Hlavní strana » Jinýma očima » Hana Lipovská: Destrukce…

Hana Lipovská: Destrukce rodiny Ústavním soudem pokračuje

Jinýma očima, 28. 7. 2017

Z římského práva jsme zdědili zásadu „mater semper certa est, pater incertus“. Zatímco otcové byli a jsou i z právního hlediska nejistí, matky byly vždy jisté. Průlomový nález[1] Ústavního soudu České republiky tuto mateřskou jistotu oslabil. Navzdory odstavcům, kterými se snaží dopady mírnit, posvětili soudci další krok v postupné likvidaci rodiny.

Ústavní soud rozhodoval ve věci stížnosti dvou mužů, Čecha a Dána, kteří jsou podle kalifornského práva manželé. Vrchní soud státu Kalifornie v roce 2013 uznal smlouvu o náhradním mateřství, na základě které získal jeden z mužů právo být otcem a druhý matkou tehdy ještě nenarozeného dítěte. Jak se ono dítě muže-matky a muže-otce narodilo? Vajíčko poskytnuté anonymní dárkyní bylo uměle oplodněno buňkou jednoho z obou mužů (přičemž na jejich přání není známo – údajně ani jim samým – kterým). Plod byl následně donošen další ženou, jež dítě porodila. Podle smlouvy mezi „náhradní matkou“ (tedy rodičkou, která ovšem není matkou biologickou) a oběma muži rodička dítě „ze svobodné vůle na základě smluvního ujednání potvrzeného soudem již před narozením dítěte předala do péče prvního a druhého muže hned po porodu“.  

Dítě tak podle našeho Ústavního soudu je s 50% pravděpodobností synem Čecha a s 50% pravděpodobností synem Dána. Vzhledem k jejich právu na sebeurčení pak prý nelze rozhodnout, kdo z nich je skutečně biologickým otcem. Dále ústavní soudci tvrdí, že dítě matku nemá ani z právního hlediska, ani fakticky.

Spor vznikl na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu, který měl ze zákona vydat osvědčení o státním občanství a rodný list dítěte. Nejvyšší soud osvědčení skutečně vydal, jakkoli je 50% pravděpodobnost, že dítě není synem Čecha. Zároveň však – patrně v posledním záblesku zdravého rozumu – zapsal Čecha jako otce, zatímco kolonku „matka dítěte“ nechal prázdnou. Argumentoval přitom ochranou tradiční rodiny: zřejmou skutečností, že dítě nemůže mít dva rodiče stejného pohlaví. Právě v tomto bodě vstoupil do hry Ústavní soud. Stěžovatelům totiž kompromisní (byť samo o sobě jen stěží pochopitelné) rozhodnutí Nejvyššího soudu samozřejmě nestačilo. Muži chtěli být uznáni jako otec a matka dítěte v českém rodném listu. A Ústavní soud jim dal 29. června 2017 za pravdu.

Podle Ústavního soudu původní rozsudek činil z obou mužů osoby druhého řádu na základě jejich sexuální orientace: v momentě, kdy při návštěvě České republiky vystoupí na Letišti Václava Havla z letadla, přestává v důsledku napadeného rozsudku existovat jakýkoli právní vztah mezi druhým z mužů a dítětem. A to výlučně…na základě jejich sexuální orientace.[2]

Ústavní soudci nás dále ujišťují, že uznání rodičovství (neměli bychom spíše napsat „mateřství“?) druhého muže není schopno ohrozit tradiční rodinu. A právě v tomto bodě se Ústavní soud tragicky mýlí.

Profesor Ivo Možný příhodně citoval ve své knize Proč tak snadno…Některé rodinné důvody sametové revoluce britského komentátora Ferdinanda Mounta[3]:

„Rodina představuje pro každé hnutí základní konkurenční loajalitu – každá revoluce je otevřeně nebo skrytě nepřátelská rodině…Všechny ideologie jsou inherentně nepřátelské rodině, snaží se ji interpretovat po svém a využít pro své vlastní cíle, čemuž se rodina od věků úspěšně brání, sledujíc neúchylně svoje vlastní cíle, které jsou v podstatě neměnné.“

Dobře to chápali všichni progresivisté v dějinách. Platonův ideální stát byl založen na neexistenci vztahů mezi dětmi a rodiči. Děti narozené pod kuratelou nacistického programu Lebensborn byly „majetkem“ složek SS. Upadající západní civilizace upírá dítěti právo na matku, rodičovství je určováno uměle, nebiologicky, pouze na základě právního rozhodnutí. Který muž je matka a který otec se určuje arbitrárně. Která žena je matka a která matka je otec taktéž. Rozhoduje se losem? Dohodou? Nevíme. 

V České republice stojíme, navzdory dekády trvajícímu boji prezidenta Klause, na pokraji absolutní destrukce tradičních hodnot. Nález Ústavního soudu je plně v souladu s připravovanou novelou zákona o registrovaném partnerství. Důvodová zpráva novely tvrdí, že rodina může vznikat i na základě jiných než biologických vazeb. Naopak Ústavní soud připomíná, že české právo připouští, že bude mít dítě dva rodiče stejného pohlaví. Taktně přitom zamlčuje, že k tomuto stavu přispěl sám svým nálezem z 28. 6. 2016[4], kterým zrušil ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, podle kterého trvalé partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.[5]

Nepleťme si domácnost s rodinou. Nezaměňujme hospodářskou jednotku s propletencem vztahů, které vštěpují jedinci základní hodnoty. V celé diskusi dávno nejde o práva homosexuálů, nýbrž o rozbití rodiny. Demiurgové, kteří budují svůj „překrásný nový svět“[6] se právem cítí být rodinou ohroženi. Dokud existuje rodina, existuje kotva, existuje ostrůvek zdravého rozumu, existuje základna, na kterou se mohou utlačování jedinci utéci. Rozbití rodiny vytvoří absolutní závislost na státní moci – a právě o tu demiurgům jde. V atomizované společnosti bez rodiny je jedinec „od kolébky do hrobu“ závislý na státu, a proto musí být státu dokonale loajální, nechce-li se ocitnout na okraji společnosti.

Kritika homosexualismu proto není kritikou homosexuality a homosexuálů. Nikdo nezpochybňuje právo homosexuálů na důstojný život. Homosexuální agenda se však (spolu s agendou genderismu a feminismu) stala nástrojem rozbíjení rodiny. Nepřátelé rodiny se rodiny bojí. Tradiční hodnoty jim nahánějí strach. Homosexuálové se tak stali jen prostředkem demiurgů k uzurpování moci. Jsou obětí tichého převratu – a my s nimi.

Lze se bránit a ubránit? Ano, dokonce velmi snadno: uznáním té nejsamozřejmější věci na světě. Uznáním staré zásady: Matka je vždy jistá.

Nemáme právo rezignovat.

Hana Lipovská, publikováno v MF Dnes dne 28. července 2017.