Hlavní strana » Excerpta z četby » Úryvky z mých ne až tak…

Úryvky z mých ne až tak starých výpisků – č. 31 (rok 2017)

Excerpta z četby, 15. 9. 2020

Už mi definitivně došly mé staré výpisky, několik sešitů výpisků se při mém třicetiletém putování mezi ministerstvem financí, vládou, poslaneckou sněmovnou a Pražským hradem prostě nějak ztratilo. Dostávám se pomalu k současnosti, ale jak ukazují dnešní výpisky, i ta má velmi široký rozměr.

V roce 2017 vyšla po deseti letech moje další knížka o tragickém omylu stoupenců globálního oteplování s názvem „Zničí nás klima, nebo boj s klimatem?“ (nakladatelství Cosmopolis v nakladatelském domě GRADA). Vyšly také další překlady naší knížky „Stěhování národů“ (anglicky, rusky a francouzsky). Vydali jsme i zcela unikátní publikaci „Veta prezidenta Václava Klause“, která představuje málo známý soubor argumentů, které uplatňoval prezident republiky, když zaslal do Poslanecké sněmovny své veto. 

První výpisky v roce 2017 byly z Orwellových esejů (díl IV., které vyšly v češtině v nakladatelství Argo). Bylo to – jako všechno od Orwella – zcela mimořádné čtení. Mé výpisky začínají větou, že „jistý často znamená nejistý“. To je sice bonmot, ale současně úžasná pravda. George Orwell, který zemřel velmi mlád (v necelých 47 letech), píše, že „jediným zadostiučiněním stárnutí je, že po dosažení jistého věku se můžete začít chlubit tím, že jste zažili věci, které už nikdo nikdy nezažije“. Jak on to mohl vědět nevím, ale i já mám často tento pocit.

Orwell nešetřil své kolegy literáty: „během několika posledních desetiletí vzrostl počet intelektuálních literátů natolik, že tvoří svět sám pro sebe“. A tvoří i významnou rent-seeking group.

Moc si vážím současného francouzského myslitele Pierra Manenta, který – v recenzi v Claremont Review of Books (č. 1, 2017) – říká, že „národní stát je pro politickou svobodu ničím nenahraditelný, protože v supranacionální struktuře není možné chovat se jako občan. Národní stát je nejvyšší úrovní, kde je možné prožívat zodpovědné občanství“ (str. 17). Manent to rozvíjí výrokem, že možnost „oddělení demokracie od národního státu je velkou iluzí“.

Už v dubnu 2017 psal Peter Smith v Quadrantu, že je třeba, aby se „Západ zachránil sám před sebou“. Naše nedávná knížka Sebedestrukce Západu (IVK, srpen 2020) říká v podstatě totéž. Jeden z autorů Quadrantu (připomínám, že jde o australský měsíčník) vtipně pozměňuje slavný výrok velké Francouzské revoluce na „Bureaucratie, Egalité, Fratermité“. Byrokracie na prvním místě vystřídala svobodu. Peter Smith také uvádí, že v USA 1 % lidí platí 40 % veškerých federálních daní, zatímco 50 % Američanů v dolní příjmové skupině platí jen 2,75 % daní.

Citoval jsem americký Claremont Review of Books, australský Quadrant a teď je na řadě anglický Standpoint. Jeho (tehdejší) šéfredaktor Daniel Johnson v červnu 2017 psal ve svém úvodníku, že „největším nebezpečím pro naši civilizaci je sice neliberalismus, ale že nejhoršími zrádci svobody jsou často liberálové“. To není protimluv.

Můj dlouholetý přítel (od prvního Davosu v lednu 1990) Jacob Frenkel v publikaci Rakouské národní banky popisuje důsledky „nové normálnosti“, kterou jsou nenormálně nízké úrokové míry:

- nutí banky k hledání rizikovějších forem investování peněz;

- vedou k rychlému růstu cen cenných papírů a k vytváření finančních bublin;

- podniky se zajišťují a neinvestují do strojů a zařízení;

- rozevírá se mezera mezi reálnými a finančními sektory ekonomiky;

- zvyšuje se zranitelnost finančního sektoru a oslabuje se jeho účinnost;

- nízká úroková míra dává umělý stimul k investování do sektorů jako je bydlení, což je sektor s nižší než průměrnou produktivitou práce.  

John O´Sullivan v Quadrantu přiznává, že nemá rád Macrona. Ten je podle něho

- vášnivým a přesvědčeným multikulturalistou;

- důsledným zastáncem postnacionalismu (čili zrušení národního státu, tedy i jeho Francie);

- nenávidí islamofobii (chce s islámem jednat);

- věří v liberální migrační politiku.

Nedovedu si představit, jak to může platit současně. Proslavil se i výrokem, že „není nic jako francouzská kultura“. Slyšeli to Francouzi? A budou ho znovu volit?

Timothy Sandefur napsal knihu The Permission Society (Encounter Books), česky snad „společnost, kde je všechno na povolení“ nebo „společnost, kde co není povoleno, je zakázáno“. Myslím, že se k tomuto stavu velmi rychle přibližujeme.

Ve washingtonském čtvrtletníku The International Economy byla velká anketa o Číně. Zaujalo mne v ní mnoho věcí, ale dobré je zejména srovnání posledních čínských čtyřiceti let. „V roce 1978 nevyjel z Číny ani jeden turista, v roce 2016 vyjelo (a domů se vrátilo) 100 milionů čínských turistů.“ Může to někdo považovat za nezajímavá fakta? Neříkají nám něco o dnešní Číně? Singapurský analytik Kishore Mahbubani tvrdí, že Čína nemá v úmyslu vyvážet – jako vzor – svůj systém do světa, ale že chce „pouze“ dokázat, že je „čínská civilizace stejně silná a schopná jako civilizace Západu“. Možná si to měl přečíst náš předseda Senátu, dříve než letěl na Tchaj-wan. Tento singapurský autor hezky říká, že skutečným zájmem dnešního čínského prezidenta je „To Make China Great Again“.

Zaujala mne i mezipoznámka v jeho textu o „a Twitter level of analysis“. I já se často setkávám s tím, že lidé nechtějí hlubší a složitější analýzu (a argumentaci) než tu, která se najde na Twitteru nebo něčem podobném. (U nás se už radši po koronaviru nebude ve školách ani známkovat, aby nikdo nebyl motivován vidět věci hlouběji. O problému našeho, ale nejen našeho školství hezky právě dnes, 1. září, napsal ve svém komentáři pro Echo24 můj starší syn.)

 Rok 2017 byl rokem Katalánska. David Johnson v Standpointu stručně připomněl dějiny. Ještě stručněji je zopakuji. V roce 1714 Filip V. zrušil katalánská privilegia, v roce 1932 v době Španělské republiky dostalo Katalánsko tato privilegia zpátky. V roce 1937 Franco dobyl Barcelonu a katalánskou autonomii opět zrušil. Katalánštinu označil za dialekt a děti nesměly být křtěny katalánskými jmény.

 V roce 1979 dnes ze Španělska vyhnaný král Juan Carlos (setkali jsme se mnohokrát, jednou dokonce v jednom krásném rakouském hotelu v St. Christoph na lyžích a každé ráno jsme si dlouze povídali v lyžárně) zavedl novou verzi katalánské autonomie. Mým velkým zadostiučiněním bylo, když mne 11. dubna 2017 pozvala katalánská Generalitat, abych v ní – před ministry a poslanci – promluvil o rozdělení Československa. Hledali v tom nějaký návod. Můj projev je anglicky na www.klaus.cz.

 Známý ruský (všemi rusobijci nenáviděný) myslitel Andrej Duhan ve své stati „Světoobčané versus občané“ (publikované v češtině např. na serveru Česká pozice) říká, že „pro světoobčany existuje pouze jednotlivec a lidstvo“. Vychází to z „humanistického univerzalismu“, který chce jedno lidstvo bez kulturních a národních tradic. Mají ho stmelovat abstraktní hodnoty jako demokracie, spravedlnost a lidská práva. Pro tyto světoobčany jsou hranice „nemorální výtvory, které uměle rozdělují“.

 Zaujal mne hezký (o mnohém vypovídající) vzoreček 0 + 0 + 0 = 0. Dá se aplikovat leckde a leckdy. Jednou z možných aplikací jsou sny o spojení naší dnešní parlamentní protibabišovské opozice.

Václav Klaus, ECHO24, 15. září 2020