Hlavní strana » Jinýma očima » Ivo Strejček: Ještě vnuci…
Jinýma očima, 22. 7. 2020
V Bruselu, pod taktovkou německého předsednictví, probíhal čtyřdenní summit hlav členských států EU. Navenek, „pro publikum“, řešil dvě otázky: jak bude konstruován rozpočet EU na budoucích sedm let, jak vysoké budou povinné příspěvky jednotlivých členských států, a jak bude nastaven poměr dotací a půjček z tzv. fondu New Generation EU. Dohromady se tak „vyjednávalo“ o rozdělení necelých 2 bilionů eur!
Bylo by vážnou chybou nechat se zmást politickými stanovisky, že podstata bruselské debaty byla výhradně „technická“, že šlo pouze o to, kolik si která země z balíku peněz „utrhne“ – jak se chvástá premiér Babiš, že šlo pouze o vyjednání poměru mezi dotacemi (nevratné peníze) a půjčkami (které budou muset členské státy splatit).
Výsledky čtyřdenního jednání potvrzují, že tentokrát se v Bruselu událo cosi závažnějšího, cosi, co se stalo dalším z předělů v historii evropské integrace. Až do tohoto summitu bylo totiž nemožné, a tato nemožnost je zakotvena ve smlouvách, aby se EU zadlužovala. V této smluvní logice bylo vyloučené, aby členské státy dokonce za „evropské“ dluhy ručily. Od tohoto summitu již závazný princip vyrovnaného rozpočtového hospodaření EU neplatí. Merkelovsko-macronovsko-bruselský dluhový diktát – jinak nelze právě ukončený summit nazvat – je proto v tomto kontextu nutné posuzovat jako historický průlom. Průlom o to významnější a vážnější, s jakou lehkostí, bez problémů, bez reptání jej členské státy akceptovaly.
Výsledky summitu, a je zcela jedno, jak dopadlo rozdělování peněz, tak posouvají současnou podobu evropské integrace do další fáze – do fáze, ve které se bude politická moc rozdělovat jinak. Strachu z koronaviru a vážné problémy mnohých evropských ekonomik vytvářejí pro nové dělení moci vhodnou atmosféru:
Pochvalovat si, že z tohoto „bruselského“ dluhu jsme si ukousli „víc“ a tvářit se, že to není náš dluh, je nejen výrazem politického cynismu, je výrazem mimořádné nezodpovědnosti vůči generacím budoucím. Bezproblémově se smířit s německo-francouzsko-bruselskou realitou, která nám zadlužení nařizuje, je výrazem slabošské rezignace na osud a zájmy vlastní země. Česká republika si k ohromnému zadlužení „vnitřnímu“ přivazuje dluh další - „vnější“.
Způsob, jak se k celému problému staví drtivá většina domácí politické scény pouze obnažuje její bídu a ochotu bez odporu přijímat a podbízivě se podvolovat diktátu ze zahraničních metropolí. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že ještě v průběhu mimořádné schůze poslanecké sněmovny před několika dny, která se tématem ohromného evropského zadlužení valícího se na naši zem zabývala (a nehodnoťme teď jak vážně a s jakým výsledkem), je souběžně svolána společná tisková konference pirátů, topkařů, lidovců a starostů vyzývajících premiéra Babiše, aby „podepsal“?
Berlín a Paříž to mají s dnešní českou politickou scénou jednoduché – s potěšením ji nechávají mlátit prázdnou antičínskou a antiruskou slámu, aby nám snadněji vnutili svoji vůli. A mají to o to jednodušší, že jsme to my sami, kdo jsme už od Topolánkových premiérských let bez problémů přijali jednu z nejhloupějších politických zkratek dneška: „Raději do Bruselu, než do Moskvy“.
Tak teď tady onen Brusel v realitě máme: gigantické zadlužení, které budou splácet ještě vnuci našich vnuků.
Ivo Strejček, Mladá fronta DNES, 22. července 2020
Copyright © 2010, Václav Klaus. Všechna práva vyhrazena. Bez předchozího písemného souhlasu není dovoleno další publikování, distribuce nebo tisk materiálů zveřejněných na tomto serveru.