Hlavní strana » Jinýma očima » Jiří Weigl: Proč se Západu…

Jiří Weigl: Proč se Západu nedaří vývoz demokracie

Jinýma očima, 16. 6. 2015

Celý počátek 21. století jsou mezinárodní vztahy opakovaně destabilizovány pokusy Západu šířit ve světě zvnějšku a násilím současný model západní liberální demokracie. Své kořeny má tato vytrvalá snaha v pocitech triumfalismu po konci studené války, které asi nejlépe vyjádřil Francis Fukuyama ve svém díle „Konec dějin a poslední člověk“ (1992). Přesvědčení o universalismu hodnot západní liberální demokracie a nezbytnosti jejich okamžitého přijetí a dodržování na celém světě spolu s kvazináboženským pojetím neustále se rozšiřujících tzv. lidských práv vytvořilo mesianistickou netolerantní ideologii, která dvě desetiletí dominuje atmosféře mezinárodních vztahů a která se stala i mediálně vděčnou kamufláží pro tradiční politiku prosazování velmocenských zájmů ve světě.

Přes evidentní jednoznačnou vojenskou a ekonomickou převahu a dominanci Západu jsme však svědky toho, že pokusy o vývoz západního společenského modelu a jeho aplikaci v jiných civilizačních a kulturních okruzích končí opakovaně nikoliv pouze fiaskem, ale společenskými katastrofami, jejichž negativní důsledky zasahují samotný Západ, tj. USA a především Evropu. Kosovo, Afghánistán, Irák, „Arabské jaro“ a nejnověji Ukrajina před námi defilují jako obrazy nezměrných společenských a lidských tragédií, jejichž společným jmenovatelem je údajný boj za „demokracii a lidská práva“ v režii Západu. Veřejnosti na Západě je mediální manipulací vnucována falešná představa, že v těchto zemích probíhá cosi jako „pražské jaro“ nebo „sametové revoluce“, v horším případě útok utlačovaného lidu na diktátorovu Bastilu pod hesly o volnosti, rovnosti a bratrství. A pokud tomu tak úplně není, stačí jen poskytnout vojenskou pomoc, svrhnout diktátora porušujícího lidská práva vojenskou expedicí a osvobozený lid s naší pomocí již převezme náš univerzální model, po němž nepochybně touží a jejž mu zlý diktátor upíral.

Namísto toho však sledujeme pravý opak – po snadném svržení diktátora zavládne chaos a násilí, vojenské jednotky západních osvoboditelů či loutkových prozápadních režimů se ocitají ve válce s radikálními gerilami nebo separatisty, státy se rozpadají, pasivní obyvatelstvo nic z toho, co se od něho na Západě očekává, nechápe. Líbí se mu pouze západní materiální standard, ale hodnoty liberální demokracie jsou mu zcela cizí. Tradiční prozápadní elity jsou intervencí a následnou občanskou válkou oslabeny a vyhnány do emigrace a pole začínají ovládat extrémistická ideologická hnutí programově orientovaná proti Západu. Výsledkem je rozvrat, nekončící válka, destabilizace širšího regionu, vlny masové emigrace a nakonec evidentní porážka Západu. Přesto je tento scénář s nepochopitelnou vytrvalostí opakován znovu a znovu.

Podíváme-li se do historie, zjistíme, že až do nedávné minulosti moderní Západ dociloval svých spektakulárních úspěchů zcela odlišným přístupem. Sledoval na prvním místě své vlastní zájmy a v násilné péči o spásu domorodců na rozdíl od středověkých křižáckých válek svou prioritu neviděl. Svět svou expanzí měnil, ale nikoliv kvůli tomu, aby se kohokoliv snažil činit šťastným proti jeho vůli.

Ve dvacátem století to byl právě Západ, kdo programově respektoval a globálně chránil existující společenské hodnoty (náboženství, tradice, kulturu atd.) a společnské uspořádání. Universalistický mesianismus naopak vyznával jeho soupeř z dob studené války – komunismus. Jeho ideologie vzešla z evropského osvícenského racionalistického humanismu a hlásala revoluční osvobození člověka od veškerého vykořisťování a útlaku, které mělo přinést dobro a štěstí lidem celého světa. Společnost i svět měly být radikálně a násilně od základu změněny. Verbální altruismus a kolektivismus této ideologie byl ve srovnání se sobeckým individualismem tehdejšího kapitalismu proto lákavý a přesvědčivý a dokázal mobilizovat svými líbivými hesly milióny. Ve skutečnosti byl však ve jménu tohoto dobra uskutečňován gigantický pokrokářský sociální experiment, jenž byl násilím vyvážen do řady dalších zemí světa s katastrofálními důsledky a desítkami miliónů obětí.

A byl to právě Západ vedený USA, který se postavil na obranu různorodého tradičního světa proti ambicím komunistického universalismu na světovládu. Byl to Západ, který bránil právo lidí na všech kontinentech žít po svém v souladu se svými tradicemi a hodnotami a chránil je před násilnými sociálně inženýrskými experimenty komunistických revolucionářů. Studená válka byla o obraně široce pojaté svobody všech proti násilným experimentům a vývozu revoluce prosazující jedinou ideologii. Západ a jeho ideologie byly kontrarevoluční. Jak se svět od té doby změnil.

V současnosti se však bohužel zdá, jako by se dnešní Západ od svého poraženého komunistického protivníka nakazil sociálně-inženýrskou ebolou a namísto posilování a obrany hodnot a politik, jež mu přinesly civilizační úspěch, sílu a prosperitu, namísto sledování vlastních zájmů a respektování odlišných partnerů, začal uskutečňovat netolerantní universalistickou ideovou chiméru o možnosti vyynutit štěstí a dobro pro všechny, v níž jakoby se inspiroval poraženým komunismem.

Více a více se při tom přesvědčujeme, že tak jako za komunismu je i dnes při naplňování tohoto revolučního cíle svoboda jednotlivce na překážku. Veškerá moc musí náležet státu, nebo nejlépe nadnárodním strukturám, které vynutí zákazy, regulacemi a příkazy takové chování všech subjektů, které zajistí dobro a štěstí pro všechny. Teorie konvergence mezi kapitalismem a socialismem (tj. sovětským komunismem), tolik populární na Západě v 60. a 70. letech, se tak paradoxně začala naplňovat až po vítězství kapitalismu. A v tomto současném mixu kapitalismus evidentně ztrácí a socialismus má jasnou převahu. Hesly o všemožných právech, nárocích, dobru a ochraně ze strany státu lze lovit mediální manipulací volební hlasy snáze, než zdůrazňováním svobody a odpovědnosti každého za své štěstí. Proto také éra Ronalda Reagana a Margaret Tchatchetové byla labutí písní vítězného kapitalismu.

Od konce studené války již na obou stranách Atlantiku stále více vystupuje do popředí inspirace poraženým marxistickým socialismem, ať již v balení sociálně-demokratickém nebo neokonzervativním (v podání bývalých ultralevičáků). Nepochybně to souvisí i s generační výměnou elit, kdy na místo generace s určující životní zkušeností z horké i studené války postupně přebírá dominanci generace formovaná levicovou univerzitní revoltou šedesátých let. Na Západě se tento zásadní ideový posun manifestuje takovými fenomény, jako je záměrné rozrušování tradičních hodnot a institucí, především rodiny, rozmach a následný úpadek sociálního státu, růst zadlužení a ztráta mezinárodní konkurenceschopnosti. Zatímco ve vnitřních poměrech západních zemí je vynucována bezbřehá tolerance vůči všem cizorodým a nepřirozeným způsobům života a chování, v mezinárodních vztazích dominuje netolerantní univerzalismus prosazovaný agresivním „vývozem demokracie“, který svět přivádí do opakovaných krizí.

Exponenti této politiky na Západě sdílejí s bolševiky Leninovy éry představu o tom, že lze voluntaristicky přeskakovat vývojové etapy a zvnějšku urychleně zavést do zcela nepřipravené půdy vzdálených zemí moderní západní společenský systém.

Zatímco Lenin a jeho skupina bolševických pozápadnělých inelektuálů byli oprávněně skeptičtí vůči schopnosti miliónových mas ruského obyvatelstva pochopit a sdílet jejich cíle a jako jedinou cestu k vybudování komunistického ráje viděli diktaturu disciplinované avantgardní strany, potlačení jakékoliv demokracie a absolutní bezohlednost při výběru metod a prostředků, dnešním západním sociálním inženýrům chybí i tento cynický realismus.

A tak musí být nezaujatý pozorovatel opakovaně konsternován prohlášeními, např. kdysi z Iráku, nebo dnes z Ukrajiny, že po vítězství importované západní demokracie tam vzniknou vzorové ostrovy prosperity, blahobytu a svobody, které svým příkladem rozloží všechny okolní režimy, s nimiž má dnes Západ problémy (Írán, Rusko aj.).

Realita je přitom tragická. Západ si nechce připustit, že jeho hodnotový, politický i ekonomický systém je obtížně aplikovatelný. Tento systém je výsledkem staletého přirozeného vývoje a odpovídá vyspělým společenským poměrům západních zemí. V málo rozvinutých zemích je to však systém zcela cizorodý a nemá oporu ve společnosti. V chaotických poměrech po svržení starých diktatur jej zavést nelze, maximálně mohou vzniknout jakési perverzní imitace (viz např. režimy Karzáího, Málikího aj.), které nemají šanci se bez permanentní západní pomoci udržet. A na rozdíl od sovětského Ruska neexistuje ani žádná místní avantgardní politická struktura, která by to západní dobro a štěstí násilím vnutila svým „zabedněným“ spoluobčanům. Příklady úspěšné rychlé transformace poválečného Německa a Japonska, či středoevropských postkomunistických zemí nefungují a nemají univerzální platnost proto, že všechny tyto země již dříve přirozeným vývojem dosáhly relativně vysokého stupně kapitalistického rozvoje a jejich transformace byla proto více návratem než vybudováním nového systému na zelené louce. Toto omezení plně platí i pro postsovětský prostor a Ukrajina je toho jasným příkladem.

Lidská práva, jimiž se neustále zaklínáme, jsou ve své podstatě naše moderní západní konvence vázaná na stupeň a charakter rozvoje společnosti, nikoliv cosi shůry seslaného celému lidstvu na způsob muslimské šarí´y, jíž bychom měli mít povinnost nekompromisně šířit třeba i ohněm a mečem. Je až směšné, jak nás, lidi na Západě, vyděsí universalistické nároky islamistů a potenciální hrozba šíření jejich víry a způsobu života, zatímco o vlastních lidskoprávních dogmatech pochybnosti nepřipouštíme a jejich násilné vnucování jiným jsme ochotni obhajovat.

Namísto štěstí a prosperity je tak výsledkem „vývozu demokracie“ rozvrat a občanské války, namísto růstu porozumění a spojenectví vidíme zklamání, odcizení a nepřátelství, namísto vítězství lidských práv jejich naprosté pošlapání, namísto demokracie přihlížíme bezpráví diktatur oligarchů a náboženských vůdců, namísto hospodářského rozkvětu zažíváme masovou emigraci uprchlíků na Západ, kterou nezvládáme.

Je načase si přiznat, že přes sílící proces globalizace si země mimo náš bezprostřední civilizační okruh zaslouží náš respekt vůči jejich tradicím a způsobu života. Západ by se měl vrátit k úloze, kterou se snažil hrát ještě před čtvrtstoletím – ochránce přirozeného řádu a poměrů před násilnými pochybnými pokrokářskými revolucemi. Je smutné, že se namísto toho stal ke své vlastní škodě jejich hlavním organizátorem.

Jiří Weigl, Kontexty 2/2015, duben 2015.