Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Evropa, resp. Evropská unie

Evropa, resp. Evropská unie

Projevy a vystoupení, 29. 1. 2020

Děkuji za pozvání do HNklubu, kterého si opravdu vážím. Jestli se nemýlím, vystupoval jsem na diskusním fóru Hospodárských novin již jednou, v září 2015, tedy před téměř pěti lety. Mým tehdejším tématem bylo „Poučení z řecké krize pro malou postkomunistickou zemi“. Tento můj text je určitě někde k dispozici, eventuálně na mé webové stránce (www.klaus.cz). Mám pocit, že bych to dnes lépe říci neuměl. Kromě obecných úvah o Evropské unii jsem se tehdy pokusil zformulovat i několik ekonomických charakteristik Slovenska, tak jak je vidím jako outsider. Teď jsem si své tehdejší úvahy pozorně přečetl a nemám důvod je přepisovat. Ale to tématem mého dnešního vystoupení není.

Nazval jsem ho „Evropa, resp. Evropská unie“, odlišení těchto dvou slov považuji za zásadní. Jednou věcí je před více než šesti desetiletími revolučně vytvořený konstrukt Evropské unie, druhou je evolučně utvářená civilizace evropského kontinentu. Jsou to dvě zcela odlišné věci, což dnešní reprezentace EU a spolu s ní evropské politické, akademické a žurnalistické elity nechtějí brát na vědomí.

Vývoj evropské společnosti byl v průběhu staletí a tisíciletí pomalý, nelineární, opakovaně přerušovaný, ale souhlasím s výrokem prof. Elsta z roku 1991, že „evropská historie byla ve své podstatě procesem odmítání supranacionálních dynastických států – jako byla Otomanská říše, Habsburské císařství, Napoleonovo impérium, Hitlerova věčná říše i Stalinův komunistický projekt“. Chápu to tak, že byla úsilím o likvidaci dynastií a říší, které lidskou svobodu a autentickou demokracii neumožňují.

Éru dnešní evropské unifikace ve formě Evropské unie (na rozdíl od prvních tří desetiletí daleko méně ambiciózního poválečného evropského integračního procesu ve formě Evropského společenství) považuji za neblahé přerušení tohoto, jakkoli nejednoduchého a nejednoznačného evropského vývoje.

Vím, že jsem v tomto pohledu na Evropskou unii v menšině, ale nemohu jinak. Vyjadřuje to mé ideje, ideály, preference a priority. Mně jde o svobodu a demokracii a ty jsou se supranacionálním (nebo transnacionálním) konstruktem ve své podstatě nekompatibilní.

To platí obecně a dlouhodobě. Co se děje právě teď? Co se dá říci o dynamice krátkodobé nebo střednědobé? Jaké jsou současné tendence a trendy evropského uspořádání? V mých očích nemají pozitivní vývoj.

V předposledních dvou dekádách – 1990 až 2010 – byly tyto trendy zcela jednoznačně unifikační. Mluvím o vývoji v Evropě, nikoli o vývoji její východní postkomunistické části. Projevem těchto trendů byla v roce 1992 Maastrichtská smlouva a v roce 2009 smlouva Lisabonská. Tyto smlouvy vedly k výraznému urychlení evropského unifikačního, k transnacionalismu směřujícího pohybu. Tu první smlouvu jsme vnímali jen málo, neboť jsme řešili úplně jiné problémy a naše členství v EU bylo ještě daleko za horizontem. Řešili jsme postkomunistickou transformaci na straně jedné a zabývali jsme se naším vlastním státoprávním problémem na straně druhé. 

Něco k tomu druhému nedávno spíše ironicky, i když poněkud nejasně, poznamenal Milan Lasica, když řekl, že by mi za rozdělení Československa měli postavit pomník. Musím trvat na tom, že bych si já dovedl představit žít i nadále v československé federaci. Pro historii, aby to nebylo zapomenuto, musím zdůraznit, že na slovenské straně tehdy nebyl žádný relevantní politický partner, který by měl podobný názor a který by nechtěl slovenskou samostatnost. Já jsem tuto realitu „pouze“ respektoval. Nechtěl jsem ani střet, ani chaos. 

Tu druhou, Lisabonskou, smlouvu, drtivá většina našich spoluobčanů sice zažila, ale strašlivě podcenila a podceňuje dosud. Nebyla ochotna věnovat alespoň minimum času nezbytného k tomu, aby zjistila, co je v této smlouvě skryto. K tomu, aby zjistila, že jde o radikální posun evropské integrace (tedy lepší a hlubší mezinárodní spolupráce) k unifikaci (tedy k supranacionálnímu vládnutí) a k vymazání národních států jako výchozího principu mezinárodního uspořádání našeho kontinentu.

Je dostatečně známo, že jsem ratifikaci Lisabonské smlouvy dlouho, sám, poněkud donkichotsky brzdil. Ale neubrzdil.

Období po přijetí Lisabonské smlouvy přineslo několik krizí, které tento unifikační model zásadně zpochybnily. Zmíním alespoň tři z nich:

- bylo zpochybněno euro. Krize let 2008-2009 měla dramatické dopady na rozpočtovou pozici řady členských zemí eurozóny, nejen na Řecko. Krátkodobě byly tyto potíže „vyřešeny“ finanční pomocí z rozpočtů ostatních zemí eurozóny (tedy z peněz jejich daňových poplatníků), její skutečné příčiny – sporný konstrukt společné evropské měny – však byly ponechány bez jakéhokoli řešení;

- migrační krize, která kulminovala masovou migrací v roce 2015, znamenala zásadní otřes dalšího pilíře EU, kterým je Schengen. EU tento defekt svého uspořádání stále neřeší, pouze tlačí před sebou;

- evropskou krizí se stalo i rozhodnutí britských voličů, zvané Brexit, které bylo jasnou zprávou, že jedna z největších zemí EU nechce navěky předat rozhodování o sobě do Bruselu, že chce znovu být suverénní zemí. To přispělo k tomu, že si to silně uvědomily i další země.

Každá z těchto krizí signalizovala zásadní problémy transnacionálního vidění světa, které ovládlo evropské elity a které se zakotvením v Lisabonské smlouvě stalo definiční charakteristikou EU. Evropské elity tyto krize „ustály“ díky tomu, že v EU chybí jakákoli zpětná vazba, že chybí přímý kontakt evropských elit s občany a voliči, že jsme vstoupili do éry postdemokracie, symbolizované fikcí Evropského parlamentu, který není skutečným parlamentem, že dochází k zesílené indoktrinaci občanů členských států EU prázdnou evropskou myšlenkou a že nastal ničivý diktát politické korektnosti, tedy nedostatečné svobody. Stabilizačně naopak působí přetrvávání relativního evropského blahobytu (i když řada zemí eurozóny už dlouhé období téměř neroste).

Co se dá očekávat v dohlédnutelné budoucnosti?

1. Nevidím žádnou reálnou politickou sílu, která by chtěla a byla schopna prosazovat (a dokonce prosadit) jakoukoli významnou změnu ideologie evropeismu.

2. Institucionální systém Evropské unie svou podstatou jakoukoli systémovou změnu evropského uspořádání vylučuje.

3. Nový Evropský parlament a nová Evropská komise jsou svou strukturou a svými ambicemi horší než ty staré (Juncker vs. Leyenová);

4. Přeji si (a nám) silnou a jednotnou Visegradskou čtyřku. Nevěřím však v její pevnost a sílu, která – díky vnitropolitickému vývoji jednotlivých zemí – dnes už fakticky téměř neexistuje, resp. je znovu v podobě (a významu) v jaké byla až do roku 2015.

5. Předpokládám zesilování diktátu nedemokratických, ale nekomunistických ideologií postkomunistické éry:

- na prvním místě zelené ideologie, jejíž novou kvalitu způsobil zvrat původního ekologického uvažování v agresivní environmentalismus;

- progresivismu (či kulturního marxismu), který nahradil tradiční konservatismus a sociáldemokratismus. To začíná být zásadní brzdou jakéhokoli postupu Evropy (a celého Západu) vpřed;

- humanrightismu, který nahradil demokracii garantující koncept v podstatě jen negativně vymezených občanských práv pozitivními lidskými právy, které vytvářejí nárokovou společnost;

- a konečně multikulturalismu, který místo respektu k tradiční obhajobě významu homogennosti jakékoli národní komunity, žádá maximální diverzitu vedoucí k heterogennosti společnosti.

To jsou jen mé výchozí teze, k detailům se určitě dostaneme v následující diskusi.

Václav Klaus, vystoupení na Klubu Hospodárských novin, Bratislava, 28. ledna. 2020

Text byl publikován v Hospodárských novinách dne 30. ledna 2020.