Sochy jsou symboly. Sochy, které stojí desítky let, jsou odkazem naší historie. Socha Ivana Koněva není oslavou konkrétní osoby, je především oslavou vítězů 2. světové války a osvobození Československa. Je poctou desítkám tisíc padlých. Desítkám tisíc prostých vojáků. Jen při závěrečném postupu v květnových dnech padlo skoro 700 vojáků Rudé armády.

Nejsem historik, byť rád čtu životopisy. Milujeme generála Pattona (osvoboditele Plzně), byť mu několikrát hrozil polní soud za jeho prudkou povahu. Napadal v nemocnicích domnělé simulanty a Eisenhower ho (po jednom z těchto incidentů) v roce 1943 na deset měsíců zbavil velení. Na Sicílii v Acate Pattonovi vojáci zmasakrovali 72 italských zajatců a měl z toho velký konflikt s generálem Bradleym. Ale to je přece úplně jedno. Máme Pattona rádi – je symbolem vítězství nad nacismem, jeho socha není oslavou pruďase Pattona, ale amerických vojáků – vítězů nad fašismem – a on byl jejich velitel. Byl to výborný voják.

Koněv spolu s Žukovem byli oba ve Stalinově nemilosti – jakožto populární maršálové a vítězní vojáci. Odvolaní a znovu ve vyšších funkcích až po Stalinově smrti. Koněv předsedal soudu s vrahem a šéfem NKVD Berijou – jeden z okamžiků, kdy odstartovalo Chruščovovo uvolnění režimu. Lze se dočíst i to, že během invaze 1968 byl Koněv v penzi a roku 1970 odmítl dojet si od Husáka převzít titul Hrdina ČSSR.

Ano, taky velel vojskům, která potlačila maďarské povstání. Asi to pro něj nebylo z vojenského pohledu náročné, když přežil masakr u Vjazmy (1941), zúčastnil se protiofenzívy u Moskvy 1941–42, krvavé kurské bitvy. Jako u každého jiného smrtelníka jeho statečnost, krutost, dobré činy i ty špatné zhodnotí někdo spravedlivější.

Jen na jedno bych se zeptal těch dnešních novodobých historiků. Když vězni v Osvětimi slyšeli v lednu 1945 Koněvovo dělostřelectvo, přáli si, ať Koněvovy jednotky postupují rychle, nebo by bývali byli radši, aby se obrátily nazpátek a nemíchaly se do německých záležitostí?

Když Koněv zahájil útok na Berlín – bylo to dobře, nebo špatně? Vaši a moji prarodiče a praprarodiče – vítali v květnu 1945 Koněva, nebo jim vyhovoval K. H. Frank?

Asi víme, kde je pravda a kdo stál na straně dobra během zničující války, že?

Vědí to i ničitelé soch. Jenže jako mnohokrát v minulosti, dnes nejde o minulost. Jde o současnou českou politiku. Možnost beztrestně urážet všechny lidi nepapouškující vládnoucí mantry. Když obdivujete Trumpa a Johnsona a kritizujete čím dál bizarnější politbyro eurosojuzu – tak jste „proruskej“. Vlastně se to hodí vždycky a místo všech argumentů.

Tak to řeknu taky rovnou. Václav Havel a Boris Jelcin podepsali v roce 1993 smlouvu o přátelských vztazích mezi ČR a Ruskem. Dosud platí. (Mimo jiné se v ní zavazujeme k péči o vojenské hroby a pomníky.) A já patřím k těm, a je nás v parlamentu i ve veřejnosti většina, kteří si nepřejí tuto smlouvu ničit a eskalovat konfrontace. Není to v zájmu naší země.

Diskuse se okolo toho ještě povedou, ale ničitelé soch (jako vždy v historii) vyhrávají nad těmi uvážlivými. Pro Rusy se svými miliony mrtvých a obrovskou hrdostí na statečnost svých dědů – je útok na sochu oslavující hrdinu 2. světové války podobný, jako by nám někdo rozkopal Husův dům v Kostnici, protože to byl kacíř (z pohledu bavorských katolíků). Brali bychom to jako zbytečný útok na něco z dávné historie, nenávistný akt.

Václav Klaus ml., publikováno na serveru Novinky.cz dne 2. září 2019.