Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Václav Klaus v Bratislavě: Z…

Václav Klaus v Bratislavě: Z Evropy se vytrácí demokracie

Projevy a vystoupení, 16. 4. 2015

Děkuji za možnost zde dnes vystoupit. Dlouho jsem přemýšlel jaké téma pro své vystoupení na Vaší škole zvolit. Nevidím důvod mluvit zde o České republice – nemám co chválit a kritizovat mám doma. Neodvážil bych se zde mluvit o Slovensku, na to nemám dostatečné znalosti. Zbývá Evropa, resp. organizace, která se jí zmocnila, která ji ovládá a která ji vede směrem, jenž považuji za zásadně chybný, Evropu poškozující, oslabující její svobodu a podrývající její prosperitu. Tedy nezbývá mi nic jiného, než mluvit o Evropské unii. Dobře vím, že mnoho lidí žijících v Evropě (záměrně nepoužívám pojem Evropanů) používá stejně kritická slova jako já, ale vím i to, že je daleko větší skupina těch, kteří vývoj v Evropě podceňují a kteří se nedívají natolik pozorně, aby se nad ním vážně zamýšleli.

Mluvit v současné době o Evropě není pro člověka, jako jsem já žádným odtažitým či pouze akademickým tématem, za jehož zpracování se dá eventuálně získat doktorát či docentura. Pro mne je to téma, které se v průběhu posledních let stalo novým klíčovým tématem mého života, srovnatelným s tím, čím pro mne byl v minulé éře komunismus. I tehdy šlo o totéž, o to, jak komunismus nakládal s naší svobodou a s naší prosperitou.

Když srovnávám dnešní, z EU řízenou Evropu a náš bývalý komunismus, nejde mi o laciné srovnávání reality včerejší (či spíše předvčerejší) a dnešní. Ty srovnatelné nejsou, ale téma naší evropské současnosti je – vzhledem k její mimořádné problematičnosti – tématem stejně velkým. Hlavně proto, že tendence a trendy, kterých jsme právě teď svědky, nebudou-li zastaveny či změněny, povedou k následkům, které se od toho předvčerejška příliš lišit nebudou.

Pokusím se proto naznačit, co vidím já v dnešní Evropě. Co vidím, když se snažím dívat se opravdu pozorně a nespokojovat se s povrchními dojmy, resp. s dobře organizovanou prounijní a probruselskou propagandou, která by – mimochodem – mohla být velmi zajímavým předmětem studia na škole zabývající se médii. Co vidím za předpokladu, že se dívám za jednotlivosti a snažím se postřehnout obecné vývojové trendy.

Zásadní problémy – bez pokusu o jejich řazení, ale s jistotou o jejich vzájemném ovlivňování se a, bohužel, v negativním smyslu i posilování se – vidím v rovině ekonomické, v rovině politické a v rovině civilizačně-kulturní (či hodnotové). Zkráceně řečeno, vidím je v již dlouhou dobu trvající ekonomické stagnaci celého kontinentu, v nebezpečném zesilování postdemokratických tendencí v rozhodování Evropské unie a ve stále se zrychlujícím opouštění tradičních evropských (západních) hodnot.

Začnu ekonomií, konce konců je to můj původní obor. V nemalé míře i dnešní. Evropa – když skončila její „Wiederaufbau“, neboli poválečná rekonstrukce, v jejímž průběhu dosahovaly západoevropské země rychlého ekonomického růstu – je již několik desetiletí pomalu rostoucím regionem, což nevidět se snad dalo v minulosti omluvit u nás, v tehdy ještě daleko více stagnujícím komunistickém světě. Nemuselo to asi být vidět třeba ani z Afriky, která ve druhé polovině 20. století procházela složitou postkoloniální etapou svého vývoje. O jiných světadílech si už v tomto smyslu jist nejsem, tam už tehdy probíhal rychlý ekonomický růst.

Evropě pravděpodobně pomohla i počáteční fáze evropské integrace, která měla – jak ukazuje její název, EHS, Evropské hospodářské společenství – primárně ekonomický charakter. S ním spojené otevírání se zemí, odstraňování nejrůznějších bariér na hranicích mezi nimi, zvětšování ekonomického prostoru (přinášející tzv. economies of scale, neboli výnosy či úspory z rozsahu), uvolňování pohybu zboží, služeb, práce a kapitálu mezi jednotlivými zeměmi znamenaly pozitivní ekonomické přínosy. V jisté chvíli – určitě ne později než v 80. letech – se však jejich efekt začal vyčerpávat.

Ve stejné době začal ztrácet svou sílu, pružnost a dynamiku postupně se zapouzdřující evropský ekonomický (a sociální) systém. My ekonomové vycházíme z hypotézy, že ten je pro ekonomický výkon naprosto dominantní – daleko více než zásoby klíčových surovin či vhodné klimatické podmínky. Evropská „Marktwirtschaft“ (tržní ekonomika) se stále více přeměňovala v „soziale Marktwirtschaft“ a s postupem času i v „sociální a ekologickou tržní ekonomiku“. To vedlo k výraznému oslabení podnětů, stimulů, motivace u ekonomických subjektů na straně jedné a k obrovské zátěži ekonomiky sociálními a ekologickými nároky a z nich plynoucího, státem vyvolaného zvyšování nákladů firem na straně druhé. Takto přetížená a stimuly ztrácející ekonomika – navíc s nesmyslnými nápady typu „každý Evropan vysokoškolákem“, s nevyslovovaným dovětkem „ať fyzicky pracuje někdo jiný“ – dobře fungovat nemůže a hlavně nemůže růst. Její stagnace je nevyhnutelná.

Pokus řešit tyto defekty utužováním integrace, tedy centralizací, byrokratizací, standardizací a harmonizací celého kontinentu, neboli přeměnou integrace v unifikaci, evidentně selhal. Vedl k posílení všech předcházejících negativních tendencí – harmonizovalo a standardizovalo se směrem k tomu horšímu, méně ekonomickému, více sociálnímu, méně tržnímu, více etatistickému.

Vyvrcholením v posledním čtvrtstoletí probíhajícího unifikačního procesu bylo vytvoření Evropské měnové unie, která spojila nespojitelné – země jako je třeba Řecko, Slovensko a Německo – do jednoho seskupení, které jednolitým celkem není. Není-li jím svou přirozenou podstatou, musí být násilně, a proto legislativisticky, přeměněno v jeden celek: v politickou, finanční a transferovou unii. Takovýmto sjednoceným, jak dnes víme nikoli navždy sjednoceným teritoriem, takovou „unií“, bylo v minulosti Československo, takovou unií je naopak už více než dvě desetiletí opět sjednocené Německo, takovými jsou uvnitř sebe sama jednotlivé, autenticky celostně fungující evropské státy.

Aby takto vzniklý evropský superstát mohl samovolně fungovat, musel by v něm převládnout skutečný pocit sounáležitosti a z ní vyplývající autentičnost vzájemné solidarity jeho jednotlivých částí. Ta dnes v rámci Evropy není a být nemůže. Dnešní, Bruselem vynucované fiskální transfery, např. do Řecka, nemají s jakoukoli autentickou solidaritou občanů v Evropě nic společného. Co vidíme, je maximálně solidarita evropských elit, a navíc pouze solidarita rétorická. Tyto elity nejsou skutečnými plátci, ty své vlastní peníze nikomu nedávají. Z cizího se jim rozdává velmi lehce.

Nedávno se objevivší, a proto dnes tak módní slovo transferová unie není slovem mým. Respektuji, byť nesouhlasím, s historickými posuny evropského uspořádání od ES k EU, od EU k EMU, eventuálně k EFU (evropské fiskální unii) a k EPU (evropské politické unii), ale zkratku ETU neznám, resp. neumím ji zařadit. Je to pokus „transferovat“ peníze lidí v Evropě bez explicitního předchozího souhlasu těchto lidí se vznikem EFU a EPU. Ty totiž lidé v Evropě nechtějí, a proto dochází k vytváření oné transferové unie potichu, přes ECB, přes Evropskou centrální banku. To je třeba rezolutně odmítnout, nebo eventuálně přijmout, ale jen za podmínky, že by si to opravdu přál démos, tedy lid, v Evropě. Ten si to nepřeje a tím se dostávám k druhé části své kritiky. K debatě o demokracii.

Přeměnou ES (Evropského společenství, dodávám států) v EU (v unii jednotlivců) došlo ke kvalitativní změně, která byla dalšími navazujícími kroky, zejména Lisabonskou smlouvou, dále prohlubována. Takto způsobeným oslabením národních států a rozsáhlým přesunem pravomocí do Bruselu došlo k výraznému vzdálení občana od místa rozhodování, k posílení úlohy nevolených orgánů, k další rozsáhlé byrokratizaci rozhodování. Onen démos, lid, se tím vytrácí stále více, a spolu s ním se vytrácí i demokracie.

Dnes už v Evropě nevyžaduje žádnou velkou odvahu veřejně mluvit o existenci demokratického deficitu. Ten už ve své nezávazné rétorice přiznávají i vrcholní představitelé EU, ale odvahu vyžaduje říci, že se v pojmu demokratický deficit jedná o falešný eufemismus. Nedemokratických prvků je v EU příliš mnoho. Proto považuji za vhodnější mluvit o evropské současnosti jako o post-demokratické éře Evropy. Ta je sice stále ještě charakterizována přetrvávající existencí řady svobod, o kterých se nám v éře komunismu ani nesnilo, ale vyznačuje se i řadou jiných věcí, o kterých jsme si v okamžiku pádu komunismu mysleli, že už znovu nikdy nastat nemohou. Neočekával jsem

- takovou bezmoc jedince,
- takovou likvidaci lidského soukromí,
- takovou mediální manipulaci,
- takovou víru ve stát (na úkor neregulované a nikým neřízené interaktivity jednotlivců nebo skupin jednotlivců),
- takové vítězství dávno zdiskreditovaných socialistických idejí,
- takovou nevíru v trh a v efekty, které přináší a – na tom založenou – takovou ambici ho všemožně přiškrcovat, řídit, regulovat,
- takovou víru v úředníka a v odborníka (experta) na straně jedné a v soudce na straně druhé na úkor víry v sílu a efektivnost demokratického politického rozhodování,
- takový rozsáhlý přesun rozhodování o nás mimo nás, z naší země do vzdáleného kosmopolitního města,
- takový pokles váhy a významu dnes už polosuverénních zemí jako jsou Česká republika a Slovensko,
- a naopak takovou dominanci pozice Německa, o jakou Němci marně usilovali ve dvou světových válkách.

Za nespornou považuji tezi, že je demokracie neodlučitelně spojena se slovem démos, tedy s občanem, který není nezakotveným světoobčanem, ale který je člověkem identifikujícím se s místem, kde žije a v němž se odehrává nejen jeho privátní život, ale v němž se podílí i na věcech veřejných. Slovák se identifikuje Slovenskem, možná i se střední Evropou, tedy s územím, kam „dohlédne“, možná se svým slovanstvím, třeba i se svým podunajským prostorem, ale s Evropou? Snad jen v orwellovském smyslu souboje kontinentů, ale Orwellovu mistrnou nadsázku v jeho knize 1984 jsme vždy považovali za zcela nežádoucí antiutopii.

Národní stát není anachronismem. Jeho právě probíhající opouštění – a stále se zrychlující posun k evropeizaci, k transnacionalismu a k evropskému či globálnímu vládnutí – je návratem zpět. To považuji za největší ohrožení lidské svobody současnosti. Hlavní motivací k tomu nejsou skutečně existující kontinentální či celosvětové problémy, ale úsilí politiků a celé, s nimi spojené evropské a globální nomenklatury zbavit se demokratické kontroly. Termín nomenklatura, vypůjčený z komunismu, se mi zdá velmi vhodný. Tito lidé se ze všech sil snaží uniknout z národního státu a žít v postdemokratickém a postpolitickém ráji. Ráji pro ně. Nikoli pro nás.

Tím se dostávám ke třetímu problému, který mne trápí, k brutálnímu útoku na tradiční hodnoty a behaviorální vzorce, které dělaly Evropu Evropou a Západ Západem. Mluvím o hodnotách svobody, lidské důstojnosti, občanských práv, individualismu, klasického pojetí rodiny, respektu k tradicím a k dlouhodobě evolučně utvářeném řádu světa. Jejich dnešní ohrožení někteří z nás cítíme velmi silně, mluvíme o něm důrazně a nahlas, ale není nás mnoho. Přesto věříme, že to stejně kriticky jako my cítí i mlčící většina lidí v Evropě. Většina zastrašená a dnes a denně zastrašovaná propagandisty nových pořádků.

Touto cestou, nikoli vpádem nějakých vnějších, exteritoriálních nepřátel, éra Západu skončí. Nebude to kvůli vítězství hodnot a myšlenek pocházejících z civilizací a kultur mimo Evropu a Západ, bude to kvůli dávání si vlastních gólů. Bude to výsledek vítězství západního multikulturalistického a tradiční západní hodnoty znevažujícího křižáckého tažení našich vlastních novátorů zaměřených proti západní (evropské) kultuře a civilizaci, křižáckého tažení, které svou pasivitou a přikrčeností umožňujeme, tolerujeme, ne-li podporujeme.

Vedle národního státu je tím mimořádně ohrožován další základní prvek naší kultury a civilizace – rodina, a vůbec tradiční pojetí mezilidských, v neposlední řadě sexuálních vztahů. Dnešní propagace tzv. LGBT je toho nejzřetelnějším příkladem. Propagace a dokonce vnucování takovýchto minoritních, řadě lidí cizích, a proto nesrozumitelných postojů a vzorců chování rozbíjí křehký, historicky vzniklý celek naší kultury a civilizace.

Rozpadem národního státu a rodiny zůstane jen osamocený jedinec, což je neúnosně málo. To mohou – za ode mne nečekaný výrok – považovat jen povrchní pozorovatelé. I my klasičtí liberálové, kteří klademe takový důraz na svobodu člověka, vždy jedním dechem dodáváme, že jde o triádu jedinec–rodina–stát a že jedině toto spojení je základem smysluplně utvářené a dobře fungující lidské společnosti, která má budoucnost. Vynechání kteréhokoli prvku z tohoto trojlístku má ničivé důsledky. Nenechávejme se plést tím, že jsme v éře komunistické nesvobody (a v období bezprostředně po ní) kladli tak velký důraz na individuální svobodu. Ta byla komunismem nejvíce ohrožena. Vždy jsme však věděli, že i svoboda má svůj kontext, což nám dokazují i takové události jako lednová pařížská tragédie a její zmatené interpretace. Svoboda slova bez respektu a zodpovědnosti smysl nemá. Bez nich nelze Evropu zachránit.

Na závěr snad jen zopakuji, že mi z toho všeho – poněkud pesimisticky – vychází, že se Evropa nachází ve slepé uličce. Ze slepé uličky vede bohužel jen cesta zpět, v tomto případě zpět k hodnotám a kořenům, které Evropu vytvořily. Cesta vpřed ve slepé uličce ostatně žádné dlouhé trvání či nadějné zakončení nemá, i když se po této cestě obvykle ještě nějaký čas dá jít. Takovéto nevyhnutelně krátké putování by ještě mohlo eventuálně zajímat generaci mou, ale určitě už ne generaci vaši. Byl bych rád, kdybyste se nad tím takto zamýšleli.

Václav Klaus, vystoupení na Panevropské vysoké škole v Bratislavě, 26. 3. 2015.

Ve zkrácené verzi publikováno v týdeníku Ekonom dne 16. dubna 2015.