Hlavní strana » Komentáře IVK » Jiří Weigl: Léčeme ohrožené…

Jiří Weigl: Léčeme ohrožené skupiny lidí včas

Komentáře IVK, 25. 3. 2021

Tragické následky epidemie Covidu-19 u nás vyžadují zásadní analýzu příčin toho, proč je Česká republika vůbec nejpostiženější zemí na světě. Zatím jsme se však dočkali - a to i z úst vládních expertů – pouze těžko přijatelných tvrzení, že příčinou debaklu bylo opožděně zavedení roušek loni v létě či jejich liknavé nošení nedisciplinovaným obyvatelstvem, případně od opozice častých politických invektiv, že za vše může chaotický mikromanagement premiéra Babiše. Seriózní vážná analýza však chybí i od těch oficiálních zdravotnických grémií, která by jí měla mít v popisu práce.

Pokusme se tedy absenci vážného hledání příčin odborníky trochu nahradit pohledem laika poučeného roční zkušeností s průběhem epidemie u nás.

Oficiální místa nám od počátku až dosud vždy tvrdila, že základním smyslem a cílem všech přijímaných vládních opatření a restrikcí je zabránit zahlcení zdravotnictví a překročení kapacit zdravotnického systému počtem nakažených ve vážném stavu, kteří vyžadují náročnou medicínskou péči.

Naše zdravotní autority se pokusily tento cíl naplnit tím, že se snažily a snaží zabránit různými metodami šíření viru. Jejich prioritou se stala prevence, ať již v podobě omezování mezilidských kontaktů cestou lockdownů, či cestou očkování. Ukázalo se však, že u nemoci, jako je Covid-19, je tento cíl velmi obtížné, či zcela nemožné naplnit. Většina standardních epidemiologických opatření může dobře fungovat u takových infekčních nemocí, kde nemoc šíří klinicky nemocní lidé s jasnými příznaky onemocnění. Takový však Covid-19 není, nákazu šíří i lidé kteří dosud neonemocněli nebo neonemocní vůbec. V takovém případě ovšem opatření zaměřená na omezení šíření viru zabírají jenom velmi obtížně a snaha o jejich zefektivnění cestou zpřísňování a plošnosti vede k neúnosným nákladům celoplošných karantén a paralýze hospodářského i společenského života, která je dlouhodobě neudržitelná.

V našich podmínkách to vedlo k tomu, že protiepidemická opatření paradoxně postihují především zdravou populaci, kterou nesmyslně a dlouhodobě omezují, aniž by však prostupování nákazy společností byla schopna vážně blokovat. Naproti tomu skutečně nemocní se v atmosféře uhranutí prevencí jakoby ocitli na vedlejší koleji a důsledky toho jsou drastické.

Dnes, po roce zkušeností s nemocí Covid-19 lékařští odborníci říkají, že onemocnění má tři fáze, které plně a kompletně nastávají pouze u ohrožené skupiny, která představuje pouze malou část populace. V první probíhá zjednodušeně řečeno množení viru v těle nemocného, v druhé napadení orgánů a nastartování obranné imunitní reakce a ve třetí, nejzávažnější, léčení důsledků přehnané imunitní odpovědi organismu na virovou infekci. Pro průběh nemoci a její perspektivu má zásadní význam, podaří-li se zasáhnout v první fázi a zpomalit, omezit či zastavit množení viru. Pokud ano, stává se Covid-19 běžným respiračním omezením s relativně lehkým průběhem. Pokud však dojde k masivnímu pomnožení viru v organismu, hrozí fatální následky, na něž medicína dosud spolehlivé léky zatím hledá.

Jaká je však současná praxe? Člověk, který pocítí příznaky respiračního onemocnění, má podle platných doporučení telefonicky kontaktovat svého praktického lékaře. S jeho doporučením pak absolvuje test a v případě pozitivity je odeslán v drtivé většině případů na čtrnáct dnů do domácího ošetřování s tím, že pokud se jeho stav zhorší, si má zavolat záchranku, a pokud ne, má po dvou týdnech vyrazit zpět do práce. První lékař, kterého vážně nemocní s covidem-19 po svém onemocnění udiví, je až lékař v záchrance či spíše na příjmu v nemocnici.

Znamená to, že v důsledku této praxe jsou i příslušnici rizikových skupin ponecháni bez kontroly a lékařské pomoci až do doby, kdy začnou mít v důsledku velké virové nálože vážné problémy. Není přece pravda, že dnešní medicína nedisponuje vůbec ničím, čím by mohla ohroženým lidem přispět, posílit včas jejich imunitu či včas předem identifikovat hrozící fatální zhoršení zdravotního stavu. Místo toho je však ponecháváme osudu tak dlouho, až už bývá pozdě. Není pak divu, že počet hospitalizací a těžkých stavů neúnosně stoupá, zdravotnické kapacity přestávají stačit a je zde ta krize zdravotnických zařízení, jíž jsme se prý snažili předcházet.

Zdá se, že spíše než na marný pokus zastavit šíření viru mezi zdravými se měla opatření zaměřit na prevenci nástupu druhé a třetí fáze nemoci alespoň u nemocných rizikových skupin obyvatelstva. Ty jsou známé – senioři, obézní a vážně nemocní. Vyřazení klinického hodnocení pacienta lékařem v počáteční fázi Covidu-19 vede k vážným pozdějším důsledkům. Bohužel, děláme málo pro to, aby se vážně ohrožení lidé nedostávali k lékařské péči až v těžkých fázích nemoci. Hledat cesty, jak to napravit, by nepochybně ušetřilo více životů než zákazy zdravým lidem opustit okres nebo kupovat obuv v prodejnách.

 Jiří Weigl, 25. 3. 2021