Hlavní strana » Jinýma očima » Aleš Valenta: Braňme svobodu…

Aleš Valenta: Braňme svobodu před liberály

Jinýma očima, 22. 12. 2018

Německý konzervativní právník Ulrich Vosgerau vymezil v reakci na migrační krizi a její důsledky dva základní parametry tzv. postdemokracie: 1) nahrazování vůle parlamentu výroky soudů, tj. především ústavního soudu; 2) nahrazování parlamentu nadnárodními strukturami. Naprosté selhání německého parlamentarismu na podzim 2015 se stalo triumfem liberální demokracie a porážkou většinové vůle německé společnosti. Jako takové může, vedle četných dalších událostí a procesů ze západní politiky posledních let, názorně posloužit k pochopení smyslu manifestu IVK „Obrana demokracie před liberální demokracií“, publikovaného v červnu 2018.

Petru Dvořákovi z think tanku ODS „Pravý břeh“ manifest IVK posloužil k polemice s názvem „Muži, kteří nenávidí liberální demokracii“ (Kontexty, 4/2018, s. 3-8). Je psána jako shrnutí autorovy zkušenosti s „kritiky liberální demokracie, kteří o sobě prohlašují, že jsou napravo“, jimž chce odpovědět jako „umírněný konzervativec“, který je s Václavem Klausem „v lecčem zajedno, ale v mnohém s ním nesouhlasí“. Proti tomuto inspiračnímu pojetí kritiky nelze v principu nic namítat, horší ale je, když jsou v ní IVK, resp. V. Klausovi, podsouvány snahy o antisystémový populismus a likvidaci demokratických institucí. Zásadní a empiricky doložené teze IVK, týkající se ohrožení demokracie, rovnostářství, přebujelých menšinových práv, zhoubného vlivu nadnárodních struktur aj., přitom autor dobyl větou, že manifest „přináší v dílčích aspektech... nejeden platný postřeh“. Jeho základ však prý stojí na „vratkých základech“, neboť směšuje rovinu politických institucí a politické agendy.

Na počátek své polemiky klade P. Dvořák tvrzení, že liberální demokracie je jednak neutrální politologický termín, jednak že je to nadále optimální forma vlády, protože demokracie samotná je snadno zneužitelná. Negarantuje prý totiž občanská práva a právní stát. Jestliže autor tvrdí, že se jedná navzdory vší kritice o neutrální politologický termín, slušelo by se uvést, kteří významní představitelé klasického liberalismu jej používali. Např. F. A. von Hayek určitě ne. Tak tedy R. Dahrendorf? K. Popper? J. S. Mill? Autor bohužel žádnou relevantní citaci nenabídl. Na druhou stranu není pochyb o tom, že dnešní západní politologie s ním pracuje. Ovšem tato věda je na západních univerzitách, a to P. Dvořák nepochybně ví, pevnou součástí levicově liberálního postmoderního diskursu, který ex definitione přistupuje s vědeckou neutralitou k jakýmkoli tezím a termínům, pokud vzejdou z té správné – tj. levé – strany politického spektra.

Fundamentální názorový střet mezi stanoviskem IVK a postojem Pravého břehu se ale týká především vlastního pojmu „liberalismus“. P. Dvořák v této souvislosti vyrukoval s velmi těžkým kalibrem, když píše na adresu IVK, že myšlenka o inherentním progresivismu liberální demokracie „je na hranici konspiračního myšlení“. Není prý „nijak historicky determinováno“, že liberálně demokratická civilizace „má povinnost posouvat se vstříc právům n-té generace“. Povinností konzervativců je čelit na tomto poli progresivistům, přičemž autor optimisticky předpokládá, že „kyvadlo se dost možná přirozeně vrací zpět ke zdravému rozumu“. Politický boj nemusí být výběrem mezi „hypotetickou čistou demokracií“ a její „progresivistickou karikaturou“. To je prý „klasický trik“ odpůrců liberální demokracie.

Úvodem je třeba připomenout obecné východisko manifestu IVK: jedná se empiricky založený text, který se opírá o dlouhodobou zkušenost autorů s vývojem české a západní politiky. Jeho intencí bylo srozumitelnou formou, bez teoretického aparátu, doložit a zdůvodnit traktované teze. Z tohoto hlediska je zřejmé a prokazatelné, že západní pojetí liberalismu se v posledních několika desetiletích dramaticky posunulo od svobody k rovnosti, resp. od zkušenosti, zdravého rozumu a lidské přirozenosti k pokrokářské utopii a propagandě čirého nerozumu a blouznivého sociálního konstruktivismu. Skutečnost je dnes taková, že liberální elity se staly – s dílčí výjimkou ekonomické sféry – hlasateli rovnosti, resp. nepřáteli svobody a svobodné politické soutěže. V této souvislosti je pozoruhodné, že Dvořák ke své vášnivé obhajobě „liberální“ demokracie s jednou výjimkou vůbec nepotřeboval slovo „svoboda“...

Signifikantním znakem současného západního liberalismu, ať už vystupuje pod hlavičkou „liberální“, „křesťansko-demokratický“ či „sociálně demokratický“, je ve společenskopolitické sféře prosazování multikulturalismu a práv menšin na úkor většiny, v oblasti demokratických procedur všemožné omezování prostoru pro pravicovou, tj. zpravidla národně orientovanou opozici. Není zde místo na uvádění nesčetných příkladů, které jsou ostatně autorovi nepochybně známé. Omezím se jen na zmínku o Alternativě pro Německo, která je od svého vzniku vystavena brutálnímu tlaku vládnoucího politického kartelu SRN, jak detailně dokládám ve své nedávno vyšlé knize „Německo: mýtus a realita".

Pohled na historický vývoj liberalismu prozrazuje navzdory Dvořákově mínění, že idea pokroku (a s ním pupeční šnůrou spjatá rovnost) je od počátku obsažena v teorii i praxi moderního liberalismu. Přesvědčit se o tom lze např. v díle Alexise de Toquevilla či J. S. Milla, kteří trvale kolísali mezi liberté a egalité. Pokrok ve smyslu nastolování rovnosti mezi občany také mimo sféru rovnosti před zákonem se v západoevropských liberálních stranách prosadil v průběhu první poloviny 20. století. Vlna radikalizace, která zachvátila západní svět v šedesátých letech, znamenala definitivní triumf progresivistických liberálů nad klasickými liberály typu von Hayeka. Liberální společnost, jež dospěla k právnímu státu, zárukám individuální svobody a občanských práv, moderním liberálům již nestačila. Hayekovo fundamentální dílo „Právo, zákonodárství a svoboda“ z počátku 70. let se ocitlo na okraji teoretického diskursu, v němž dominovali neomarxisté a levicoví liberálové – J. Habermas, J. Rawls, Ch. Taylor či R. Dworkin. Tvrzení, že dnešní progresivismus organicky vyrůstá z liberální tradice, není proto konspirace, nýbrž realita.

Stejně tak je prokazatelnou skutečností, že ve všech státech euroamerické civilizace liberálové v posledních několika desítkách let vášnivě prosazovali progresivistickou agendu  – relativizaci manželství ve prospěch nároků feministek a homosexuálů, specifická práva a kvóty pro ženy a menšiny, promigrační agendu, antidiskriminační legislativu, genderové blouznění apod. S jakým spojencem chce za těchto okolností Dvořák bojovat „o tradiční definici pojmu liberální demokracie, ale i ostatních klíčových pojmů, které se pojí s výkonem moci ve svobodné společnosti“? S nepatrným hloučkem konzervativců, který ještě v západních společnostech zbyl? Nebo snad s britskými „konzervativci“, jejichž bývalý předseda Cameron se po své demisi svěřil, že z celé své politické kariéry si nejvíce cení legalizace sňatků homosexuálů?

Tak jako konzervativci již dávno prohráli v kulturní válce s liberály, byl již dávno v jejich neprospěch rozhodnut zápas o termín „liberální“ či „liberálnědemokratický“. Programem dnešních „liberálů“ jsou rovnost, práva menšin, multikulturalismus, zpochybňování národní identity, podpora migrace jako nástroje k rozbíjení tradiční společnosti a rozpouštění státních hranic. P. Dvořák píše: „Diskutujme jako konzervativci s těmi, jejichž požadavky jsou absurdní...“. Ale diskuse o manželství, lidských právech či právním státě s  rudozelenými fanatiky v evropském parlamentu, kteří nedávno postavili na pranýř nejrozumnější vládu na starém kontinentě se sídlem v Budapešti, nemá žádný smysl. Čeho by chtěl Dvořák dosáhnout debatou se zpovykanou feministkou, která se – jak známo – ženou nenarodila, nýbrž stala, a nyní se pro změnu chce stát mužem, k čemuž jí liberálové horlivě umetají legislativní cestičku?

Manifest IVK svým odmítnutím pojmu „liberální demokracie“ vzal tuto porážku na vědomí a chce hájit svobodnou společnost na osvědčené půdě (parlamentní) demokracie. Nejedná se o žádnou „mýtickou čistou demokracii snů“, jak mu s hrubým zkreslením Dvořák podsouvá. Je to demokracie se standardními politickými institucemi (k nimž rozhodně nepatří ombudsman, ministerstvo pro ženy či aktivistický ústavní soud), v níž rozhoduje většina, kde existuje rovnost před zákonem a garance občanských práv, jakož i přiměřená ochrana menšin. Je to demokratický stát, o kterém píše ve vynikající práci „Renesance rozumu“ Jiří Krupička, již ale zřejmě profesoři politologie svým studentům k četbě jako dílo nedostatečně „vědecké“ nedoporučují. Zopakujme tedy ještě jednou zásadní diktum manifestu IVK: demokracie je vládou většiny, liberální demokracie je vládou menšin. Anebo jinak řečeno: v demokracii je vůdčím principem svoboda, v liberální demokracii rovnost.

Konzervativcům nicméně přece jen spojenec v zápase o rehabilitaci svobodné demokratické společnosti v posledních letech vyvstal. Progresivisté tak dlouho vedli válku proti většině vlastních normálních občanů, že se kyvadlo – jak píše Dvořák – „dost možná přirozeně vrací zpět ke zdravému rozumu“. Tady ale shoda končí, protože se rychle ukáže, že tzv. alternativní pravici a tzv. populisty, kteří ve většině západoevropských a středoevropských zemí zvedli prapor odporu proti čím dál běžnější legalizaci výstřelků progresivismu, „umírněný“ konzervativec Dvořák za své spojence rozhodně nepovažuje. Důvody jsou dva: jednak sympatizují s Ruskem, jednak chtějí čelit progresivismu „vysloveně špatnými prostředky“, to jest – populismem. První prozrazuje již delší dobu trvající obsesi ODS a ostatních evropských liberálních demokratů Putinem, která úzce souvisí s akutní bruselskou potřebou nepřítele, s jehož pomocí se umlčí všichni, kdož by si dovolili pochybovat o správnosti budovatelského úsilí k nikdy nekončící integraci EU. Mnohem větší pozornost ale autor věnuje fenoménu populismu, jednomu z „bojových pojmů“ vládnoucích evropských elit, namířených proti jakékoli politické alternativě.

Pokusem o definici populismu se ke škodě věci P. Dvořák nezdržuje, protože je přece jasné, že cílem  populistů je – „populistický chaos“. Bylo by zajímavé se dozvědět, jak se liší chaos „prostý“ od chaosu „populistického“, ale i tady jsme zklamáni. V další části textu se nicméně v souvislosti s populismem dočítáme o salónním marxismu, teoreticky čisté lidovládě, politických podnikatelích Babišovi a Okamurovi či principu pluralismu italského politologa Giovanni Sartoriho. Z této vpravdě chaotické změti navzájem nespojitelných prvků vyniká útok na T. Okamuru, jehož úspěch v parlamentních volbách vyděsil české liberální demokraty podobně jako úspěch AfD vystrašil liberální demokraty v Německu. S ohledem na kandidaturu L. Jakla do senátu s podporou Okamurovy SPD je to míněno také jako atak vůči IVK.

Je charakteristické, že kritiky populismu absolutně nezajímá program AfD, resp. SPD. V programu Okamurova hnutí se mj. uvádí: Podporujeme tradiční hodnoty naší společnosti a považujeme fungující rodinu za její podstatu... Za základ rodiny považujeme tradiční svazek muže a ženy. Odmítáme propagaci a podporu názorů a chování, které ohrožují fungování rodin a výchovu dětí v rodině. A na jiném místě: Důsledně odmítáme multikulturní ideologii, která je nástrojem islamizace. Nahlas říkáme, že není naší povinností otevřít dveře každému, kdo si řekne, že se u nás usadí, ale že pobyt v našem domově je pro cizince privilegiem. Pokud někdo chce u nás pracovat a žít, musí respektovat naše hodnoty a přizpůsobit se. Proč (umírněný) konzervativec Dvořák nenajde slůvko uznání pro tyto svrchovaně rozumné a bytostně konzervativní názory? Jistě, SPD hlásá také velmi spornou tezi o přímé demokracii, kterou i autoři manifestu IVK hodnotí skepticky, jakož i ještě spornější tezi o odvolavatelnosti politiků. Pro Dvořáka jsou to možná absurdní požadavky. Proč ale s přihlédnutím k jiným cenným programovým tezím tak radikální odsouzení Okamury, zatímco s jinými nositeli „absurdních požadavků“ chce Dvořák vážně diskutovat? Jde pouze o „povinnou“ popravu politického konkurenta představitelem think tanku ODS, nebo je za tím něco jiného? Např. tušení, že progresivista se může po příslušné (nejlépe habermasovsky jako herrschaftsfreie vedené) diskusi ocitnout po boku umírněných konzervativců, zatímco populistickému chaotovi Okamurovi je toto čestné místo z principu odepřeno? Nutno podotknout, že v podobném duchu je v SRN ze „slušné společnosti“ vylučována AfD, jelikož je „napravo“, zatímco jakákoli levicová krajnost je nakonec vždy salonfähig.

Tomio Okamura je prý „krystalický příklad byznysmenů, pro které je politika pouhým pokračováním byznysu jinými prostředky“. Týká se tato věta také těch – předpokládám – řádově stovek podnikatelů, kteří kandidují za ODS v letošních komunálních volbách? Odkud Dvořák ví, že Okamurovi jde jen o peníze? Má to znamenat, že dobrými politiky mohou být jen profesionální funkcionáři z ČSSD či KSČM, profesoři politologie, starostové či veterináři? Na druhou stranu je nutno dát Dvořákovi do jisté míry za pravdu, píše-li o „antisystémovém“ populismu SPD, která hlásá „radikální změnu politického systému“. Ústavně zakotvené obecné referendum, přímá volba politiků či hmotná odpovědnost soudců by nepochybně zásadně změnily politický systém v ČR, ale samy o sobě neznamenají popření demokracie a svobody. Hodnot, o kterých program SPD oprávněně konstatuje, že „jsou v této zemi vážně ohroženy“. Dodejme, že ohroženy především ze strany progresivistů a jejich mocného nástroje jménem Evropská unie.

Jestliže se IVK neshoduje s Dvořákem na spojencích, neshodne se s ním bohužel plně ani vymezení hlavního protivníka. Autor totiž ostře odmítá představu, že hlavním viníkem současného stavu jsou západní liberální elity, resp. – jak to specifikuje manifest IVK – „západní mocenská centra a na ně napojený mediální a intelektuální svět“. Podle Dvořáka „tato figura však za poslední roky zaznamenala takovou inflaci, že... ztratila jakoukoli relevanci...“ A nejen to. Jedná se prý o svéráznou formu třídního boje proti bohatým a úspěšným, při němž by mohl lid „spolu s těmi méně užitečnými eurokraty v zápalu nadšení... [vyhnat] i eurokraty prospěšné, a s nimi třeba rovnou nějaké soudce, vědce, lékaře...“

Na tomto místě se klade otázku, má-li smysl pokračovat v polemice s někým, kdo je schopen obvinit hlavního architekta českého kapitalismu z ponoukání k třídnímu boji proti úspěšným (!) a vyhánění lékařů a soudců (!!) Leč předpokládejme, že Dvořáka donutila k této vrcholné absurditě jen naprostá argumentační nouze. Jinak lze možná na tomto místě pochopit, proč se autor označuje za konzervativce „umírněného“. Konzervativec, „skeptik a antirevolucionář“ (P. D.), by patrně na rozdíl od autora našel mezi evropskými byrokraty přece jen více kategorií než jen ty „prospěšné“, a pak ty „méně užitečné“ (tj. tedy přece jen v zásadě užitečné). To nezní právě skepticky vůči byrokratickému molochu EU...

„IVK... se snaží namluvit lidem, že existuje cosi jako monolitický establishment prosazující konkrétní škodlivou sadu zájmů“, pokračuje Dvořák, který ale ví, že „skutečný svět je... složitější“. Do českého establishmentu totiž patří taky Václav Klaus ml., do evropského konzervativní filozof a europoslanec za polskou stranu Právo a spravedlnost Ryzsard Legutko. Dvořák zde předstírá, že si neuvědomuje rozdíl mezi elitami jako takovými, kam patří všichni výrazně nadprůměrně vzdělaní a vedoucí pozice zaujímající lidé, a elitami politickými (=establishmentem), tedy lidmi, kteří ze svých vlivných postů spoluutvářejí či obhajují a reprezentují v zemi dominující světový názor. Tento postoj již poněkolikáté v textu prozrazuje úpornou autorovu snahu vyhnout se „krajnostem“ a zařadit se „moudře“ do politického středu. Pouze tam zřejmě nehrozí nebezpečí „zjednodušování světa“, „extremismus“, „nenávist“ a „šablonovité myšlení, které je příznačné „jak pro některé pomýlené progresivisty, tak pro řadu jejich nejhlasitějších odpůrců“.

Jedna věc je, že oba uvedení pánové by se nepochybně zhrozili, kdyby se doslechli, že patří na jednu hromadu se zeleným extremistou Stropnickým ml., resp. s fanatickým „europanem“ Verhofstadtem. Mnohem závažnější však je, že Dvořák popírá existenci levicově liberálních politických elit, které v západních zemích a ještě výrazněji ve strukturách EU již mnoho let ovládají politický diskurz, vylučují z něj v rozporu s proklamovanou tolerancí své názorové odpůrce, tj. především národně orientované politiky a tzv. populisty, a se stejnou netolerancí a fanatismem vnucují většinové společnosti svůj radikálně liberální program. Tedy popírá něco, co někteří příslušníci těchto elit soukromě, ale někdy už i veřejně přiznávají. Pro toto fatální tvrzení nemá Dvořák jiný důkaz, než to, že se o tom mluví tak často, že je z toho jenom klišé. Jinými slovy mění známý výrok v tom smyslu, že stokrát opakovaná pravda se stává lží...

Nezbývá než opět Dvořáka odkázat na mou výše připomenutou knihu o Německu, jejíž základní teze zní, že spolkovou politiku po desetiletí tvrdě a bezohledně ovládá pokrokářský „antifašistický“ establishment na bázi tzv. boje proti pravici. Jeho tmelem je stranický politický kartel od CDU/CSU po Levici a jako podílníci v této mocenské hře figurují veřejnoprávní a drtivá většina soukromých médií, akademický svět, umělci, předáci církví, odborů, ale i zaměstnavatelských či sportovních svazů. Toto dokonale promazané soukolí dokázalo donedávna jakoukoli pravicovou opozici dříve či později vytlačit mimo přípustný názorový koridor, ocejchovat smrtícím epitetonem „nazi“, a následně administrativními prostředky zlikvidovat. AfD zatím odolává, ale tlak proti ní je nepředstavitelně velký a sílící. Jakákoli větší akce strany, naposledy v Saské Kamenici, vyvolá masivní mobilizaci establishmentu. Ano, je to třídní boj, jenže s obráceným vektorem, než tvrdí Dvořák. Třídní boj liberálně demokratických elit proti kriticky smýšlejícím normálním občanům. Tento boj je veden na celém Západě, i když málokde v tak exponované podobě jako v SRN.

Přesnější by ale bylo mluvit o kulturní válce, kterou západní elity vedou dlouhá léta s pomocí multikulturalism, menšinových práv a zvráceně chápané tolerance proti vlastním společnostem. Tato válka napáchala v právním řádu, ve školství, výchově, ve vztazích mezi muži a ženami západních demokracií nedozírné škody. V posledních letech se evropské elity pokoušejí za pomoci masové migrace z Asie a Afriky podvrátit už i samotné základy evropských národních států a jejich kultury. Za této situace, kdy je třeba bít na poplach, varuje Dvořák před populismem a pléduje za „drobnou práci v otevřených konzervativních stranách, které budou oslovovat občany a efektivně artikulovat jejich zájmy“. Je pravda, že v ČR není situace zdaleka tak vážná jako např. v Německu či Švédsku, kde už elity začínají původní obyvatelstvo připravovat na budoucí roli menšin ve vlastních zemích. Ale přinejmenším od drastické lekce „eurodemokracie“ v podobě migračních kvót se i u nás jeví „drobná práce“ jako zoufale nedostatečná.

V nepublikované básni „Jaroslav Seifert“ vytkl Fr. Halas svému generačnímu druhovi přílišnou opatrnost v kritických předmnichovských měsících: Náramně zpíváš Neruda povídal si/ na tebe hledě z rajských vrat/Proč ale chlapče tolik cukroval jsi/když bylo třeba krákorat. Bylo by svrchovaně zapotřebí, aby političtí analytici a politici v „Pravém břehu“ a ODS vedle drobné práce a trpělivých diskusí s nositeli „absurdních požadavků“ alespoň občas taky pořádně zakrákorali.

Aleš Valenta, publikováno v časopise Kontexty, č. 6/2018.