Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl pro iDnes.cz:…

Jiří Weigl pro iDnes.cz: Fenomén Asad a syrská krize

Jinýma očima, 4. 10. 2015

Ruský vojenský zásah v Sýrii otevřel novou kapitolu syrské občanské války a dal novou naději na přežití Bašáru Asadovi -  démonizovanému syrskému diktátorovi, kterému přes nečekanou výdrž a odolnost již začaly docházet síly. Asad se znovu stává klíčovou osobností konfliktu. Znovu je nepominutelným faktorem při hledání řešení krize, která již získala nejen blízkovýchodní, ale díky migrantům i evropský rozměr.

Pro pozorovatele bez hlubších znalostí reálií arabského světa musí být překvapivé, proč právě Bašár Asad jako jediný mezi autoritativními arabskými vládci přežil, proč byl schopen vzdorovat vlně „barevných“ revolucí tzv. Arabského jara, která se před čtyřmi roky přelila ze Severní Afriky do Sýrie, a proč do dnešních dnů dokázal tvrdě odolávat v krvavé a brutální občanské válce.

Hlavní příčinou je specifická struktura hluboce rozdělené syrské společnosti.  Sýrie na rozdíl od Egypta či Tuniska byla vždy a je i dnes pestrou mozaikou různých etnik a náboženství se silnými vazbami do zahraničí a s hlubokou a výbušnou historií jejich vzájemných vztahů. Pokusy překonat tuto vnitřní roztříštěnost země panarabským nacionalismem se nezdařily. Socialistická strana arabské obrody (Baath) založená po druhé světové válce syrskými křesťanskými a sunnitskými intelektuály si kladla za cíl spojení všech arabských zemí v jednom státě.

Její ideologie ovlivnila národní a protikoloniální hnutí v celém arabském světě a inspirovala četné neúspěšné pokusy o sjednocování arabských zemí. Od šedesátých let strana Baath vládla v Sýrii a později v Iráku, ale obě frakce se rychle a definitivně znepřátelily. Když se vlády v Sýrii v roce 1971 zmocnil otec dnešního prezidenta alavitský generál Háfiz Asad, strana Baath na svůj původní panarabský program rezignovala a asadovský režim se stal v duchu tradice reprezentantem protěžovaných náboženských minorit alavitů, křesťanů a drúzů proti utlačované sunnitské většině.  To klanu Asadů dává pevnou mocenskou oporu.

Projevilo se to i v dnešní občanské válce. Asad není Mubárak. Není to běžný diktátor, který musí být svržen, jak nám naše média a západní politici neustále opakují. Nelze jej jako jiné snadno odstranit nějakými demonstracemi. Jeho síla je v tom, že za ním pevně stojí obyvatelstvo z náboženských menšin, které dosud vládly a jimž nyní jde o existenci. Bojí se násilí a vraždění sunnitských islamistických extrémistů a tento strach dává jejich odporu vysokou morálku. Proto Asad na rozdíl od jiných přežil, proto má za sebou oddané síly stále schopné za něho, a tím i za sebe, bojovat.

A má i mocné spojence v zahraničí. Logika arabsko – izraelského konfliktu a inspirace evropským socialismem přivedla asadovský klan k úzké a dlouhodobé spolupráci se Sovětským svazem a později Ruskem, jež má na syrském území svou jedinou námořní základnu v zahraničí. Historické náboženské vazby pak vytvářejí spojenectví se šíitským Íránem – dnes regionální velmocí s vysokými politickými ambicemi. V bezprostředním sousedství je to zejména šíitský libanonský Hizballáh, který na Asadově straně již delší dobu otevřeně bojuje.

Háfiz i Bašár Asadové byli schopni tak dlouho politicky přežívat u moci i proto, že vždy byli velmi pragmatickými politiky, kteří ve složitých politických hrách a intrikách na Blízkém východě dovedli na jedné straně obratně manévrovat a uzavírat kompromisy, na straně druhé neváhali s orientální brutalitou likvidovat své politické protivníky, byla-li k tomu příležitost (například masakr islamistického povstání v Hamá v roce 1982). Sýrie zkrátka nebyla pro „barevnou“ revoluci vhodný terén.

Omylem Západu je, že dosud tyto souvislosti nechtěl vidět a hnal Asada a síly, které za ním stojí, do kouta, že odmítal jakákoliv jednání s nimi a vydával je na milost a nemilost islamistickým fanatikům, kteří mezi tím protiasadovskou opozici zcela ovládli. To, že západní velmoci dopustily, aby se na syrském území etabloval teroristický Islámský stát a stal se hlavní silou této opozice, je tragickou chybou, která opozici zdiskreditovala. Brutalita islamistů překonala zločiny vládních vojsk a dnes lze těžko držet obrázek syrské občanské války jako souboj dobra se zlem či boj lidu za demokracii a lidská práva, jak se nám některá média a politici stále snaží namlouvat.

 Islamistická hrozba ospravedlnila ruský zásah v Asadův prospěch a ten dnes syrskému diktátorovi dává novou šanci k přežití. S ruským letectvem a íránskými pozemními jednotkami za zády získává novou vojenskou sílu, zatímco masová migrace syrských uprchlíků do Evropy zvyšuje tlak na nalezení urychleného ukončení syrské krize.  A to znamená vyřešit problém, jak budou válečným vražděním znepřátelené syrské komunity dále koexistovat a kdo ochrání menšiny. Ty dosud pevně stojící za Asadem přehlížet nelze. Proto také výzvy k odstranění Asada samy o sobě žádné řešení krize nepředstavují.

Sýrie dnes stojí před dilematem – buď se podaří překonat rozpory a animozity uvnitř země a mezi velmocemi na mezinárodní scéně a upřímně hledat národní usmíření pod mezinárodní patronací, nebo jinak země směřuje k neodvratnému rozpadu podobně jako sousední Irák. V takovém případě má Asad velkou šanci zachovat svou moc jako vládce alavitského státu na pobřeží pod ruskou ochranou. Pouze v prvním případě lze doufat i v relativně rychlé řešení problému běženců, v případě další eskalace bojů a trvalého rozpadu země uprchlická vlna dále nekontrolovatelně poroste. To budou nakonec výsledky tragického „Arabského jara“ v Sýrii.

JIří Weigl, výkonný ředitel Institutu Václava Klause, publikováno na serveru iDnes.cz dne 2. října 2015