jejich selhání je počet hospitalizovaných a zemřelých, který Českou republiku drží na samé špici evropského srovnání.

Závěr

Zdráháme se zahájit další kolečko přetahování se o data a jejich interpretaci. Arogance expertů mezioborové skupiny pro epidemické situace MeSES je bezmezná. Koronavirus vytvořil situaci, která z bezejmenných specialistů vytvořila mediální hvězdy se značným politickým vlivem. Čím déle bude krize trvat, tím déle se budou hřát na výsluní pozornosti a vlivu. To je pro řadu z nich nesmírně motivující. Je to lidské.

Pan Maďar se zlobí, že s ním některé věci nebyly konzultovány. Kdyby to bylo jen toto (mluví o konkrétním případu otevření jednoho typu obchodů), „dokázali bychom nad tím přimhouřit oči“ (říká v tiskové zprávě MeSESu ze dne 12. 4. 2021). Oni budou „přimhuřovat oči“, jaká laskavost. Je tragické, že i nový ministr zdravotnictví tuto skupinu lidí poslouchá.

Úkolem poradců by mělo být hodnotit míru rizika odborně, ale nikoli ze strachu, neboť „strach je špatným rádcem“. Jejich úkolem by nemělo být zbytečné dramatizování situace. Jejich úkolem také není z každého pozitivně testovaného dělat pacienta.

My „neporadci“ – naopak – budeme pokračovat v kritice nesmyslů, které se u nás šíří. My cítíme povinnost se rezolutně vyjádřit k otázce vakcinace (neboli očkování). Jednou věcí je kvalita a rizikovost nesporně nestandardně krátkou dobu testovaných vakcín, ale k té se vyjadřovat nebudeme. Pouze nechápeme vylučování ze hry některých vakcín z politických důvodů, a to ještě ze směšných politických důvodů.

Za zásadní považujeme otázku povinnosti či dobrovolnosti očkování. Nejsme ve světě moru nebo eboly (ale ani černých neštovic), jsme ve světě covidu, jednoho typu respiračního onemocnění. V tomto případě musí nastat dobrovolnost, nikoli povinnost očkování. A dobrovolnost nesmí být spojena s omezením života (a pracovních příležitostí) dobrovolně neočkovaného člověka. Rozhodnutí o tom musí vzniknout u nás doma, nikoli jako diktát zvenčí. Nesmí o tom rozhodovat ani Evropská unie, ani OSN, ani Světová zdravotnická organizace, ale ani Bill Gates nebo Klaus Schwab.

Zmiňovali jsme specifický vztah politiků a jejich poradců. Politici jsou složitě voleni, poradci jsou však „jen“ vybíráni – z kategorie odborníků a vědců – a stanou se jimi většinou ti, kteří nejvíce křičí, kteří se nejvíce derou na televizní obrazovku a kteří přicházejí s nejhoršími katastrofickými scénáři. Tento typ výběru musí rychle skončit.

Bavorský odborník Dr. Friedrich Pürner, který se stal symbolem odporu proti vládním opatřením v sousedním Bavorsku, odpovídá v podobném kontextu na otázku, co by poradil kancléřce Merkelové, následujícím způsobem: „Paní Merkelové bych poradil, aby si k sobě pozvala jiné poradce a aby je pozorně poslouchala, aniž by měla již dávno připravený pevný názor“ (www.reitschuster.de, 12. 4. 2021). Něco podobného by měl udělat i náš premiér a všichni kolem něho.

Václav Klaus a kolektiv autorů IVK, Newsletter Plus, duben 2021