Hlavní strana » Projevy a vystoupení » Projev Václava Klause na…

Projev Václava Klause na galavečeru udílení Cen Jegora Gajdara

Projevy a vystoupení, 19. 11. 2014

Mnohokrát Vám děkuji za to, že jste se rozhodli mi udělit Cenu Jegora Gajdara. Je to pro mě velká čest. Děkuji Vám také za to, že jste tak učinili v tomto složitém okamžiku moderní historie. Prožíváme velmi zvláštní chvíle - oslavujeme 25. výročí pádu komunismu a přitom se ocitáme v situaci, která nám připomíná atmosféru, kterou jsme zažili více než před 25 lety. To je velmi nečekaná shoda okolností. Ještě se k tomuto tématu později vrátím.

Nejprve dovolte, abych pronesl několik slov o člověku, jehož jméno je spojeno s cenou, kterou jsem právě dostal. Jegor Gajdar byl - nepochybně nejen v mých očích - jedním z nejvýznačnějších ruských ekonomů moderní doby a jedním z nejdemokratičtějších a nejliberálnějších politiků v postkomunistickém Rusku. Měl jsem to štěstí, že jsem se s ním několikrát setkal a vždy na mě udělala velký dojem jeho přátelskost, přívětivost, upřímnost a samozřejmě také jeho bystré analytické myšlení. Zapamatoval jsem si z těchto setkání dva okamžiky.

Jedním z nich bylo setkání v Praze, v mé kanceláři na československém Ministerstvu financí, na počátku 90. let. Chtěl si vyslechnout můj příběh, jak jsem se dostal do politiky. Snažil jsem se mu říci, že původně, v okamžiku pádu komunismu, jsem  neměl žádné vyšší ambice než být uznáván jako ekonom - poté, co mi bylo v důsledku čistek po vpádu vojsk Varšavského paktu do naší země v srpnu 1968 znemožněno pracovat v Československé akademii věd. Mnoho mých spoluobčanů právě od tohoto okamžiku získalo velmi nepřátelský vztah k čemukoli, co nějako souviselo s vaší částí světa. Dokonce i v té době jsem se snažil vysvětlovat, že akt agrese nespáchalo Rusko a Rusové, nýbrž Sovětský svaz a komunismus. Takový argument však nezabral.

Dvacet let poté, když jsem se v prosinci 1989 stal ministrem financí v první nekomunistické československé vládě, jsem rychle pochopil, že v demokratické společnosti tato funkce nemá žádný význam bez silného politického mandátu nebo bez dostatečné politické podpory. Protože jsem tuto podporu neměl, rozhodl jsem se založit vlastní politickou stranu. S touto stranou jsem vyhrál parlamentní volby a stal se premiérem. Vzpomínám si, jak Jegor Gajdar mému příběhu pozorně naslouchal. Připadalo mi, že z koncepčního hlediska souhlasil, ale poněkud váhal. Nebyl si jist, jestli by stejný přístup fungoval i v Rusku.

Nikdy také nezapomenu na jeho chytrou odpověď na hostilní a agresivní otázku na konferenci ve Varšavě, zorganizovanou k desátému výročí pádu Berlínské zdi. Útočili tam ně něj - a nebyla to jen akademická kritika - kvůli nedokonalostem a nedůslednostem ruských reforem. Jegor Gajdar se nepokoušel vymlouvat. Řekl tehdy: „Byl jsem jen ruským ministerským předsedou, nikoli ruským carem.“ Byl to velmi chytrý vzkaz pro ty, kdo mu chtěli rozumět. Často tento Jegorův výrok cituji. Všichni skuteční reformátoři vědí, s kolika omezeními se budou muset vypořádat, a jsou si vědomi omezenosti moci, kterou mají - zdůrazňuji - v netotalitní společnosti.

Jak jsem již řekl, jsem zde ve chvíli, kdy jsme konfrontováni se dvěma zdánlivě nesouvisejícími problémy. V naší zemi a v mnoha ostatních zemích střední a východní Evropy právě oslavujeme 25. výročí pádu komunismu. Současně však vidíme, že nastává nová studená válka.

Nejprve tedy pár slov k prvnímu tématu:

Radikální a dalekosáhlý průlom, který se odehrál na podzim roku 1989 - víceméně přes noc - přinesl mnoho pozitivních vylepšení v našich životech, o nichž jsme snili po celá dlouhá desetiletí utlačování a nesvobody. To nikdo nemůže popřít, ani ten nejzavilejší kritik postkomunistického transformačního procesu v našich zemích. Drtivá většina občanů by potvrdila, že jsou rádi, že je komunismus pryč.

Když jsme se stali součástí svobodného světa, uvědomili jsme si, že nám svět tak docela nerozumí. Zkušenost mi praví, že stupeň naší nesvobody, stupeň iracionálnosti starého režimu, stupeň útlaku, jímž jsme trpěli za komunismu, se velmi podceňuje. Na druhé straně se ukazuje, že naše pochopení svobodného světa, jehož jsme tak dlouho nebyli součástí, je mnohem vyšší, než by většina lidí na Západě očekávala. Přes dlouhodobou komunistickou propagandu a indoktrinaci jsme věděli o kapitalistickém Západu mnohem víc, než nekomunistický svět věděl o nás. Obávám se, že tato asymetrie je zde stále a že zčásti vysvětluje i současná nedorozumění.

My - alespoň někteří z nás - víme, že se komunismus zhroutil, rozpustil se nebo zahynul, že však nebyl poražen. Nechci umenšovat ničí zásluhy, ale komunismus v naší části světa v roce 1989 potřeboval už jen poslední kapku. Následná řetězová reakce milionů lidí byla spontánní. Jednou z příčin byl fakt, že komunistický režim byl v mnoha ohledech už jen prázdná skořápka. V závěrečných stadiích komunismu už prakticky nikdo nevěřil původním “pilířům” jeho ideologie - marxismu a z něj odvozené komunistické doktríně.

Nikdo by neměl popírat, že všichni - zejména na Západě - očekávali, že pád komunismu přivodí šok, chaos, zmatky, možná dokonce občanskou válku. Jak víme, to se nestalo. Dokonce i zde, kde komunismus trval celých dlouhých sedm desetiletí, se víceméně potichu zhroutil. My všichni, kdo známe knihu Andreje Amalrika “Přežije Sovětský svaz do roku 1984?” napsanou na konci 60. let, jsme očekávali mnohem dramatičtější vývoj událostí. Avšak zdánlivě klidný a mírumilovný zánik Sovětského svazu vytvořil nová ohniska napětí a konfliktů.

Relativně klidný konec komunismu byl později interpretován jako příčina, proč později nedošlo k některým zásadním změnám, jako důvod, aby se - jen s drobnými korekcemi - pokračovalo. Já s touto interpretací nesouhlasím. Rozsah a hloubka systémové transformace, která byla provedena - s velmi různými výsledky v různých zemích - nebyla dostatečně pochopena a vzata na vědomí.

Vím, že jednotlivé postkomunistické země dosáhly - z mnoha subjektivních a možná i objektivních důvodů - různé úrovně vyspělosti politické a ekonomické transformace. Vím, že některé z nich už úkol transformace zvládly, zatímco jiné jsou teprve “na cestě” k získání statusu plně vyspělé pluralistické parlamentní demokracie a autentické tržní ekonomiky.

Myslím si, že Rusko patří do druhé skupiny. Ale je současně chyba podceňovat pozitivní vývoj, který se zde odehrál za posledních pětadvacet let, nevidět složitost vnitřních struktur a institucí Ruska, nerespektovat jeho ambice a oprávněný požadavek, aby bylo považováno za skutečného a racionálně se chovajícího partnera světového dění, neakceptovat Rusko jako normální zemi, která nechce být navždy považována za zemi poraženou ve studené válce, atakdále atakdále.

Obávám se, že současná ukrajinská krize je důsledkem selhání ukrajinské postkomunistické transformace zneužití nevyhnutelné křehkosti tohoto nově vytvořeného multietnického státu. Ukrajina se stala místem konfrontace mezi Západem a Východem, mezi Amerikou se západní Evropou a Ruskem. Ukrajina si takový osud nezaslouží a zejména Ukrajinci si takový osud nezaslouží.

Překvapuje mě míra nepochopení a animozity, které vidíme všude kolem sebe. Překvapuje mě míra povrchnosti při hodnocení celé situace. Překvapuje mě, že se tolik lidí řídí zjednodušenými a zavádějícími palcovými titulky a nechce si vytvořit vlastní názor. Znervózňuje mě, jak snadno lze destabilizovat mezinárodní situaci. A rozhořčuje mě, když vidím, jak snadno lze narušit mezinárodní vztahy krátkodobými vnitropolitickými zájmy. Šokuje mě, kolik předsudků stále existuje.

Svět není černobílý. Realita není western, v němž vystupují padouši a hodní hoši. Nikdo přece nemůže vyhrát deset nula. Vždy budeme muset hledat kompromis, vyjednávat řešení. To platí všeobecně, a platí to i v případě ukrajinské krize. Všichni účastníci, zejména zahraniční, by si to měli uvědomit.

Nepřijel jsem pouze převzít tuto skvělou cenu, přijel jsem také vyjádřit - svou přítomností zde v tuto chvíli - svůj nesouhlas s totálním překrucováním událostí na Ukrajině.

Václav Klaus, Yegor Gaidar Foundation, Moskva, 19. listopadu 2014

Překlad z angličtiny.