Hlavní strana » Komentáře IVK » Koronavirová pandemie v…

Koronavirová pandemie v širším kontextu: 06/12 Nedopusťme rozvrácení našich veřejných financí (IVK pro iDnes.cz)

Komentáře IVK, 2. 4. 2020

Nadpis této části našich úvah nad důsledky koronavirové pandemie (a zvolených řešení k jejímu poražení) by měl mít následující podtitul: nikoli další výdaje, ale radikální revize existujících rozpočtových výdajů. V jiné terminologii, vedle podpůrných a ekonomiku snad stimulujících opatření a vedle pomoci nejzranitelnějším skupinám našich spoluobčanů, stejně ohroženým živnostníkům a neméně poškozeným firmám v rizikových sektorech budou nezbytné rezolutní škrty. Cílem musí být zabránění rozvratu státního rozpočtu, neboť hrozí extrémní zadlužení státu.

Tomu musí být zabráněno. Ať nám nikdo neříká, že je tento rozvrat nezbytný. Obří úkol polistopadové transformace jsme zvládli bez jakéhokoli extrémního zadlužení. Až do roku 1997 přes všechna bezprecedentní ekonomická opatření dluh státu stále klesal (jako podíl na HDP). Tento příměr je relevantní – v roce 1991 došlo k poklesu HDP o 9,4 %. V roce 2020 to bude více. Tehdy však ještě nebyla dnešní „nároková společnost“.

Řešením nejsou a nesmějí být další a další státní výdaje, vedoucí k deficitnímu financování a k vytváření dluhu, který budou splácet generace našich dětí a vnuků. Tuto rašínovskou argumentaci jsme používali často v 90. letech, je čas se k ní vrátit.

Obviňujeme vládu z mikrouvažování, vraťme se proto ke klasické makroekonomii. Nevracejme se k dávno zdiskreditovanému keynesiánství, nevěřme bájím o tom, že více a více státních výdajů něčemu pomůže. Zbavme se nově se rodící přerozdělovací mánie. Naší vládou plánované státní výdaje vůbec nejsou malé, 18 % HDP je neuvěřitelná suma peněz (které někdo bude muset také zúřadovat, aby to nebylo iracionální rozdávání peněz). Ekonom Kovanda na základě dat Mezinárodního měnového fondu říká, že zatím je „balík“ avizovaný českou vládou třetím největším mezi evropskými zeměmi (první je Německo, druhá Itálie). Slovo zatím je důležité, některé země budou určitě „přidávat“.

Přejeme si to jako daňoví poplatníci, kteří to budou muset splácet? Víme to? Ptá se nás na to někdo? Doceňuje to vláda? Vnímají to naše opoziční strany a jejich jindy tak hlasití představitelé? Kde je jejich obvyklý pokřik? Zahájili rozhodný boj s „maláčovštinou“, která nás v poslední době stihla připravit o všechny případné, dnes tolik chybějící vládní rezervy? Zalekli se Gréty natolik, že budou dále propagovat zelenou ideologii a z ní plynoucí nesmyslné projekty (jako je elektromobilita, útlum uhelné energetiky, uzavírání jaderných elektráren)? Nic takového nevidíme a neslyšíme. Možná, že to přes roušky není vidět. Ale jenom možná.

Neslyšeli jsme ambici – ani od vlády, ani od opozice – výrazně přehodnotit rozdávání peněz daňových poplatníků, neslyšeli jsme o plánu zásadní revize rozpočtových priorit a tedy i výdajů. Jakýkoli dnešní finanční projekt vlády musí být nejen o nových výdajích, ale i o škrtech výdajů existujících. Normálně bychom mluvili i o rozpočtových příjmech, ale tady žádný velký prostor není a nebude.

Nechceme polemizovat s výdaji (a úlevami), které už vláda jako první rychlou pomoc přijala. Nejsme vládou, nemáme na to úřady se stovkami či tisíci pracovníků. Musíme však polemizovat s deficitním financováním jako takovým a s nepřípravou krácení výdajů, které se krátit mají a dají.

Neslyšíme nápady na škrty nesmyslného boje s globálním oteplováním. Neslyšíme odvahu k přehodnocení nákupů vojenské techniky. (Opravdu potřebujeme nesmírně drahá bojová vozidla pěchoty, která se spíše hodí na minulé než dnešní války?) Odhodláme se konečně k ukončení dotací pro politické neziskovky? Neměly by se teď rychle přeměnit v pomocné zdravotní čety? Nezamýšlíme se nad dotacemi do profesionálního sportu. Asi to půjde těžko, když jsme si k tomu nedávno vytvořili zcela zbytečné skoroministerstvo. Pustíme se do změny koncepce naší zahraniční rozvojové pomoci (která je stejně jen fiktivní a je pouze v zájmu aktivistických organizací, které ji na obou stranách iniciují a přitom se dobře živí)? Pustíme se do rušení zbytečných úřadů a do zeštíhlení existujících? Teď v karanténě se přece dobře ukazuje, kdo a co vlastně vůbec nechybí.

To všechno má aspekt čistě finanční (a výrazné zadlužení budoucnosti je vždy těžkým oříškem pro příští generace, jak naše dnešní generace zažívá v případě Řecka), ale má to ještě jeden aspekt: více výdajů státu není nic jiného než instalace silného státu, státu expanzivního, státu samorozmnožujícího se. Více státu znamená méně prostoru pro aktivity jednotlivců. Znamená to i více závisti, více egoismu, více korupce, více donášení a udávání.

Nelze nezmínit i možné úspory omezením výdajů na Evropskou unii, které jsou také nemalé (ty přímé, a ještě více ty nepřímé, které nikdo nepočítá). Nebudou-li tyto naše výdaje, nebudou ani příjmy, ale vadí to? Vadí, že budeme mít méně ošklivých dětských hřišť standardizového evropského typu, že budeme mít méně – pro pár jedinců budovaných – cyklostezek, méně sporných rozhleden, méně progresivisty protlačovaných zelených, genderových a multikulturálních projektů? Drtivé většině lidí chybět nebudou.

Nedopusťme rozvrácení našich veřejných financí.

Václav Klaus a kolektiv autorů IVK, publikováno v rámci dvanáctidílného seriálu textů IVK o koronavirové pandemii pro portál iDNES.cz, 2. dubna 2020