Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Pár slov Václava Klause k…

Pár slov Václava Klause k setkání „Fenomén Knížák“

Projevy a vystoupení, 20. 4. 2015

Naše dnešní odpolední setkání jsme trochu podivně nazvali „Fenomén Knížák“, vzhledem k Milanově nesnadné zařaditelnosti do té či oné škatulky. Škatulky jsou dobré pro nás, obyčejné smrtelníky. Nikoli pro něho. Nepřišli jsme na to, jakým slovem ho přesněji charakterizovat. Nevíme, kterou z jeho „aktivit“, jak to on sám nazývá, vzít za rozhodující. Nelze ho zúžit na malířství. Proto jsme zůstali u slova fenomén. V celé řadě oborů a forem projevu je schopen velmi rezolutně vyjádřit nejen svůj osobitý pohled na svět, ale představit i unikátní citlivost své duše.

Jistou orientaci nám nabízí ve své právě vydané knize „Milan Knížák a jeho 25 let v pichlavém sametu“.  Byl jsem poctěn tím, že jsem byl požádán napsat k ní předmluvu, tedy ji vidět už v rukopise. Její křest proběhne zítra.

Milanu Knížákovi bylo včera 75 let. Přejeme mu další plná léta. A přejeme mu zdraví. Když jsme se před několik týdny oba nemohli zbavit chřipky, napsal mi, že bychom mohli společně vystupovat v kabaretu jako Duo Lazaros. Snad ještě sehrajeme nějaké lepší role.

Ještě že máme ten internet. Díky němu jsem objevil, že jsem o Milanovi hezky promluvil i před deseti lety, kdy mu bylo 65 let, v laudatiu při udílení Ceny nadace Universitas Masarykiana v Brně. Řekl jsem tehdy, že „je výrazným homo politicus“ a že je „občanem v tom nejlepším slova smyslu“. Před pěti lety jsem k jeho sedmdesátinám do časopisu Týden napsal, že „vždycky šel a jde i nyní svou cestou, nenechá se ovlivnit dobovou módou a přízní či nepřízní dobových kritiků“. A zakončil jsem slovy „kéž by on nevzal svých 70 let jako důvod k jakémukoli zpomalení svých aktivit“. To mu přeji i teď – a to mu jistě přejeme my všichni, kteří jsme se tu dnes sešli.

Dovolte mi promluvit o Milanu Knížákovi uvedením několika výroků z jeho knihy „Cestopisy“, které považuji za zásadní a pro něho charakteristické. Kniha vyšla na jaře 1990:

- opakovaně v ní zdůrazňoval, že si je vědom toho, že existuje úzká příčinná souvislost mezi životem umělce a jeho dílem;

- sděloval nám, že jeho „věci“ (tedy jeho díla) patří do „běžného prostoru“ a že v galerii působí jako „nadaná schválnost“;

- připouští, že doménou jeho práce je akce, a ta je nepřenosná (já z toho vyvozuji, že i neopakovatelná a špatně dokumentovatelná);

- je mi nesmírně sympatické, že se vždy a všude cítí být Čechem, explicitně říká, že není „člověk internacionální“;

- v rozporu s převládajícím míněním tehdejší doby píše, že ve světě nejsou místa svobodná a nesvobodná, neboť – jak opakovaně zdůrazňuje – svobodu si člověk nosí s sebou;

- i když si to o něm lidé nemyslí, velmi silně vnímá svůj pocit pokory před člověkem a světem vůbec, dokonce chce být pokorný před bohem (ale – jak dodává – je-li nějaký);

- nechce být ani trochu mučedníkem, na to máme Jirouse a spol. (říká v 80. letech);

- zaujalo mne, že se jeho první výstava v Německu (a vlastně v jeho životě vůbec, tedy když už mu bylo 40 let a když už toho měl hodně za sebou) jmenovala ODPADY. Nebyla to náhoda. Vysvětluje, že tam byly vystaveny „jen“ dokumenty, návrhy, variace, okrajové věci. Dodává k tomu, že v té době neměl důvod je rozvíjet či dokončovat. Nebylo zájemců, nebylo kupců;

- půvabně připomíná Chalupeckého výrok: „vy nejste, pane Knížák, ani tak umělec, jako FIGURA“. Tento výrok jsme při vymýšlení názvu našeho dnešního setkání neznali, ale uvažovali jsme vlastně velmi podobně. Figura nebo fenomén?

Jsem rád, že je tu dnes s námi i paní Marie, která je dlouhá desetiletí díky souznění jejich duší spolutrpitelkou jeho osudů. Byla vždy pevnou a statečnou oporou. Proto na závěr ještě jeden citát, ukazující Milanovu křehkou dušičku: „snad to nějak přežiju. Když je se mnou Marie, tak je strach menší!“ To její roli v Milanově životě přesvědčivě dokazuje.

Václav Klaus, odpolední matiné v zámečku na Hanspaulce u příležitosti 75. narozenin Milana Knížáka, pondělí, 20. dubna 2015.