Hlavní strana » Jinýma očima » Michal Semín o knize Dr.…

Michal Semín o knize Dr. Valenty - Jeden rok konzervativní publicistiky: Nejvydařenější analýza současných úpadkových procesů ve společnostech Západu

Jinýma očima, 14. 3. 2017

Publikace Aleše Valenty Jeden rok konzervativní publicistiky je v mnoha ohledech zřejmě nejvydařenější analýzou současných úpadkových procesů ve společnostech Západu, jaká kdy u nás vyšla. Navazuje na o něco starší a neméně významné publikace téhož vydavatele (IVK) věnovaných migraci (Stěhování národů, Unie ve víru migrační krize) a neblahému společenskému vývoji v naší zemi v důsledku nástupu ideologií a politických programů, neslučitelných s hodnotami svobody a přirozeného řádu (Česká republika na rozcestí). Ve své reflexi příčin dnešního stavu jde však ještě o nějaké to patro níž, k příčinám intelektuálním a duchovním. Ale o tom až později.

Na prvních recenzních řádkách chci být poněkud osobní. Znám se s Alešem Valentou z doby, kdy jsme byli oba členy Občanské demokratické aliance. Spojuje nás však i to, že jsme z této strany ještě v době, kdy aktivně působila v české politice, vystoupili. Stalo se tak poté, co jsme nedokázali zabránit tomu, aby se jí deklarované konzervativní postoje nestaly pouhou fasádou, za níž se cihlu pocihle budovala instituce, poplatná ideologiím a procesům, jež tak pregnantně pranýřuje Valenta ve svých textech. 

Základem publikace Jeden rok konzervativní publicistiky jsou články, jež vyšly na portálu Neviditelný pes, v časopise Kontexty a Literárních novinách. Jsou rozděleny do tří oddílů, zachycujících popisované a hodnocené jevy a události induktivně – od konkrétního k obecnému.

Východiskem je aktuální situace v Německu, nahlížená v kontextu sebezničujícího demografického a kulturně-civilizačního experimentu, probíhajícího pod neutrálním označením „migrace“. Autorova volba Německa přitom neplyne jen z faktu, že je vynikajícím znalcem tamějších poměrů, publicistiky i samotného jazyka našeho největšího souseda, ale především z důvodu jeho politického a hospodářského významu pro celou Evropu a jeho mocenského postavení v rámci EU. Valenta vidí za kulisy mediálním mainstreamem interpretované vnitroněmecké politiky, v níž nalézá nejeden rys, typický pro totalitní režimy. Jak je to možné?

V německé společnosti, ochromené poválečnou reflexí svých historických selhání a vlastního expanzionismu na úkor jiných evropských národů, se od šedesátých let minulého století začalo dařit krajně levicovým silám, inspirovaným Frankfurtskou školou sociální kritiky a neomarxismem, zaměřeným na ovládnutí světa kultury. Své politické vyjádření nalezly především ve straně Zelených a sociální demokracii, od nástupu kancléřky Merkelové se však podobnou cestou ubírají i demokraté křesťanští. Ti všichni se podle Valenty společně „zasloužili“ o to, že se „německá otázka“ nerealizovala národně, ale nadnárodně, prostřednictvím umělé euroidentity, jež s původním étosem historické Evropy nemá nic společného. Proto také příchod potenciálně miliónů neevropanů do Německa Valentou zmiňovaný ministr zahraničí Joschka Fisher jednoznačně vítá, neboť touto radikální etno-demografickou proměnou může být historické, etnicky a kulturně definovanéNěmecko, definitivně vymazáno z mapy Evropy. Na jeho místo pak má přijít „národ“ nový, plně emancipovaný od překonaných kategorií kultury, jazyka, pohlaví a genů, vyznávající tzv. ústavní patriotismus, založený na abstraktních idejích rovnosti a lidských práv. Čirá utopie, tvrdí Aleš Valenta, jež nemůže skončit jinak, než stupňující se represí vůči těm, jež se diktátu vládců nového Německa odmítnou podrobit. Tento trend pak ilustruje na mnoha stránkách konkrétními příklady ostrakizace a vrchností tolerovaným násilím vůči členům Alternativy pro Německo (AfD), této v soudobém Německu jediné čistokrevné konzervativní strany. Dost na to, aby byla vyznavači bezbřehé plurality a tolerance ke všemu odlišnému označena za ideové pohrobky nacismu, před nimiž se třeba chránit důkladnou indoktrinací na multikulturalismem a genderovou ideologií promořených školách a propagandou v režimu věrných médiích. 

Ideologické šílenství německých pokrokářů by pro nás mohlo být pouhou kuriozitou, kdyby nebylo Evropské unie a výsadního postavení Německa v ní. A právě evropskému kontextu „německého příběhu“se věnuje druhá část Valentovy publikace, nazvaná EU, Evropa a Západ. Pro autora, samozřejmě nikoli překvapivě, nejsou pojmy EU a Evropa zaměnitelné. Chceme-li zajistit Evropě budoucnost, není třeba provést jen rázná opatření na poli přistěhovalecké politiky. Valenta se kloní k názoru, že k záchraně Evropy, ale i svobody a demokracie, je nezbytně nutné zamezit dalšímu procesu evropské supranacionální integrace a uspořádat vztahy mezi evropskými národy na bázi vzájemně prospěšné mezinárodní spolupráce.

Valenta se však ve svých úvahách zamýšlí i nad tím, do jaké míry jsme my, euroobčané, vlastně ještě vůbec Západem. V úvodu publikace uvádí: „Západ je přibližně totéž co liberální demokracie, tedy systém, jehož ústřední hodnotou je politická a hospodářská svoboda. Je to ale také systém, v němž jsou občanská práva v rovnováze s povinnostmi a kde vláda chrání tradiční rodinu jako základní předpoklad společenské soudržnosti.“ Na desítkách příkladů následně dokládá, jak se dnes státy západní civilizace od těchto zásad čím dál tím více odklánějí, až mu nezbude nic jiného, než uvádět pojem Západ v uvozovkách. Je však otázka, nakolik samotná liberální demokracie není jednou z příčin společenské a hodnotové krize, jíž momentálně procházíme.Valenta si tento problém uvědomuje a vrátí se k němu na závěrečných stránkách knihy.

Třetí a zároveň poslední část knihy se jmenujeObrana svobody. Jde o články, v nichž kulminuje Valentova analýza dnes převládajících ideologií a v nichž si autor zřetelně uvědomuje myšlenkové meze jejich mainstreamové kritiky z řad libertariánů.

Co tím mám na mysli? Začněme tím, jak Valenta vnímá svět, v němž se my, obyvatelé „Západu“, nacházíme: „Ideál mnohonárodnostní komunity bez hranic, abstraktní sekulární humanismus a ekonomická globalizace jsou ingredience, z nichž globální elity navařily svůj univerzální „eintopf“, v němž hodlají rozpustit národností, jazykovou a náboženskou mozaiku tohoto světa. Manažeři nadnárodních superfirem, trávící nemalou část svého života v letadlech vysoko nad zemí, že touto cestou budou mít v každém okamžiku dostatek flexibilní mobilní levné pracovní síly, jež se bude bez potíží v podobě hranic a tradic přesouvat po trajektoriích, narýsovaných pohybem kapitálu a investic. Političtí vůdci, soustředění v několika málo centrech (Brusel, Washington, New York…), budou tento neustálý pohyb pomáhat řídit, organizovat a usměrňovat. Úlohou nadnárodních, kulturních a intelektuálních elit by pak bylo dodávat této „supertekuté“ společnosti její pravidelnou porci zábavy a na univerzitách a ve vědeckých centrech zajišťovat setrvalou teoretickou recyklaci dosaženého ideálu planetární „Egalité, Liberté, Fraternité“. Snad mi to autor tuto poznámku odpustí, ale pokud by si čtenář pozorně přečetl jen těchto pár vět a skrze ně pochopil, jakým nebezpečím čelíme, může již knihu odložit. 

Ba ne. Poslední článek, nazvaný Za rehabilitaci autority ve společnosti, by si nikdo z nás nechat ujít neměl. Valenta v něm rozvíjí tvrzení německého právního filosofa Ernsta-Wolfganga Böckenfördeho, že liberální sekularizovaný stát žije z předpokladů, které nemůže sám garantovat: „Liberální stát může přetrvat jen tehdy, když je svoboda regulována zevnitř morálním základem společnosti a její homogenitou“. Může však důsledně liberální stát takovou morálku, založenou na nutném rozlišení dobra a zla, od svých občanů vyžadovat? Bude pak ještě liberální? A zde jsme u kořene problému: Je vůbec svoboda tou nejvýše postavenou hodnotouspolečenského života, jemuž jsou všechny ostatní hodnoty podřízeny? Není tomu spíše tak, že se společnost může plně a důstojně rozvíjet jen tehdy, je-li v ní svoboda ve službách, slovy sv. Augustina z Hippo, společenského pokoje, spočívajícího v řádu(tranquilitas ordinis)? Křesťanství, vykázané politickými procesy novověku do ryze soukromé sféry (když ne rovnou do vězeňských cel), se čím dál tím více ukazuje jako nezbytný předpoklad pro zachování svobodné společnosti, dnes ohrožené nejen zvenčí (islám), ale také – a to především – zevnitř. 

Buďme vděčni nejen autorovi, ale také IVK, že si můžeme přečíst knížku s takto závažnými úvahami a přemýšlet o jejím sdělení. Je však cenná nejen svým obsahem, ale i srozumitelností a jazykovou úrovní.

V poslední větě své předmluvy Aleš Valenta píše: „Pokud tato knížka byť nepatrně přispěje k rehabilitaci svobody a zdravého rozumu v české společnosti, pak splnila svůj účel“.  

K přání, aby se tak stalo, se nelze nepřipojit.

Michal Semín, Parlamentní listy, 13. 3. 2017