Hlavní strana » Projevy a vystoupení » O české ekonomice i…

O české ekonomice i mezinárodní situaci

Projevy a vystoupení, 10. 2. 2015

1. Děkuji za pozvání na návštěvu Jihlavy, Kraje Vysočina a Vašeho Kulatého stolu. Na poslední prezidentské návštěvě kraje jsem zde byl téměř před pěti lety – v září 2010, a v červenci téhož roku jsem byl v Jihlavě při odhalování pomníku Gustava Mahlera. Jsem moc rád, že tu opět mohu být, že neprojíždím Vaším krajem jenom dálnicí D1, i když i ta k Vám – se všemi svými problémy – neodmyslitelně patří.

Z pohledu z Prahy vypadá Kraj Vysočina jako relativně klidná oáza naší země, která sice nevyniká největším bohatstvím a velikostí HDP na hlavu (v rámci České republiky je až na 10. místě, ale rozdíly mezi 5. až 10. místem jsou velmi malé), ale která také nemá žádné velké problémy. A navíc má úspěšné Dukovany a zrovna o minulém víkendu Světový pohár v biatlonu.

2. Dnešní večerní setkání není možné nezačít diskusí naší ekonomiky, jejíž výkon už delší dobu není nijak oslnivý. Teprve v druhé polovině loňského roku dosáhla – jak ukazuje graf v příloze – naše ekonomika úrovně, kterou měla v druhé polovině roku 2008, čili před šesti lety. Nevím, jestli jsme si toho dostatečně vědomi.

Podobný vývoj sice měly i některé země eurozóny, ale ve srovnání s našimi sousedy jsme na tom mimo veškerou pochybnost nejhůře. Ekonomiky Německa, Rakouska a Slovenska překonaly úroveň svého HDP z třetího čtvrtletí 2008 již v závěru roku 2010 a Polsko dokonce – jako jediné v Evropě – vůbec žádný pokles nemělo. V tom jsme naprosto ojedinělí (což jsme podrobně diskutovali v kolektivní knize autorů IVK s názvem „Česká republika na rozcestí – čas rozhodnutí“, která vyšla v říjnu 2013 v nakladatelství Fragment).

Náš nadějně nastartovaný ekonomický růst na konci minulé dekády zastavil vnější impuls, světová, nebo přesněji, euro-americká finanční a ekonomická krize. Pro nás to byl v každém případě import recese, nikoli její domácí vznik, ale následný vývoj už můžeme připsat jen a jedině sobě. Ve výše zmiňované knize jsme za jeho příčinu považovali neproduktivnost a nepružnost našeho ekonomického systému, čili náš systémový defekt, který – místo aby byl odstraňován – je v poslední době spíše dále zesilován: zkomplikováním daňového systému zavedením třetí sazby DPH, zrušením poplatků ve zdravotnictví, zrušením důchodové reformy bez jasné koncepce dalšího postupu, zaváděním dynamiku blokujícího služebního zákona, atd.

Naším problémem určitě není nedostatek peněz. Peněz je u nás – zejména v bankách – dost, ale nedají se produktivně využít. Ekonomický systém je svou byrokratičností, svou přeregulovaností, svou zatížeností nesmyslnými, zejména ekologickými požadavky, svou přehnanou preferencí nezodpovědných požadavků nejrůznějších nevládních organizací natolik zablokován, že není možné nic postavit, nic investovat. Předpokládám, že to na Vysočině cítíte podobně. V bankách jsou volné miliardy korun, ale všichni se perou o dotace z Bruselu. Ty ekonomicky pomáhají jen málo, do ekonomiky vnášejí další zbytečné distorze, a navíc jsou hlavním zdrojem pro naše korupční prostředí.

Před rokem a čtvrt naši ekonomiku rozkýval a v mnohém destabilizoval zásah České národní banky, který se snažil bojovat s – u nás neexistující – deflací a který chtěl napomoci exportu. Nejsme o racionalitě tohoto úmyslu přesvědčeni. Mnohokrát jsme to řekli a napsali a i tady máte v našem stánku k dispozici naší publikaci „Byla deflace opravdu hrozbou?“ (IVK, publikace č. 7/2014). Deflaci jsme u nás neviděli tehdy a nevidíme ji ani dnes. Současný pokles cen o 0,1 % – při mimořádném poklesu cen ropy, který nemá žádné domácí příčiny – nemůže být považován za ekonomické zlo, jak se nám to snaží představitelé ČNB tvrdit. (O tom více v zápisu z našich Rozmluv na Hanspaulce: „Pád české koruny: spekulační atak nebo (ne)chtěný výsledek měnové politiky ČNB?“, https://www.klaus.cz/clanky/3695). Zajímalo by nás dozvědět se při dnešní návštěvě, zda devalvace koruny exportu Kraje Vysočina pomohla či nikoli.

3. Stejně tak se nedomníváme, že ekonomice České republiky může pomoci přilití peněz do ekonomiky (jak to pro celou Evropu zkouší udělat Mario Draghi). Za problém považujeme náš ekonomický systém. Protože se k lepšímu nemění, nečeká nás žádná snadno docílitelná prosperita a nic nenaznačuje, že by započal tak rychlý ekonomický růst, který by znamenal zastavení našeho zaostávání. Bylo by proto třeba, aby se dělaly pozitivní systémové kroky. Nedělat nic nebo dělat kroky špatné si nemůžeme dovolit.

Jakkoli si – jako odvěký oponent politiky sociální demokracie – nemohu přát, aby sociální demokracie příliš aktivně vládla, není možné, aby pokračoval dnešní proces depolitizace rozhodování, který v naší zemi dosahuje mimořádné úrovně. Státní správa se stále více „zapouzdřuje“ a nešťastný služební zákon v tomto ohledu znamená další nepříznivý posun. Politikové budou mít díky němu ještě méně šance něco udělat, což na straně jedné snižuje potenciální svévol politiků, ale na druhé straně znemožňuje elementární demokratickou kontrolu úředníků a zvyšuje nezodpovědnost politiky a politiků.

Tento proces probíhá ze dvou stran – voliči kontrolovatelná politika se vytrácí díky masivnímu přesouvání pravomocí do nekontrolovaného a nekontrolovatelného Bruselu a politika se vytrácí i díky apoteóze nezávislosti kde koho (soudů, státních zástupců, policie, úřadů všeho druhu). Výsledkem je, že se přesouváme se do sice politicky korektního, ale bohužel post-politického a post-demokratického prostředí. Mám pocit, a snažil jsem se to vyjádřit ve své knize k 25. výročí pádu komunismu („Chtěli jsme víc než supermarkety“, Fragment, listopad 2014), že takový vývoj nebyl v momentu pádu komunismu naším záměrem.

4. Nemalou roli v našich životech hraje naše ekonomické a politické okolí, zejména vzhledem k přesouvání pravomocí do Bruselu a vzhledem k posilování globálního (tedy nadbruselského) vládnutí. Toto „okolí“ nám příliš nepomáhá. Nepomáhá nám ani okolí „malé“ či „blízké“ – nemyslím si, že je pro Kraj Vysočina nějakou velkou pomocí blízkost (téměř sousedství) Rakouska – ale hlavně nám nepomáhá ono okolí „velké“.

Evropská unie je všechno jiné, než zdravě a rychle rostoucí ekonomický prostor. Vymanit se z její, už delší dobu trvající stagnace je pro malou otevřenou ekonomiku, jejímž učebnicovým příkladem Česká republika je, téměř nemožné. Z nás obklopujícího ekonomického prostoru nemůžeme vystoupit. Je-li průměrný ekonomický růst zemí eurozóny za posledních šest let minus 0,4 %, pak je pro nás velmi obtížné docílit rychlý ekonomický růst, a to ještě máme tu výhodu, že jsme neudělali řeckou chybu a že jsme nepřijali euro a spolu s ním i jeho měnový kurs, protože pro nás by byl stejně nadhodnocený, jako je pro země evropského Jihu. To není dostačující omluvou pro náš velmi chatrný ekonomický výkon, ale jedním z faktorů, které ho způsobují, to je.

Naše ekonomika by potřebovala dynamické, rostoucí ekonomické prostředí a kromě toho i politickou stabilitu v našem okolí, do kterého – ať si to přejeme nebo nepřejeme – patří i Ukrajina a Rusko. Z dlouhodobých vnitřních důvodů destabilizovaná Ukrajina (kde za celé uplynulé čtvrtstoletí neproběhla důsledná post-komunistická transformace) je vnějšími tlaky – jdoucími primárně ze Západu, nikoli z Východu – přiváděna tato země do zcela neřešitelné situace, v níž je de facto pasivním hráčem. Vývoj na Ukrajině – více než sankce vůči Rusku a odvetné sankce Ruska – je dalším problémem naší země, jako bychom jich neměli sami dost.

Václav Klaus, úvodní poznámky k diskusi u Kulatého stolu, hotel Gustav Mahler, Jihlava, 9. února 2015.

Příloha: Vývoj reálného HDP: počátek krize 3.Q/2008 = 100

J. Skopeček a M. Slaný, 4. 2. 2015

Graf 1: Vývoj reálného HDP: počátek krize 3.Q/2008 = 100

Pramen: Databáze Eurostatu, vlastní výpočty

Tabulka 1: HDP ve 3. čtvrtletí 2014 (3.Q/2008 = 100)

Poznámka: Pokud by česká ekonomika rostla i v posledním čtvrtletí 2014 tempem 0,4 % (mezikvartálně), jako tomu bylo ve 3. čtvrtletí, dostala by se nad úroveň 3.Q/2008.
Pramen: Databáze Eurostatu, vlastní výpočty