Hlavní strana » Projevy a vystoupení » EU a euro: riskantní…

EU a euro: riskantní experimentování s Evropou

Projevy a vystoupení, 28. 3. 2017

Děkuji za pozvání na Vaši univerzitu, velmi si ho vážím. V Bratislavě jsem mluvil už mnohokrát, jako politik i jako ekonom, na nejrůznějších místech i fórech, ale – pokud se nemýlím – na Univerzitě Komenského ještě ne.

Děkuji i za návrh tématu, které bych si sám asi nezvolil zejména s ohledem na to, že se Česká republika a Slovensko v otázce eura tak výrazně liší – jedna země ho přijala, druhá nikoli. Chtěl bych předeslat, že nemám sebemenší motivaci, ale ani dostatečné znalosti k tomu, abych se pokoušel hodnotit přínos (a důsledky) přijetí eura jako měny pro slovenskou ekonomiku jako celek, pro jednotlivá slovenská odvětví a obory, pro jednotlivé občany Vaší země nebo jejich skupiny.

Odvažuji se však vyjádřit svůj pevný, a dlouhou dobu známý, názor k vhodnosti společné evropské měny pro Evropu. V tomto ohledu silný názor mám. Evropu euro fundamentálně mění, v každém případě daleko více než mění Slovensko. Pro Slovensko je přijetí eura „pouze“ změnou jednoho, byť významného parametru, pro Evropu je to systémový posun, systémová změna. Čistý přínos pro Slovensko se mi zdá být větší než pro Evropu, resp. – abych byl přísnější – čistý disefekt pro Slovensko je podle mého názoru menší než pro Evropu.

K tomuto tématu už asi bylo řečeno a napsáno všechno možné (i nemožné). Něco říci bohužel nestačí, chybí-li to druhé, chybí-li naslouchání. A toto naslouchání se v Evropě bohužel nekoná. Tomu, co ekonomové – skuteční ekonomové, nikoli ekonomickými tituly ověnčení apologeti libovolného prvku evropského unifikačního procesu – celá desetiletí říkají, nebylo a ani dnes není nasloucháno. Zejména těmi, kteří o těchto věcech rozhodují. Nejde jen o ekonomické argumenty. Totéž platí i o tom, co k dnešní verzi evropské integrace říkají politologové a zástupci dalších společensko-vědních oborů.

Fatální nepochopení skutečného, jakýmikoli siláckými výroky politiků neodstranitelného problému Evropské unie a eura proto přetrvává. Tento problém je důsledkem toho, co bylo těmto institucím už při jejich zrodu dáno do vínku, co je jejich vrozenou vadou, co je jejich definiční charakteristikou. To přetrvává bez sebemenší změny i přes velmi dobře slyšitelné a dostatečně zřetelně viditelné signály z reálného světa jakými jsou

- dlouhotrvající evropská ekonomická stagnace (řada EU zemí se dodnes nedostala na úroveň předkrizového roku 2007);

- evidentní zaostávání Evropy oproti rychle rostoucímu „zbytku světa“ (zejména oproti Asii);

- dluhová krize nemalého počtu členských států eurozóny, zejména v jejím jižním křídle;

- trvale vysoká míra nezaměstnanosti;

- chaos kolem migrace;

- neschopnost vypořádat se s rozhodnutím jedné členské země EU opustit;

- z ekonomického pohledu neobhajitelná energetická politika, atd.

Tyto nepopiratelné signály ukazují, že jak Evropská unie, tak jeden z jejích nejvýznamnějšíchvýhonků – euro – přinášejí efekty úplně jiné, než jaké by podle záměrů svých tvůrců, propagátorů a apologetů přinášet měly.

Mezera mezi propagandou ovlivněnými očekáváními a realitou není novým a neznámým fenoménem. Při studiu ekonomiky komunistické éry jsme mnozí (ale mám strach, že už nás zůstává jen hrstka) pochopili, že jednou věcí byl hypotetický, normativní ideál centrálně plánované ekonomiky (CPE) a úplně jinou věcí byla realita ekonomiky sovětského typu (EST). Ta se chovala jinak, než jak to předpokládal a požadoval onen normativní model. Snad je tato klíčová věc naší minulosti na Vaší univerzitě studentům i dnes dostatečně jasně vysvětlována. Tehdy získané zkušenosti nesmějí být poztráceny. Současná evropská realita naznačuje, že se obdobně velká mezera vytvořila i mezi realitou EU (a eurozóny) a jejím normativním modelem. Při diskusi postkomunistické transformace často používám pojem „expectations-reality gap“, hodí se to i teď.

Bez ohledu na to, bylo-li to tak původně zamýšleno a veřejně deklarováno nebo zda se to tak vyvinulo postupně až v průběhu integračního procesu (tak nějak „za pochodu“), Evropská unie (i její obě předcházející institucionální formy – EHS a ES) ve skutečnosti byla a je

1. pokusem zbavit se v Evropě tradiční, historií prověřené, základní konstitutivní entity jak vnitrostátního, tak mezinárodního uspořádání westfálského typu (vzniklého po třicetileté válce), kterou je národní, či na bázi dominantního národa vytvořený stát. Právě díky tomuto uspořádání – a můžeme diskutovat o relativní roli dalších faktorů – nastal právě od tohoto momentu historicky unikátní rozmach Evropy a její vyčlenění se – politicky, ekonomicky, ale i kulturně a civilizačně – od zbytku světa. Právě teď se této obrovské výhody bohužel zbavujeme.

Komplementární k tomu je úsilí nahradit stát uměle vytvořenou celokontinentální entitou, která má být alternativním – a podle dogmat ideologie multikulturalismu – kvalitativně lepším zdrojem identity obyvatel evropského kontinentu. Paralelním cílem je – likvidací malých států (oné „kleine Staaterei)“ – vytvořit velmoc schopnou být svou velikostí významným a respektovaným hráčem v celosvětovém měřítku;

2. pokusem odstraněním hranic usnadnit v Evropě pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu[1]. Masivní podporou pohybu lidí mimo území jejich původních států se mělo přispět k vytváření – v minulosti fakticky neexistující (pouze ex-post postulované a normativně proklamované) – evropské identity. Ta identita se měla dotvářet podporou migrace uvnitř Evropy. (Když ani to nestačilo, byl dán impuls k rozředění národních států migrací ze zemí mimo Evropu – ale tomuto svému dalšímu zásadnímu tématu se tady dnes nebudu věnovat.)

Původně snad bylo záměrem pomocí integrace přispět i ke zvyšování ekonomického blahobytu, nikoli však úsilím o zvýšení efektivnosti ekonomického systému, nýbrž rozšiřováním velikosti trhu (pomocí tzv. úspor z rozsahu, angl. economies of scale). Převažovala víra, že tyto „úspory z rozsahu“ více než vyváží ztráty ze zátěže, kterou přináší stále více nabobtnávající welfare state (sociální stát), téměř geometrickou řadou se množící environmentalistická (ekologická) omezení svobody lidských aktivit a celková, zcela neúnosná, do sebemenších detailů zasahující přeregulovanost ekonomiky;

3. pokusem zajistit v Evropě přesun maxima rozhodování na centrální, nejlépe celokontinentální úroveň, neboť různá selhání trhu a zejména všechny negativní spillover-efekty jsou považovány za odstranitelné jedině zesílenou centrální regulací. Je to postaveno na nedůvěře k trhu a na představě, že v ekonomických aktivitách dominují externality nad „internalitami“, resp. na tezi, že je boj s externalitami mnohem důležitější než starání se o systémové předpoklady racionálního chování ekonomických subjektů, tedy než starání se o trh;

4. jeden z klíčových prvků evropské unifikace, euro, bylo a je nezodpovědným a riskantním pokusem abstrahovat od faktické heterogenity evropského ekonomického prostoru a je ambicí toto území uměle homogenizovat (tedy zploštit a osekat) vytvořením jednotné evropské měny. Vedlejším cílem bylo vytvořit „velkou“ měnu a touto konkurovat v minulosti se prosadivším světovým měnám. Euro nebyl a není primárně ekonomický projekt, byl – spolu se Schengenem – zamýšlen jako účinný příspěvek ke konečné likvidaci národních států.

Bez uvědomění si a domyšlení těchto čtyř definičních charakteristik současné verze evropské intergrace a bez eventuální připravenosti je opustit, upravit, zrevidovat nemá sebemenší smysl diskutovat jakékoli dílčí technicko-organizační či legislativně-ekonomické aspekty současné EU. Nemá smysl diskutovat ani návrhy případných parciálních změn.

Začal jsem výrokem, že vše už bylo řečeno. Shodou okolností jsem při hledání citátu pro tento dnešní text vzal do ruky svůj projev z roku 1998 přednesený na konferenci v Lucemburku[2], na které byl přítomen i nejvýznamnější teoretik konceptu společné měny, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, Robert Mundell. Ten již v roce 1961 zformuloval předpoklady vzniku a přetrvávání tzv. optimální měnové zóny neboli – srozumitelněji řečeno – prostoru, kde má smysl, aby vznikla společná měna, prostoru, kde pozitivní efekty společné měny převyšují její náklady. Mundell považoval – jak známo – za klíčovou „vysoký stupeň mobility výrobních faktorů a cenové a mzdové flexibility“ – bez toho společná měna nepřináší pozitivní efekt.

Dovolím si z tohoto svého, skoro 20 let starého textu citovat. Řekl jsem, že „jsem frustrován z toho, že o euru už bylo řečeno všechno. Problémem není nedostatek znalostí, ale bojím se, že nikdo nenaslouchá“. Opakuji, bylo to v roce 1998. Řekl jsem, že „podmínky pro úspěšnou měnovou unii jsou mikroekonomické a nemají nic společného s makroekonomickými kritérii formulovanými v Maastrichtu“. Zdůraznil jsem, že přínosy obchodu jsou vázány na existenci zóny volného obchodu a celní unie a že v podstatě nesouvisí s měnovou unifikací. Řekl jsem, že „není možné bez nepříjemných následků udělat z jedné významné ekonomické proměnné veličiny konstantu“. Varoval jsem, že když se zafixuje jedna veličina – měnový kurs – musí se začít hýbat veličiny jiné, zejména tím vznikne potřeba rozsáhlých mezistátních finančních transferů, protože „náklady a výnosy měnové unie nebudou rovnoměrně rozděleny mezi její jednotlivé členy“.

Připomněl jsem i to, že jsem několik dní předtím v Bruselu jednal s předsedou Evropského parlamentu a že mne překvapilo, že ho vůbec netrápí ani nedostatek argumentů ve prospěch eura, ani silné argumenty v jeho neprospěch. Explicitně mi přiznal, že pro něho euro není cíl, ale jen prostředek pro urychlení vzniku něčeho úplně jiného – fiskální (finanční) a politické unie – což docílit je, jak mi tehdy řekl, konečným úkolem a povinností všech skutečných Evropanů.

Toto všechno je triviální a nezasloužilo by si to zde dnes být citováno, kdyby to nebyly věty z prosince 1998, pár týdnů před zrodem – na počátku jen – bezhotovostního eura. Pokusím se proto důsledky a souvislosti mnou výše uvedených čtyř definičních charakteristik unifikační verze evropské integrace rozvést trochu podrobněji:

ad 1) Jako první jsem uvedl rozbíjení westfálského uspořádání Evropy, oslabování či úplné potlačování národních států a vytváření nadnárodní, celokontinentální entity. Stále opakovaná teze, že je to potřebné pro to, aby byly v Evropě odstraněny války, je neudržitelná (a je nedůstojné o ní vážně mluvit). Každý rozumný člověk ví, že druhou světovou válku nezpůsobil národní stát, ale Hitler a jeho nacistická ideologie, navíc ve střetu s ideologií komunistickou, i když ta v tom asi byla až druhotná. Hitlera ostatně nakonec porazily právě a jedině národní státy (a ne nadnárodní instituce) a jejich schopnost mobilizovat své, svým vlastenectvím motivované občany k obraně států, které považovali za své vlastní.

Oslabování a vyprazdňování národních států (a paralelně s tím jdoucí proces zesilování evropské centralizace) v Evropě potlačuje demokracii. Ta vyžaduje autentický demos (politický lid) a ten – jak ukázala historie – mimo národní stát nemůže existovat. Unifikační proces proto vede k de-demokratizaci Evropy, ke vzniku post-demokratické společnosti (nejenom k tomu, co se eufemisticky nazývá demokratický deficit[3]). Na kontinentální úrovni a v impériích a říších demokracie existovat nemůže. To vyslovit už dávno není novou, a už vůbec ne revoluční myšlenkou.

Likvidaci národních států si však demos v členských státech EU nepřeje. Přejí si to pouze politické, mediální, akademické a kulturní elity, které fascinuje možnost vládnout (či alespoň radit) celému kontinentu (nejen např. malému Lucembursku). Ty se také nesmírně radují z oslabení demokratické, voličské kontroly vzdálením se od svých voličů dostatečně daleko.

Rozporuplné zájmy přirozených entit – národních států – navíc znesnadňují plány na vytvoření jednolité evropské velmoci, která by vystupovala jako rovný s rovným se skutečnými světovými velmocemi. Ty na rozdíl od EU vystupují s jasně definovaným národním zájmem (a proto i mandátem).

ad 2) Další, mnou výše zmíněnou ambicí evropské integrace bylo vytvořit velký ekonomický prostor, velký trh, což je v principu blahodárné. O tom není v ekonomii pochyb. Důsledkem vzniku velkého otevřeného prostoru, prostoru bez hranic, i důsledkem zvýšené mobility lidí, je rozbíjení národní identity a posilování identity evropské. To je – pro dnešní evropské elity – žádoucím vedlejším efektem.[4]

Economies of scale, úspory ze zvětšujícího se rozsahu, podle všech standardních učebnic v ekonomice existují, ale v reálném světě vysoce regulovaných trhů mají své limity a svá omezení. Těmi jsou disefekty plynoucí z narůstající vysoce centralizované regulace trhu. Významným disefektem je i nucená harmonizace, neboli zbavování se systémové konkurence (dané odlišností ekonomických a sociálních systémů v jednotlivých zemích, což v minulosti směřovalo k prosazování se systému nejlepšího). O důsledcích zbytečné centralizace toho víme díky komunismu dost. Trochu to neví západní Evropa. Potvrzuje se, že to bez autentického prožitku není sdělitelné.

Likvidace hranic má ale ještě další nepříjemné účinky, které byly po celá desetiletí díky nepromyšlenému a nezodpovědnému propagování Schengenu zcela opomíjeny. Zřetelně se projevily až při zrodu masové migrace[5]. Ekonomové musí rezolutně odmítnout falešné teze o migrantech jako o žádoucím přílivu pracovních sil, neboť tito migranti nepřicházejí do Evropy jako pracovní síly a navíc máme v Evropě pracovních sil dostatek (v EU je více než 20 miliónů nezaměstnaných).

Dnešní masová migrace destabilizuje Evropu politicky, ekonomicky i civilizačně-kulturně a ke vzniku oné kýžené evropské identity v žádném případě nepřispívá. Masovou migrací se dosavadní slabá unijní identita nezvyšuje, naopak oslabuje. (Pocit evropské identity a solidarity je pravděpodobně zvyšován jen v prostředí evropských elit, které se cítí být stále se zesilující „vzpourou davů“, vzpourou evropského demos, ohroženy, a proto začínají držet stále více pospolu.)

ad 3) Odpůrci trhu, a těmi jsou v drtivé většině evropští politici a je obklopující fellow travelers (evropská byrokracie, evropská média a akademici), bojují s trhem zveličováním defektů – či selhání – trhu (a zcela zapomínají na ještě daleko větší defekty státu) a dělají to i tím, že se od ekonomů naučili slovo „externalita“. Ekonomové by měli říci zcela rezolutně, že externality v ekonomické aktivitě nedominují a že je jen velmi málo – svými důsledky významných – externalit, které se projevují i na celokontinentální úrovni. Několik dopravních tahů a produktovodů (ropovodů a plynovodů) snad opravdu má kontinentální povahu, ale – za prvé – vznikaly i bez EU (Orient Expres, letecké spoje) a – za druhé – i teď jsou v EU předmětem bezskrupulózní politiky velkých evropských hráčů (viz debata o severní či jižní větvi plynovodu), nikoli úsilím o maximalizaci ekonomického efektu pro občany jednotlivých evropských zemí.

Externality bývají postulovány jako významný důvod pro hledání celoevropských řešení. Musíme trvat na tom, že je sice koncept externalit nesmírně užitečným instrumentem ekonomické analýzy, ale že se může stát i velmi nebezpečným způsobem, jak ekonomickou argumentaci zcela torpédovat. A právě to se – zejména v souvislosti s argumentací environmentalistů – v současnosti v Evropě děje.

ad 4) Vzpomenu-li si na své dlouhé debaty s významnými evropskými státníky již v 90. letech, tedy před vznikem eura (zejména s Helmutem Kohlem), a na desítky politických jednání a odborných konferencí v průběhu celého uplynulého čtvrtstoletí, vždy mne fascinovalo

- podceňování faktické heterogenity evropských ekonomik a

- víra v to, že integrační (a zejména unifikační) proces povede k rychlé homogenizaci ekonomik a ne-li, pak aspoň k vytvoření politické unie, která bude důsledky této heterogenity fiskálními transfery solidárně vykompenzovávat.

Věcné argumenty v těchto diskusích nikdy nepůsobily. To, že je jih Itálie přes 150 let trvající politickou unii této země ekonomicky úplně jiný než italský sever, nehrálo a nehraje v představách Italů (a dalších Evropanů) o EU žádnou roli. To, že byla měnová unifikace Německa neuvěřitelně nákladným procesem, také ne[6]. To, že Řecko před vstupem do eurozóny muselo po celá desetiletí opakovaně devalvovat svou drachmu, zatímco Německo stejně opakovaně, skoro v pravidelných intervalech, svou marku revalvovat, také ne. Ve svém článku na toto téma (v červenci 2015)[7] jsem se ptal: „Nebylo šílenou iluzí (ne-li vědomým klamem) očekávat, že obojí – jak tyto devalvace, tak tyto revalvace – přijetím eura skončí?“. Přidal jsem i otázku: „Kdy už bude přiznáno, že problém není ani v Řecku, ani v Německu, ale v chybné konstrukci eura?“. Mám strach, že se k tomuto přiznání nepřibližujeme.

Uplynulé desetiletí, zejména období od krize let 2008-2009, prokázalo, že členské státy eurozóny identické nejsou a že žádná měnová unie (a z ní vyplývající společná měna) neškodná a neutrální není. Ekonomové vědí, nebo by vědět měli, že peníze nejsou neutrální (zejména v krátkém a středním období) a že proto ani jejich cenu – měnový kurs a úrokové sazby – nelze beztrestně politicky manipulovat.

Zdá se mi, že měl pravdu raný Mundell, když v 60. letech psal své první práce na toto téma, a že se mýlil pozdní Mundell, když začal obhajovat euro jako vhodný prvek evropské integrace.

Vím, že jsem nenaslouchající a o opaku dávno přesvědčené nepřesvědčil. Byla-li ale zde i jiná skupina posluchačů, pak to snad nějaký smysl mělo. Děkuji za pozornost.

[1] Dříve jsem vždy dodával, že původně šlo i o usnadnění pohybu myšlenek. Teď o tom mám pochybnosti. Podporován je jen pohyb myšlenek politicky korektních a navíc jen vertikálně a nikoli horizontálně. A vertikálně jen jedním směrem, shora dolů.