Hlavní strana » Jinýma očima » Jindřich Forejt: Ohlédnutí za…

Jindřich Forejt: Ohlédnutí za životem Joachima kardinála Meisnera aneb mějme stále pevnou naději

Jinýma očima, 19. 7. 2017

Ve středu 5. července ráno přišla z bavorského Füssingu smutná a nečekaná zpráva o úmrtí Joachima kardinála Meisnera. V tento den si každoročně připomínáme památku věrozvěstů Cyrila a Metoděje, těchto odvážných misionářů, jejichž dílo významně ovlivnilo počátky našeho státu a kultury. Stěží tak mohlo být více symbolické chvíle. Emeritní arcibiskup kolínský byl totiž nejen vysoce postaveným a respektovaným představitelem německého kléru, osobním přítelem papeže Jana Pavla II. a papeže Benedikta XVI., morální a mravní autoritou, jejíž slovo dokázalo briskně a jasně rezonovat v diskuzi i nad aktuálními tématy, ale – co bylo pro nás více důležité – byl to velký přítel České republiky a zdejší církve. Osobně se znal a stýkal s většinou českých a moravských biskupů, představiteli řádů a dalšími osobnostmi veřejného života. V písemném kontaktu tak byl například s prezidentem Václavem Klausem, s nímž se naposledy osobně setkal 28. září 2016 a kterého plánoval navštívit v jeho sídle na Hanspaulce.

Mezi našimi duchovními je dodnes mnoho těch, které kardinál Meisner dokázal inspirovat, duchovně vedl a formoval. Citová vazba k naší vlasti měla nezřídka podobu účinné pomoci, za kterou mu přátelé nepřestávají být vděčni. Jeho zásluhy byly oceněny i udělením nejvyššího státního vyznamenání – v roce 1998 obdržel od prezidenta republiky řád Bílého lva.

Miloval Prahu, kterou se rád procházel a kterou znal v mnohém možná lépe, že leckterý „místní“. Jeho náklonost k českému prostředí vycházela z hlubokého a upřímného citu, který se projevoval v diskuzích o národní historii, jejíž citlivosti a bolestná místa si dobře uvědomoval. Znalost dějin mu dávala možnost pochopit a porozumět. V listopadu 2011 tak byl jmenován zvláštním papežským legátem pro oslavy 800. výročí narození sv. Anežky České v Praze. A v loňském roce byl hlavním kazatelem poutní bohoslužby ve Staré Boleslavi připomínající hlavního patrona české země.

Kdo vlastně ale byl tento církevní hodnostář, kardinál svaté církve římské, silná postava německého katolictví, odhodlaný a odvážný bojovník za svobodu, přímý účastník předělových dějinných událostí 90-tých let 20. století? Nikdy se nebál projevit svůj názor, ač dobře věděl, že tím vyvolá silnou reakci a mnohdy i bouřlivou veřejnou diskuzi. Stál si za svým přesvědčením. Nechtěl být za každou cenu populárně smířlivý, politicky korektní a podbízivý. O to nestál. Svým životem, smýšlením a veřejným vystupováním obhajoval principy, kterým věřil a považoval za základní. Budoucnost své církve neviděl v lákání věřících pomocí laciných gest, v rychlých změnách a nekoncepčnímu přizpůsobení se “potřebám moderní doby“ volající po transparentní jednoduchosti. Věrohodnost spatřoval v ukotvení víry, obhajobě a hlásání toho, co bylo a je primární a nepostradatelné pro integritu věřících a živého společenství, které vytváří.

Lidskou důstojnost ve světle víry vyzýval „…bránit bez jakýchkoli ‚kdyby‘ a ‚ale‘…“ V době stále více se projevující sekularizované společnosti, mediálních honů za senzacemi a touze po životě vedeném v málo „srozumitelných zkratkách“ to nebyl jednoduchý úkol. Kardinál Meisner se ale nevzdával. A právě proto bude jeho hlas tolik chybět. V projevech a kázáních dokázal být přesvědčivý, provokativně burcující, ironický i laskavě šarmantní. Úročil tak rozsáhlé zkušenosti akademika, teologa, ale zejména duchovního správce s pastorační praxí majícího nepřetržitý – a tudíž živý – kontakt s lidmi.

*

Joachim Meisner se narodil 25. prosince 1933 v tehdy německé Vratislavi. Po odsunu z Polska v r. 1945 se jeho rodina usadila v durynské obci Körner. Původně se měl stát bankovním úředníkem, ale v roce 1951 vstoupil do semináře v Magdeburgu. Studoval filosofii a teologii v Erfurtu a v roce 1962 byl vysvěcen na kněze. Následně působil jako farní vikář v lázeňském městě Heilbad Heiligenstadt a poté v Erfurtu.

V roce 1969 získal doktorát teologie na Papežské univerzitě Gregoriana v Římě. Biskupské svěcení přijal v roce 1975. O pět let později ho papež Jan Pavel II. jmenoval biskupem v Berlíně. Tento post patřil z hlediska církevní politiky k velmi obtížným, neboť berlínská diecéze měla v době rozděleného Německa stále svou východní a západní část. V letech 1982–1989 předsedal Berlínské biskupské konferenci (pro území tehdejší Německé demokratické republiky). V únoru 1983 obdržel kardinálskou hodnost.

Kardinál Reinhard Marx, současný arcibiskup v Mnichově a Freisingu a předseda německé biskupské konference v reakci na smrt Joachima kardinála Meisnera uvedl:

„Kardinál Meisner byl výraznou postavou katolické církve v rozděleném Německu. Mám na mysli dobu, kdy působil jako pomocný biskup v Erfurtu a pak později jako biskup Berlína. Jeho vliv se uplatňoval zejména v NDR, kde nabízel lidem životní perspektivu zvěstováním Krista. Díky svým komunikačním schopnostem měl velký vliv jako předseda Berlínské biskupské konference. Nikdy se v NDR nezapletl s vládnoucím establishmentem, protože svoboda víry byla pro něj to nejdůležitější…“

Po smrti kolínského arcibiskupa Josepha kardinála Höffnera byl Meisner v roce 1988 jmenován jeho nástupcem. Do úřadu byl uveden o rok později a v čele arcidiecéze stál následujících 25 let. Přesídlení z pruského Berlína do katolického Porýní bylo pro něho důležitým osobním i psychologickým milníkem. Brzy se stal jedním z čelních představitelů veřejného života. Byl v kontaktu s politickou reprezentací, nevyhýbal se dialogu a měl odvahu diskutovat i o nepopulárních věcech.

Kardinál Meisner vzpomíná, že nechtěl z Berlína odejít, ale papež Jan Pavel II. si to přál a tehdy (v září 1987) mimo jiné uvedl: ´Budete prvním z mnoha východních Němců, kteří odejdou do západního Německa, mnoho západních Němců zase půjde do východního. Poměry se od základů změní.

Přátelské pouto pojilo kardinála Meisnera zejména k papeži Janu Pavlu II., kterého znal již od 70-tých let 20. století. Blízko měl i k jeho nástupci na stolci sv. Petra - Benediktu XVI. S některými reformními postoji současné hlavy katolické církve – papeže Františka – však v posledních letech dával najevo nesouhlas a nebál se i veřejně žádat jejich bližší vysvětlení.

Pro veřejné působení kardinála Meisnera byl důležitý – mnohdy až určující – jeho přirozený talent řečníka, který dokázal být srozumitelný. Jeho doménou byla kázání, která vydávala svědectví považovaná mnohými za odvážná, konzervativní, někdy i kontroverzní.

Ani veřejná kritika, jejímž hlasem se mnohdy ráda stala „neutrální“ média, ho nedokázala zastrašit.

Po mnoha letech služby požádal kardinál Meisner v roce 2014 z důvodu vysokého věku o uvolnění z postu kolínského arcibiskupa. Papež František jeho rezignaci přijal. Emeritní kardinál však žil i nadále v Kolíně, účastnil se společenského života a veřejných diskuzí, cestoval, publikoval, nepřestával být vlivnou postavou církve a slyšitelným i viditelným zástupcem konzervativního křídla německých biskupů.

Před několika lety napsal: „Když jsem opouštěl úřad arcibiskupa kolínského, dostal jsem dopis, ve kterém stálo: ´Vaší osobou a Vašimi postoji se člověk mohl orientovat v tom, co je a co není katolické…´ To je to nejkrásnější ocenění, jaké se biskupovi může dostat.“

„Jako ´emeritní´ už nemusím mít velká kázání o svátcích. To je určitá úleva. Nikdy jsem je totiž nedokázal jen tak lehce sypat z rukávu… vždy jsem se musel zodpovědně připravovat. Vždyť šlo o důležitý úkol zprostředkovat lidem fascinaci evangelia…“

„Jaká je má nejoblíbenější postava období Vánoc? Je to svatý Josef. Neznáme žádný jeho výrok, ani jediný… zato vidíme jeho velké činy. A to je rozdíl například ode mě, neboť o mně jsou známa jen slova a žádné skutky. Ale Josef je světec a já ne. A proto musím převzít jeho styl: nemluvit tolik, jako teď tady s Vámi, ale pracovat více pro Boží království…“

*

Kardinál Joachim Meisner se smrti nebál. Říkával, že je to jen přechod z jedné ruky Boží do druhé. Jeho odchod však mnohé zaskočil. K nim patřím i já. Vím však, že pan kardinál byl připraven. Jednou vyprávěl, že má „malou pokladničku“, kterou otevíral, když mu bylo těžko u srdce. V ní uchovával křestní list a potvrzení o biřmování a vysvěcení. Pohled na tyto dokumenty ho ujistil, že Bůh s ním měl vždy svůj úmysl a doprovázel ho celým životem…

Současný kolínský arcibiskup Rainer Maria kardinál Woelki promluvil minulou středu večer o posledních hodinách svého předchůdce v úřadě, pro kterého v letech 1990 až 1997 pracoval také jako tajemník:

„Pana kardinála našli v jeho pokoji v 7 hodin ráno. Postel byla pečlivě ustlána a vše perfektně uklizeno, což byl projev disciplíny, který si uchoval z doby studií v kněžském semináři. Vše bylo připraveno na mši, v ruce držel breviář… seděl v křesle, nesrazila ho ani smrt.“

*

S panem kardinálem Meisnerem jsem měl možnost setkat se mnohokrát. V paměti mi však nejvíce zůstane jeho návštěva Prahy v listopadu roku 2011. Tehdy přijal mé pozvání na večeři. Věděl jsem o jeho lásce k české kuchyni i to, jakou radost mu udělá klasická svíčková s knedlíkem. Večer rychle uběhl v příjemné a zajímavé diskuzi. Při loučení jsem ho požádal o požehnání a o to, aby pamatoval v modlitbě. Chytil mě za ruku a položil ji na sevřenou dlaň. Když ji otevřel, uviděl jsem růženec. Dotknul jsem se ho a přitom slyšel jeho slova: „Tak… teď budete při modlitbě vždycky se mnou…“. Díky za vše, pane kardinále…

Jindřich Forejt, 19. července 2017.