Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Dvacáté páté výročí existence…

Dvacáté páté výročí existence ODS nutí k zamyšlení

Projevy a vystoupení, 25. 4. 2016

Česká veřejnost si musela všimnout, a i my v IVK jsme si toho všimli, že ODS 25. výročí svého založení příliš neoslavuje, resp. že se na něj dívá s nemalými rozpaky. Má to řadu příčin. Některým rozumím, některým nikoli. Projevuje se prodlužující se časový odstup od jejího založení, projevují se důsledky změn ve struktuře členské základny, došlo k výrazné generační obměně. Svou roli hraje i síla nepřetržitého mediálního ataku. Narůstá ale i odlišnost ideová, což nevyhnutelné není. Podle mne to není ani žádoucí, ani prospěšné. V mnohém ohledu se již jedná o jinou stranu. Mé setkání s vedením ODS, které se uskutečnilo minulý týden, to jen potvrzuje.

Svou roli sehrálo jistě i to, že se strana ze strany vládní nebo aspoň v opozici dominující stala stranou málo viditelnou, nezřetelnou, běh dějů u nás neurčující. Navíc došlo k tomu, že ODS poztrácela pozice nejen na úrovni centrální, ale i ve městech, obcích a krajích, což bývala její největší síla. Její současná relativní nevýznamnost by mohla být dobrým důvodem pro nalezení odvahy k jistému restartu – směrem k ideovému očištění a k návratu k původním myšlenkám strany, která se definovala – zcela nekompromisně – jako strana nacházející se napravo od pomyslného ideového středu. Mohla by vést ke konci taktizování a manévrování, neboť v této chvíli není vůči čemu a komu. Mohla by vést k nekompromisní ofenzívě. Nic takového nevidím.

Nemám sebemenší úmysl radit. Už dávno členem ODS nejsem, ale pár věcí zkusím připomenout. Začnu u názvu strany, tedy u slov občanská, demokratická, strana. Budu se nepochybně trochu opakovat, říkal jsem to již mnohokrát. Je to mé věčné téma, protože tak jsme tuto stranu založili.

K názvu ODS jsme v roce 1991 dospěli až po dlouhém váhání. Mnoho možných názvů už bylo obsazeno (včetně různých kombinací slov liberální a konzervativní). Námi zvoleným názvem jsme veřejnosti chtěli sdělit, že naše strana – s pravicovým, to znamená liberálním v ekonomické oblasti a konzervativním v názoru na tradiční hodnoty uspořádání lidských životů a vztahů programem – bude stranou občanskou. To bylo v historii českého, resp. československého státu naprosté novum. O jistý unikát šlo i v celé kontinentální Evropě. Takto čistě a jednoznačně ideově definované politické strany u nás od roku 1918 vytvářela pouze levice. Pravice se omezovala na parciální zájmové skupiny voličů – zemědělce, baráčníky, živnostníky, nebo se přimkla ke katolické církvi a k jejímu ideovému zaměření.

Založit stranu postavenou na myšlence občanských svobod a maximálně svobodného trhu jako výchozí orientace pro politiku malého, ale silného státu, který nechce panovat, ale svobodu a trh chránit, který chce přerozdělovat jen to nejnutnější a který chce co nejvíce prostředků ponechávat daňovému poplatníkovi, aby si sám rozhodl, co s nimi udělá, bylo v našem kontextu něčím zcela novým a revolučním. A mohlo by být i teď, kdyby se s tím takto explicitně pracovalo.

Ne náhodou jsme hned od počátku mluvili o občanství a občanských právech a ne o lidských právech, protože jsme ve velkém předstihu tušili, jaké nebezpečí je v ideologii, na ně nabalené, skryto. Politicky navýsost korektně uchopený humanrightismus se v poslední době přeměnil ve významný nástroj nikoli prosazování, ale potlačování občanských svobod. O ty nám šlo a jít by mělo i teď.

Věděli jsme, že je nezbytné, aby byl občan ve svých aktivitách státem kontrolován, dirigován a omezován co nejméně. Věděli jsme, že osobní kreativita, nadání a pracovitost jednotlivců povede k úspěchu a že je takový systém pro zdraví společnosti mnohem důležitější než vznešené vize plánovačů a manipulátorů všeho druhu. Ti se domnívají, že o tom, co je pro lidi dobré, vědí více než oni sami. To jsme rezolutně odmítali. Pro tento pohled na svět jsme chtěli získat spoluobčany z celého spektra naší společnosti. Proto muselo být v názvu naší strany slovo občanská.

Stejně zásadní bylo pro nás adjektivum demokratická. Věděli jsme, že boj o demokracii, o demokracii bez přívlastků a elitářských výsad, bude pokračovat i po pádu totalitního režimu – a nemýlili jsme se. Dnes je demokracie v Evropě nejen ohrožena. Je už opět výrazně potlačena. Není to náhoda, není to nečekaný obrat. Jen byl – i námi – na počátku přeceňován efekt pádu komunismu, který však byl o něčem jiném. Mediální a intelektuální mainstream Evropy (a celého Západu) se po většinu 20. století i přes odstrašující příklad komunismu ubíral cestou, která preferuje nadvládu vyvolených elit nad vládou ve svobodných volbách zvolených většin. Která nechce parlamentní demokracii.

My jsme ji chtěli. A to jsme ještě v plném rozsahu netušili, že nepůjde jen o souboj domácí a že celý evropský integrační projekt, k němuž jsme se brzy po znovunabytí svobody téměř automaticky přihlásili, nabere směr, v němž se absence skutečné demokracie stane jeho definiční charakteristikou. Defekty evropského integračního projektu jsme však – a na to máme právo být hrdí – kritizovali u nás jako první.

Ani v tom, že jsme si do názvu dali slovo strana, nebylo nic samozřejmého. Byl to náš rezolutní příspěvek do tehdejšího zápasu se světem Václava Havla o samotný charakter našeho politického systému. Úsilí o rehabilitaci klasického parlamentního politického uspořádání bylo pro nás naprosto zásadní.

Chtěli jsme systém, v němž budou soupeřit standardně vymezené a standardně budované politické strany, nikoli různá amorfní hnutí, jednorázově vytvořené účelové, zájmové či nátlakové skupiny či takzvané nevládní či neziskové organizace, jejichž význam a vliv jim dodává jen jejich neurčitost a netransparentnost. Stejně tak jsme odmítali dát „volnou kartu“ politickým ambicím médií, která jsou také „neziskovkou“ svého druhu. Fungují na podobném principu jako ostatní subjekty nestandardní politiky. Na počátku jsme měli pocit, že jsme v tomto ohledu v naší zemi uspěli a že se nám podařilo na dlouhou dobu přestavět naši politickou scénu. Odpor zastánců tzv. nepolitické politiky však ani na okamžik neskončil a dnes, díky mimořádné slabosti a nepřesvědčivosti standardních politických stran, nebezpečně posiluje. Poslední volby toho byly přesvědčivým důkazem.

V souvislosti se současným kulatým výročím ODS jde o to, jak se s tím vším vyrovnávala a vyrovnává sama tato strana, a jak se jí dařilo a daří o sobě samé přesvědčit českou veřejnost. Minulá doba nabídla řadu téměř učebnicových „case studies“. Udělám – v kontextu omezeného času tohoto našeho semináře – jen dvě velmi stručné poznámky.

1. Tak zvaný „sarajevský atentát“ v roce 1997, pád naší vlády a následné odtržení skupiny našich členů, kteří přešli do Unie svobody (a pak do podobné TOP 09) byl prvním otevřeným konfliktem normální politické politiky s nepolitickým konceptem boje s tzv. korupcí. Tento konflikt ODS tehdy prohrála, i když v první fázi jen částečně – z politického vrcholu se po dobu následujících více než deseti let nenechala „vystrčit“. Pád Topolánkovy vlády o dekádu později měl sice navenek poněkud jiné rysy, ale v podstatě šlo o totéž. Konec Nečasovy vlády už byl neskrývaným vítězstvím „velké protikorupční revoluce“, opět se mi chce říci „Velké protikorupční socialistické revoluce“, nad standardní politikou.

Toto změnit by mělo zůstat zásadním úkolem dnešní ODS. Nikdo jiný to neudělá, nikdo jiný toho není schopen. ODS by se neměla snažit stát se jedním z politicky korektních účastníků této revoluce rezignací na své definiční charakteristiky. Neměla by se snažit vítězům této protikorupční revoluce zalíbit. Mám však obavu, že právě toto dnes nastává, ač je třeba pravý opak. Je třeba protiofenzivu. Ta se nedá uskutečnit s ambicí získat v průzkumech veřejného mínění o 1-2 % více. Mnozí se – připouštím, že na základě pohledu zvnějšku – obáváme, že o to dnešní ODS usiluje.

2. V průběhu minulé dekády se ODS vydala cestou onoho pověstného širokého rozkročení (kterého se v 90. letech ještě vyvarovala) a začala stále více mířit do imaginárního politického středu. Svými názory i formou své politiky. Přispěly k tomu jistě i faktory vnější. Přispělo k tomu obtížné koaliční spojení se Zelenými a věčně oportunními lidovci v jedné fázi a s TOP 09 a s prazvláštním, dnes už zapomenutým seskupením Věci veřejné ve fázi druhé. Přispěl k tomu však i vnitřní názorový posun uvnitř ODS samotné, který kulminuje právě teď.

Postupně přibývá členů, kteří už nejsou nositeli polistopadové transformace naší společnosti a étosu, který s ní byl spojen. Ti ideová témata necítí tak silně jako kdysi my. Komunismus je už pro většinu z nich více méně jen prázdnou frází. Postupně přibývá utilitarismu v každodennosti a prázdné rétoriky v údajně fundamentalistických tématech. O co slabší byl a je hlas ODS v ekonomicko-politických, sociálních, kulturně-existencionálních tématech, o to silněji se ozývá hlas bojující s dnes už neexistujícím komunismem a s dnešním Ruskem, hlas pasivně a nekriticky vzývající a velebící Ameriku a NATO, hlas prosazující církevní restituce, atd. Jsem přesvědčen, že tudy cesta nevede.

Ale – jak už jsem řekl – já členem ODS dávno nejsem. Proto jen tento krátký pohled zvnějšku.

Václav Klaus, vystoupení na semináři IVK „Vzestup a pád české pravice: 25 let ODS“, Autoklub, Praha 1, 25. dubna 2016.